Dokud nás víčka nerozdělí
Zuzana VlasatáJedním ze symbolů dělicí linie mezi příznivci a odpůrci imigrace se stala víčka od PET lahví. Co vlastně víme o charitativních sbírkách víček na nemocné děti? A na jaké neduhy naší společnosti nás upozorňují?
Nikdy by mě nenapadlo, že to budou příznivci krajní pravice či odpůrci imigrace, kdo udělá největší reklamu sbírkám víček od PET lahví…
Klidně mě mějte za ignoranta, do dneška mi ale nebyla logika dobročinných sbírek plastových víček jasná. To až v posledních dnech, kdy jsem několikrát slyšela či četla — na demonstraci proti imigraci či ve vyhrocených diskuzích na sociálních sítích — větu zhruba tohoto znění: „Syrské děcka budeme léčit za naše peníze a na naše děti musíme sbírat víčka,“ mi to nedalo a jala jsem se zjistit víc. Výsledkem pátrání je, že víčka se pro multikulturalismus stala tím, co je zahnutý banán či pomazánkové máslo pro Evropskou unii. Mýtem.
Jistě jste si jich také všimli: Facebookových stránek s názvy jako Sbírka víček pro Hynečka, nádob s víčky v malých obchodech v sousedství (třeba u nás v pekárně taková je), možná vaše děti nosí víčka do školky a závodí s ostatními, kdo nasbírá víc. Vždy je to doprovázeno fotografií dítěte, kterému sbírka údajně pomáhá. Jak?
Kde se vzaly?
Víčka od „petek“ jsou z kvalitního plastu. Plast je surovina a suroviny se mohou (a mají) recyklovat. Z víček se tudíž dají vyrábět nové kvalitní plastové věci. Tím se samozřejmě otevírá prostor k podnikání. Jak ale získat stovky kilogramů víček, aby ten byznys za něco stál? Zřejmě tak nějak zněla praotázka, jež dala vzniknout charitativním sbírkám víček.
Kdo asi profituje z informačního cyklónu jménem "Hus na neduhy společnosti poukazující" ?
Doposud jsem ve zdejším víru informačního cyklonu nezaznamenal souvislou analýzu vlivu splynutí křesťanství se světskou mocí, na projevy dekadence církevních institucí. Reformační hnutí bylo a je pouze jedním z otevřených doprovodných krizových projevů.... bych se domníval.
Souhlasím, že je třeba zamýšlet se nad skrytými, ne zcela uvědomovanými motivy našeho jednání i nad naším smyslem pro solidaritu a samotnou jeho upřímností. Je také potřeba zamýšlet se nad možnými, méně či více pravděpodobnými důsledky našich činů, aby dobře míněná solidarita ve svém důsledku více neškodila než pomáhala, aby to nebyla "solidarita" celebrit, motivovaná vlastně něčím úplně jiným, aby to nebyla "mesiášsky zakomplexovaná solidarita bílého muže", vědomého si svých předchozích vin a snažícího se je odčinit, ovšemže opět v rámci onoho mesiášského komplexu.
Snad jednou budeme šťastnější, až pochopíme, že své viny nemůžeme sami odčinit. Můžeme jen pokorně poprosit o odpuštění oběti naší předchozí pýchy a zeptat se jich, jakou pomoc vlastně potřebují. A k tomu máme ještě hodně daleko. Máme daleko k tomu, abychom našim obětem přestali projektovat jejich životy na našich rýsovacích prknech, ať už to děláme z důvodu neuvědomované pýchy, ze zištnosti, z neuvědomované zištnosti, kterou si racionalizujeme jako pomoc či solidaritu, nebo ze všeho dohromady.
I když "tuhle vlnu imigrantů zvládneme", počet imigrantů bude do budoucna pravděpodobně narůstat a my nemáme vůbec ujasněno, jak budeme postupovat, jsme ve vleku událostí. Pokud někdo do budoucna vidí řešení tohoto problému v akceptování neřízené imigrace, domnívám se, že tím ten problém neřešíme, tím se ten problém pak řeší v podstatě sám a bez možnosti jakkoliv ovlivnit případné nepříznivé dopady nebo zabránit tragickým koncům neuvážených kroků či fanatických postojů.
Bylo by poctivé si přiznat, že to, co u jedněch nazýváme obhajobou kulturní identity u druhých odsuzujeme jako xenofobii. Vnitrodruhová agrese však vznikla pravděpodobně v průběhu fylogenetického vývoje jako velmi racionální prostředek napomáhající zachování druhu, nikoliv jeho likvidaci. Jednou z jejích funkcí může u některých druhů, podle jejich způsobu života, být rovnoměrné rozmístění jedinců daného druhu na příslušném biotopu. Při změně podmínek se však tyto původně prospěšné mechanismy mohou zvrhnout. Člověk možná jako jediný příslušník živočišné říše je však schopen existenci a původní účel i nebezpečné zvrhnutí těchto mechanismů nahlédnout. Ne ovšem každý.
Pídit se po svých skrytých osobních motivacích, po tom, zda jsme při urputném a občas velmi agresívním prosazování "celospolečenských řešení" právě na ten soucit nezapomněli, zda se z nás nestali pokrytci šermující vyprázdněnými postoji, to je nutná sebereflexe, která nás snad ochrání před zblbnutím ve víru emocí.
Otázka, kterou autorka předkládá v závěru článku, je podle mě na místě:
Odpustil bych si dovolenou kvůli zdraví neznámého dítěte? Měl bych z jeho vyléčení větší radost než z té dovolené?
:)
Tedy spíše než o projev nespokojenosti ve společnosti, jde o projev odborně kanalizované pomatenosti apatických konzumentů ......................bych mínil.