Na Staroměstském náměstí v sedmdesátitisícovém městě Piotrków Trybunalski v centrálním Polsku panuje v sobotu 10. května nezvyklý šrumec. Z repráků u pódia v rohu náměstí vyřvává hit AC/DC Shoot to Thrill, skupinky lidí vylézají na kamenné kvádry, které obvykle slouží jako lavičky, a nedočkavě natahují krky směrem k pódiu.

Několika přítomným mužům spadají z krků červenobílé fotbalové šály, nemalá část publika svou krátkovlasou vysvalenou vizáží připomíná přímo fotbalové chuligány. Vedle nich k pódiu stáčí objektivy svých telefonů mnoho stále ještě dětských tváří teenagerů, z nichž někteří pravděpodobně ani nedisponují volebním právem. Spousta dalších přišla v párech, někteří s dětmi či s malými městskými psíky. Po seniorech ani vidu.

„Dobrý den, Piotrkówe! Tady dnes vládne tolik dobré energie. Tak ještě jednou, dobrý den, Piotrkówe!“ hlaholí na pódiu do mikrofonu jeden z prvních řečníků s manickým úsměvem od ucha k uchu, načež jeho zvučný hlas vystřídá další kytarové sólíčko. „Už 18. května budeme volit prezidenta. A kdo je nejlepším kandidátem?“ ptá se davu. „Sławomir Mentzen!“ skanduje poprvé dav. „Skoro jsem vás neslyšel, ještě jednou a víc nahlas!“ pokračuje muž — jako kdyby vskutku roztleskával fanoušky na rockovém koncertě.

Když se ptám Szymona, třicátníka s vlasy na ježka a v černých kapsáčích, proč podporuje právě Sławomira Mentzena, ani se na mě nepodívá. „Je nejlepší, je zkrátka nejlepší,“ pokrčí levým ramenem s pohledem přikovaným k pódiu.

Kandidát zklamaných mladých mužů

Polsko si v neděli 18. května volí nového prezidenta. Děje se tak rok a půl poté, co národovecká ultrakonzervativní strana Právo a spravedlnost ztratila v Sejmu, tedy polském parlamentu, po osmi letech většinu. Dosud si Právo a spravedlnost držela alespoň post prezidenta, jejž po dobu dvou volebních období zastával Andrzej Duda.

Právě na Dudovo prezidentské právo veta se vládnoucí koalice v čele s Donaldem Tuskem z Občanské platformy přinejmenším zpočátku svého volebního období odvolávala, když se zpovídala z toho, že dosud neprosadila slibované a obyvatelstvem požadované změny — jako třeba dekriminalizaci interrupcí. Skutečnosti, že Duda v tomto ohledu nepředstavoval zdaleka jedinou překážku, se budu ostatně podrobněji věnovat v dalším textu.

V tuto chvíli se jeví takřka jisté, že v druhém kole prezidentských voleb prvního června se spolu utkají starosta Varšavy Rafał Trzaskowski, kandidát Občanské platformy, a vedoucí Ústavu národní paměti Karol Nawrocki, kandidát Práva a spravedlnosti. Občanská platforma se s Právem a spravedlností (PiS) koneckonců přetahuje o moc po většinu postkomunistické současnosti Polska.

Znechucení nemalé části polské společnosti — a obzvláště mladé generace — tímto politickým „duopolem“ pak před každými volbami vede k náhlému vzestupu podpory pro nového politického aktéra, který si ještě nestačil ušpinit pověst předchozím výkonem moci. Letos se jím stal právě Sławomir Mentzen, osmatřicetiletý předseda libertariánské ultrakonzervativní strany Nová naděje, tedy jedné ze složek krajně pravicové koalice Konfederace svobody a nezávislosti.

„Máme za sebou dvacet let vlády Platformy a PiS a nic se nezměnilo, žádné reálné jistoty, žádné významné reformy. Měli dvacet let a nic se nezměnilo! Nic neudělali, jen peníze hromadili, zatímco zavírali další nemocniční oddělení,“ otevírá Mentzen na pódiu v Piotrkówě svůj naučený kampaňový monolog.

V únorovém předvolebním průzkumu agentury SW Reserach dokonce Mentzen předstihl Nawrockého. Od té doby nicméně Mentzenova podpora značně klesla a těsně před volbami se pohybuje okolo dvanácti procent. Podobný osud postihl před posledními parlamentními volbami i jeho krajně pravicovou koalici Konfederace, jejíž podpora se v létě 2023 šplhala až k patnácti procentům, načež v říjnových volbách utržila necelých sedm procent.

