Musím se přiznat, že u drhnutí podlah v Národní galerii jsem vydržel všeho všudy jeden týden. Můj problém nebyl v tom, že bych se štítil manuální práce, ale v tom, že jsem očekával časově relativně dynamickou „brigádku“, než seženu něco lepšího. Opravdu jsem neočekával full time job na dobu neurčitou - takový výhled mě upřímně děsil. Ale dost o mém alibismu, nyní k věci.

I ten týden mi stačil na to, abych poznal (a trochu si prohlédl) dva světy, které v Národní galerii existují vedle sebe. Najdeme je ale i v každém divadle, opeře, kongresovém sálu; a myslím, že každého, kdo v nich kdy pracoval, alespoň ze začátku překvapila ta rozdílnost.

Jeden svět je svět návštěvníků, krásných, elegantně ustrojených lidí, kvůli kterým se to vše děje. Je to svět honosný, navoněný, čistý a kultivovaný, svět vysoké kultury, svět netušených možností.

Za tím vším je však i velmi dobře schovaný druhý svět, svět údržbářů, uklízečů, instalatérů, elektrikářů, stěhováků. Tenhle svět za oponou vypadá dost jinak, je zaprášený a špinavý, smrdí potem a dřinou, savem a trusem vysbíraným před vchodem. Dresscodem jsou tu zasviněné montérky, denním chlebem je tu chleba místo chlebíčků.

Lidé před oponou řeší umělecké kvality vystavovaných exponátů či shlédnutého představení, lidé za oponou řeší, zda jejich rodině tento měsíc vystačí peníze.