Před dvěma lety polský ústavní soud zpřísnil už tak velmi omezené právo na potrat. Od té doby ženy nesmí ukončit těhotenství ani v případě nenávratného poškození plodu. Výsledkem jsou jen zdánlivě lepší čísla ve statistikách. Ve skutečnosti potratů neubylo. Ženy chodí na potraty dál — jen tajně anebo v zahraničí. Rodí se méně dětí a v nemocnicích zbytečně umírají ženy, které si je přály. Přesto se vláda premiéra Mateusze Morawieckého kasá v předvolebním videu tím, že se stará o bezpečnost a zdraví polských žen.

Spot vyznívá až cynicky, když si uvědomíme, jak během protestů proti zpřísnění potratového zákona policie se ženami zacházela. Nebylo výjimkou držení protestujících v policejních kotlích, hodiny s pouty na rukou nebo zastrašování. Žen, které byly během demonstrací napadeny bandami hájícími některé kostely, se nikdo ze státních představitelů nezastal. Naopak na mnohé nasadili prokuraturu.

Většina polské společnosti se zpřísněním potratového kompromisu z roku 1997 nesouhlasila. Názor katolických fundamentalistů byl ale pro vládu víc než ženské životy. Jestliže teď vláda tvrdí, že jí na Polkách záleží, lže.

Potraty se v Polsku povedlo kriminalizovat, ale ne odstranit

Údaje ministerstva zdravotnictví udávají, že v roce 2021 bylo provedeno pouze 107 potratů. V předchozích dvou letech jich ještě bylo přes dva tisíce. Zdálo by se, že tábor pro-life může slavit. Jenže oficiální statistika nezohledňuje těhotenství ukončená mimo systém. Lékaři také někdy ze strachu před problémy neuvádějí, že šlo o potrat, a evidují takové operace pod jiným názvem. Fixlováním se snaží chránit sebe i pacientku.

Že potratů neubylo, potvrzují i data organizace Aborcja bez Granic, která Polkám k potratům pomáhá. Jen od října 2021 do října následujícího roku jich evidovala 44 tisíc. Podle organizace Federa, jež se zabývá právy žen, může být v Polsku mimo systém ročně provedeno až 150 tisíc potratů.

Výsledkem tedy není víc zachráněných nenarozených dětí, jak si slibovali zastánci zpřísnění práva na potrat, ale nižší porodnost a nižší kvalita péče o budoucí matky. Polky totiž ztratily chuť mít děti. Loni se jich narodilo nejméně od druhé světové války a z průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CBOS) vyplývá, že šedesát osm procent žen mezi osmnáctým a čtyřicátým pátým rokem děti spíše neplánuje. Důvodem jsou kromě společenských změn také nejistota a strach spojené s přísnou potratovou politikou.

Obavy Polek nejsou neodůvodněné. Ženy nemají jistotu, že o ně bude během těhotenství dobře postaráno. Péče o nastávající matky není v Polsku nejlepší, na některá vyšetření se čeká tak dlouho, že je ženy do termínu porodu ani nestihnou. Někteří gynekologové také zmiňují, že se provádění interupce na polských lékařských fakultách skoro neučí. Postupy současné medicíny si lékaři, mají-li zájem, musí dohledávat v zahraniční literatuře.

K psychické pohodě žen nepřispívá ani registr těhotenství, zavedený v říjnu loňského roku. Pro lékaře to znamená povinnost zapsat do něj každé zachycené těhotenství, ať už pacientka souhlasí nebo ne. Za nevyplnění údajů žádné postihy naštěstí nehrozí. Prozatím.

Přístup do registru ale mohou kromě lékařů získat i prokurátoři nebo soudci. Ačkoli je nepravděpodobné, že by se jednotlivým těhotenstvím věnovali, sama tato možnost je poměrně stresující.

Polští gynekologové dnes stojí trvale jednou nohou v kriminále. Současná právní úprava lékařům svazuje ruce a svaluje na ně veškerou odpovědnost. Dobu, kdy nastává bezprostřední ohrožení života matky, a tedy potrat je tedy ze zákona povolen, nelze dost spolehlivě stanovit. Vždy se tudíž může najít někdo, kdo je obviní, že potrat nebyl potřeba.

V praxi tak část lékařů potraty dělá, zatímco druhá raději čeká, až umírajícímu dítěti uvnitř ženy přestane bít srdce nebo až se mrtvé narodí přirozenou cestou.

Dnes je známo již sedm případů, kdy ženy v důsledku přísného potratového zákona a nerozhodnosti lékařů zemřely. Pravděpodobně je jich však v zemi podstatně víc. Ne každá rodina je totiž ochotna sdílet svůj osud s novináři. Žádná ze zmíněných sedmi žen neplánovala potrat, všechny své děti chtěly. Nakonec ale zemřely: většina na sepsi, jedna na krvácení z dělohy. Operaci na poslední chvíli už nepřežila. Kdyby lékaři nečekali, až bude umírající plod opravdu mrtvý, až mrtvé dítě vyjde z dělohy samo nebo až zemře i druhé dvojče, všechny ženy by žily.

Vládě na zdraví a bezpečí žen nezáleží. Jinak by neignorovala jejich hlasy a nikdy by nedopustila, aby zbytečně umíraly v porodnicích.