Před oponou, za oponou
Filip SchneiderSvět je jako galerie. Mezi exponáty jsou a úspěšní lidé, v zákulisí jsou ti, kteří jejich krásné chvíle umožňují.
Musím se přiznat, že u drhnutí podlah v Národní galerii jsem vydržel všeho všudy jeden týden. Můj problém nebyl v tom, že bych se štítil manuální práce, ale v tom, že jsem očekával časově relativně dynamickou „brigádku“, než seženu něco lepšího. Opravdu jsem neočekával full time job na dobu neurčitou - takový výhled mě upřímně děsil. Ale dost o mém alibismu, nyní k věci.
I ten týden mi stačil na to, abych poznal (a trochu si prohlédl) dva světy, které v Národní galerii existují vedle sebe. Najdeme je ale i v každém divadle, opeře, kongresovém sálu; a myslím, že každého, kdo v nich kdy pracoval, alespoň ze začátku překvapila ta rozdílnost.
Jeden svět je svět návštěvníků, krásných, elegantně ustrojených lidí, kvůli kterým se to vše děje. Je to svět honosný, navoněný, čistý a kultivovaný, svět vysoké kultury, svět netušených možností.
Za tím vším je však i velmi dobře schovaný druhý svět, svět údržbářů, uklízečů, instalatérů, elektrikářů, stěhováků. Tenhle svět za oponou vypadá dost jinak, je zaprášený a špinavý, smrdí potem a dřinou, savem a trusem vysbíraným před vchodem. Dresscodem jsou tu zasviněné montérky, denním chlebem je tu chleba místo chlebíčků.
Lidé před oponou řeší umělecké kvality vystavovaných exponátů či shlédnutého představení, lidé za oponou řeší, zda jejich rodině tento měsíc vystačí peníze.
Lidem, kteří přicházejí z míst totální chudoby, však nic dobrého nepředvedeme. Jen se podívejme kolem sebe jak ohromná většina z nás o uprchlících přemýšlí.
Nikoliv všichni, ale mnozí z lidí za oponou jsou nejenom oběťmi západního světa vyvolených a zvržených, ale jsou i jeho spolutvůrci. To se pozná pokaždé, když se tu a tam opona lehce protrhne, a jedinec z po za opony se za výjimečných okolností ocitne před ní. Téměř vždy zapomene na svoji minulost o chová se přesně jako ostatní před oponou. Viz naše politická garnitura a zbohatlická elita po r. 1989.
Nespravedlivý svět bohatých a chudých, svět před oponou a za oponou, není totiž příčinou naší celospolečenské bídy. Je pouhým následkem čehosi.
Následkem toho, že člověk zbožštil to, co Bohem není, a na Boha zapomněl. Místo Boha zbožštil sám sebe, potažmo své peníze. Takový svět nemá budoucnost, což se nyní konkrétně ukazuje např. v Řecku.
Řešení je jediné. Takové, které papež František dokonale popisuje ve své úplně nové encyklice „Laudato si“. Čtěme ji všichni. A podle slov papeže Františka, jehož slovo je opravdovým slovem Božím, jednejme.
Váš Jiří Vyleťal
Není třeba stavět automaticky výše životní úroveň běžného "našince" (fakticky bez majetku či finančních rezerv, trvale na někoho pracujícího) než poměry tradičně ještě hospodařících rodin, držících pospolu a těšících se dosud z majetku v klasické podobě usedlosti, půdy a zvířat.
V případě mohutné vlny lidí, kteří hledají obživu ve městech "jihu", bývá způsob života (i povaha tužeb) stále méně odlišná od poměrů leckde na "západě".
Ohledně emigrace z uvedených zemí se domnívám, že je z podstatné části motivována právě probíhajícím přibližováním kdysi si nepochopitelných světů. (Samozřejmě i obavami, zda doma nezačínají horší časy a existencí zázemí v cizině).
Pěkná úvaha, stojí za pochvalu, člověka maně napadá. Musí mít každá lidská činnost oponu oddělující to, co se děje před oponou a za oponou? Je opona nutná?