Pravděpodobný dvouciferný výsledek v letošních prezidentských volbách nicméně pro Konfederaci bude znamenat důležitý úspěch. V kontextu zklamání, jež zvláště mladému voličstvu přivodila současná vláda, jej dost možná krajně pravicová koalice přetaví ve své významné posílení v příštích parlamentních volbách. Už v loňských evropských volbách koneckonců dosáhla na dvanáctiprocentní výsledek.

Chování Mentzenova voličstva navíc sehraje důležitou roli v druhém kole prezidentských voleb. Pozoruhodné je, že podobně jako v celé Evropě tvoří voličské jádro tohoto krajně pravicového kandidáta mladí muži. Stojí proto za to si fenomén vzestupu i pádu jeho podpory vysvětlit.

Peníze v sádrovém vejci

Většina lidí na náměstí v Piotrkówě se na svých politických prioritách shoduje. „Chci, aby volby vyhrál Mentzen, protože nechci imigranty a nechci, aby se peníze rozdávaly. Ať každý dostane, o co se zaslouží vlastní prací,“ shrnuje poněkud podrážděně Karol, mohutný muž se zrzavou bradkou, který na meeting přijel z nedalekého města Tomaszów Mazowiecki se svou černovlasou partnerkou Lucií. Ta politiku moc komentovat nechce, Mentzena prý podporuje především její partner.

Libertariánský ekonomický program, tedy nízké daně, privatizace státních společností a veřejných služeb spolu se zásadním zeštíhlením sociálního státu, představuje Mentzenovo hlavní vábidlo, okolo nějž soustředí svou kampaň na sociálních sítích i na fyzických meetinzích.

Středobodem jeho vyprávění o mrhání veřejnými prostředky, a to zvláště z rukou varšavského starosty a favorita voleb Trzaskowského, se stalo dvoutunové modré vejce, které vyluzuje zvuky líhnutí drozdího ptáčátka. Jde o sochu Joanny Rajkowské, kterou umělkyně nechala před dvěma lety instalovat na varšavské Náměstí pěti rohů, aby tak prý nabádala lidstvo k větší empatii vůči dalším živočišným druhům.

„Kde jsou naše peníze? V sádrovém vejci, v Trzaskowského vejci, v nejdražším vejci v celém Polsku! Kupme třímetrové sádrové vejce za 250 tisíc zlotých! Obyčejný člověk by nikdy nic takového neudělal. Koupil by si auto. Zato oni si za naše peníze pěkně užívají!“ opakuje Mentzen jak o překot v Piotrkówě, stejně jako ve více než třech stech měst předtím. Ještě dnes odpoledne ostatně jeho rozhořčené turné dorazí do dalších tří měst.

Mentzen svou fyzickou kampaň zahájil jako vůbec první z kandidátů už vloni v září. Za jediný den zpravidla objede čtyři města a každý jeho meeting probíhá na základě stejného scénáře. Nejdříve jej na pódiu vychválí několik příznivců, načež před rozehřáté publikum nastoupí Mentzen a s kadencí kulometu přednese takřka totožnou pětadvacetiminutovou řeč, kterou tu a tam opepří bonmotem reagujícím na aktuální dění.

Třeba dnes během rozčilování se nad tím, že v Polsku lidé platí nejvyšší ceny za elektřinu v Evropské unii, v narážce na nedávný blackout dodává, že ve Španělsku sice elektřinu nemají — ale kdyby ji měli, i oni ji budou mít levnější. Což mimochodem není pravda — v přepočtu na kupní sílu stojí elektřina nejvíce české obyvatelstvo, Polsko je v tomtéž žebříčku čtvrté.

Kromě libertariánství jakožto údajné nápravy pokračujícího úpadku veřejných služeb Mentzen hovoří především o nutnosti posílit armádu a hranice a bránit Polsko před „útoky zločinců z Blízkého východu a Putinových užitečných idiotů“, jak se doslova píše v jeho programu.

Své bonmoty o zkorumpovaných elitách a nefunkčním státu pak Mentzen podobně jako ostatní krajně pravicoví lídři v Evropě šíří mezi mladé masy prostřednictvím krátkých videí a politických memů na sociálních sítích — na TikToku má milion a půl sledovatelů, nejvíc ze všech polských politiků.

K čemu je mladým mužům sociální stát

Právě Mentzenovo působení na sociálních sítích podle všeho platí za jeden z důvodů, proč se těší podpoře mladé generace. Dle dat Centra pro průzkumy veřejného mínění z letošního dubna tvoří šestnáct procent jeho voličstva lidé mezi osmnácti a čtyřiadvaceti lety, devětadvacet procent pak lidé mezi pětadvaceti a čtyřiatřiceti lety. Pouhé desetině je více než pětapadesát let.

