Instrukce zní jasně. „Tady do tabulky zapište, zda budete mít zájem o místo v (obecní) školce o letních prázdninách. Je to ale spíš pro děti zaměstnaných rodičů, takže pokud jste na rodičovské, ....“ Ani nečekám, co bude následovat a pokyny přerušuji betonovým ujištěním, že byť jsem na rodičovské, pracuji stejně jako předtím. Většinu práce dělám z domova.

Zapisuji do tabulky, že naše prvorozené dítě bude školku o prázdninách navštěvovat veškerou možnou dobu, tedy patnáct pracovních dnů. Co si počneme po zbytek července a srpna, zatím netuším. Část bezškolkové doby strávíme na společné rodinné dovolené. Ta je v našem případě osmidenní. A dál? (Soukromé školství nepovažuji z ideových a ekonomických důvodů za adekvátní alternativu.)

Protože jsme v chození do školky začátečníci, nezapsali jsme se včas do prázdninového provozu v jiných obecních školkách rozsetých různě po Praze 2. Jak se ale ukazuje, bylo by to pravděpodobně zbytečné. Tříletá dcera změnu v provozu školky nese nelibě. S převážně neznámými dětmi tráví čas v jiném patře školky, než byla zvyklá celý předchozí rok. Chybí jí i „její“ paní učitelky. Výsledek je, že do školky nedochází ani celých nevratně předplacených patnáct dní.

↗

Nejčastější argument, který se objevuje při obhajování okleštěného prázdninového provozu, je: „Musíme si vybrat svou dovolenou, což je ve školním roce téměř nemožné“. Foto Tomáš Tkáčik, Mediafax

Při náhodné rozmluvě s několika učitelkami se pak dozvídám, že prázdninový provoz není příjemný ani pro ně. Systematická práce s dočasnou skupinou neznámých dětí se dělá těžko. Prázdninový provoz mateřských škol tedy nemusí vyhovovat ani dětem, ani rodičům, ani personálu. Skvělá příležitost zamyslet se nad případnou změnou v nastavení systému.

Nejčastější argument, který se objevuje při obhajování okleštěného prázdninového provozu, je: „Musíme si vybrat svou dovolenou, což je ve školním roce téměř nemožné“. Nedivím se, že se s takovým argumentem někteří rodiče nespokojí. Dvouměsíční volno má přece málokdo z nás.

Situace ve školkách je samozřejmě komplikovanější, protože pedagogická práce s dětským kolektivem velmi malých dětí je psychicky náročná a spojená s odpovědností. Nemám v úmyslu delší odpočinek v žádném případě kritizovat. Naopak, rozuměla bych, i kdyby bylo volnějších měsíců v roce pro takto náročná povolání víc.

Letní prázdniny jsou nakonec jen takový obyčejný sociální konstrukt. Nemění to však pranic na mém údivu, proč by školka nemohla plnohodnotně fungovat od ledna do prosince, když zákoník práce nám nadělil jen čtyři týdny dovolené.

Děti by se nemusely na léto stěhovat do jiné třídy, ani kompletně měnit kolektiv včetně pedagogického vedení. Učitelé a učitelky by mohli i nadále pracovat s dětmi, které znají, a to bez limitující dočasnosti v řádu několika týdnů. A rodiče by nemusely hrát celé léto bojovou hru spočívající v nalezení aktuálně otevřené školky a poté v debatě se svou ratolestí o tom, zda jsou děti v této školce stejně kamarádské jako v té minulý týden a také v té, do níž dítě půjde o dva týdny později.

Nejsem v roli předkladatelky řešení. Napadá mě však, že v praxi by to asi znamenalo získat do školky externí výpomoc. Možná by šlo navázat spolupráci s pedagogickými fakultami či pedagogickými středními školami? U dětí by přitom vždy zůstával alespoň jeden z kmenových zaměstnanců s ukončeným pedagogickým vzděláním.

Druhá varianta vyplynula z rozhovoru s další učitelkou. Prý by vydržela pracovat celý rok a se čtyřtýdenní dovolenou, pokud by na jednu třídu připadlo maximálně patnáct dětí a dvě pedagogické síly. Takže kdyby nebyly v Praze přeplněné obecní školky, mohly by být otevřené po celý rok? Řeknu vám, ti ředitelé a ředitelky školek to nemají vůbec jednoduché.

Dokud se však ledy nepohnou, čekají nejen mě, ale jistě i další rodiče, kteří se snaží sladit rodinný a profesní život, probdělé letní noci. Nad klávesnicí.