Celé dvě třetiny jeho elektorátu představují muži. Takřka polovina jeho podporovatelů žije na vesnici, dalších osmnáct procent nicméně bydlí ve městech o velikosti mezi dvaceti tisíci a sto tisíci obyvateli, mezi něž patří i Piotrków Tribunalski.

„Mladí muži mají pocit, že tvrdě dřou, platí daně a nedostává se jim za to uspokojivých veřejných služeb,“ nastiňuje jednu z hlavních příčin libertariánských tendencí mladé generace sociolog Wojciech Rafałowski. V Polsku se sice lidé do šestadvaceti let věku těší významným daňovým úlevám, pocity nespravedlnosti však na druhou stranu podobně jako v České republice přiživuje nerovnost daňové zátěže mezi zaměstnanci a živnostníky.

Zvlášť v malých městech a na venkově pak vinou neoliberální politiky pokračuje úpadek veřejných služeb. Za dva týdny v Polsku jsem si vyslechla hned několik postesknutí nad čekacími lhůtami ve zdravotnictví a nad tím, co všechno veřejné zdravotní pojištění neproplácí. „Za nejdůležitější považuji zdraví, musíme změnit způsob, jímž financujeme zdravotnictví,“ vysvětluje mi na Mentzenově meetingu třicátník Przemek, kterému — náhodou? — chybí přední zub.

„Lidé toho mají dost, protože se jim nedostává služeb, za něž platí. Pročež mnoho z nich usoudí — oukej, když se musíme beztak spoléhat na soukromé zdravotnictví nebo soukromé školství, proč bychom měli nadto platit za veřejné služby?“ shrnuje Rafałowski.

„Mladí lidé se zároveň z podstaty cítí silní a nezranitelní — mají pocit, že veřejné zdravotnictví nepotřebují. Že pomoc státu potřebují si uvědomí teprve za několik let, až budou mít děti,“ doplňuje sociolog. Oproti tomu populaci v důchodovém věku Mentzen nenabízí takřka nic — vyjma „osvobození důchodů od daní“.

Novinářka Patrycja Wieczorkiewiczová, spoluautorka knihy o polských citově frustrovaných mladých mužích, tzv. incelech, Poražení: Muži v pasti hněvu a osamělosti, pak upozorňuje, že její respondenti sociální stát často vnímali jako instituci, kterou financují muži, ale profitují z ní především ženy.

„A jejich přesvědčení je zčásti podložené. Muži začínají průměrně pracovat dříve než ženy, v Polsku pak muži odcházejí do důchodu o pět let později — a umírají o osm let dříve. Zároveň každoročně dokončí svá studia o sedmdesát procent více žen než mužů. Pokud namítnete, že ženy vykonávají spoustu bezplatné práce doma, incelové odvětí, že to je zrovna jim k ničemu, protože je žádná žena nechce a děti mít nikdy nebudou,“ poukazuje novinářka. Což vskutku neplatí o Mentzenovi, který se chvástá, že „neumí usmažit ani vajíčka“, jelikož se o všechno stará jeho žena.

Jako váš chytrý spolužák ze střední, který to dotáhl vysoko

Wieczorkiewiczová zdůrazňuje, že komunita incelů netíhne ke krajní pravici víc než „průměrný mladý polský muž“ — setkala se i s incely, kteří se hlásili k levicovému světonázoru a projevovali překvapivou míru třídního vědomí.

„Ale ti z nich, kdo krajní pravici volí, tak nečiní ve víře, že na nich krajní pravici záleží, ale spíše z chuti se společnosti pomstít. V televizi vidí feministky, jako jsem já, příslušnice střední třídy z Varšavy, jak hovoří o znevýhodnění žen a o toxické maskulinitě, a frustruje je to, protože se privilegovaně vskutku necítí,“ podotýká s tím, že většina jejích respondentů žije na maloměstech a v pubertě se potýkala s šikanou či přinejmenším sociálním vyloučením.

Novinářka Dominika Sitnická na druhou stranu připomíná, že Mentzen má ve srovnání s ostatními kandidáty nemalé jádro podporovatelů, kteří jsou z něj vyloženě nadšení. Před parlamentními volbami v roce 2023 Mentzen se svým voličstvem chodil na pivo a dlouhodobě hovoří o selském rozumu, o tom, jak je celá politická třída zkorumpovaná, prolhaná a zotročená západní nebo klimatickou ideologií.

„Daří se mu budovat si image chytrého týpka, který ví, jak na to — nikoliv profesionálního politika. Snaží se zkracovat vzdálenost mezi sebou a voličstvem a působit jako zástupce obyčejného lidu. O to se samozřejmě snaží všichni politici, ale Mentzen je v tom mimořádně úspěšný,“ popisuje Sitnická.