Už to je měsíc, co Jarosław Kaczyński a jeho strana Právo a spravedlnost (PiS) kandidující spolu s několika malými satelity volby sice vyhráli, ale většinu nezískali. Dostali o téměř čtyři milióny hlasů méně než tři uskupení dosavadní opozice. Demokratická, proevropská, liberální část společnosti, významná část žen a mladé generace se nemůžou dočkat změn.

Zatím se ale zdá, že Kaczyńského lidé si po osmi letech tak zvykli být u moci, že jim stále nedochází, že prohráli a je čas balit kufry. Z některých svědectví, která se teď dostávají na veřejnost, se zdá, že PiS s prohrou vůbec nepočítal a už vůbec není připraven ani ochoten ke kultivovanému, demokratickému předání moci.

Všechno nasvědčuje tomu, že až skončí dobíhající vláda v demisi a přijde nová Tuskova, PiS bude od prvního dne tvrdou, totální opozicí, která si nebude brát servítky a půjde jí jen o jedno: škodit nové vládě, snažit se rozklížit novou koalici, eventuálně vyvolat předčasné volby.

„Uděláme absolutně všechno, aby nová Tuskova vláda co nejrychleji padla. Nebudeme hrát žádnou měkkou hru, použijeme k tomu všechny možné prostředky,“ řekl portálu Onet jeden z nejvyšších politiků PiS.

„Bojím se vítězství“

Prezident Andrzej Duda už stačil vykopat válečnou sekeru a říci, že Tusk „nebude jeho premiérem“. Na nějakou vstřícnou spolupráci mezi úřadem vlády a prezidentským palácem to rozhodně nevypadá, a pokud nová většina od prezidenta něco vymůže, bude to jen silou.

Jelikož se dá čekat, že prezident bude zákony nové většiny systematicky vetovat nebo je odesílat k Ústavnímu soudu, kde má PiS většinu, Tuskovi nezbude než vládnout pomocí vládních usnesení. Polsko tak čeká nejméně rok a půl studená válka dvou center výkonné moci, prezidenta a vlády, než přijdou nové prezidentské volby.

Jak mi řekl krátce před volbami Lech Wałęsa: „Moc doufám, že volby vyhraje Donald Tusk, je to dnes nejlepší politik, jakého Polsko má. Ale bojím se, co přijde potom, bojím se vítězství. PiS bude nové vládě škodit, dělat obstrukce, demagogicky říkat my jsme vám rozdávali a oni vám teď utahují opasky. Ano, rozdávali, když měli z čeho, všechno rozházeli a ti, co přijdou po nich, najdou prázdnou kasu a dluhy. Budou mít po PiSu moc těžkou situaci.“

Zatím tedy až do ustanovení nové vlády v Polsku vládne PiS a snaží se stále dělat rozhodnutí, jež by už měl přenechat novému kabinetu. Třeba ministr kultury krátce po volbách vyhlásil konkurz na obsazení končící Rady Polského institutu filmového umění, který třeba přiděluje filmařům dotace. Toho institutu, který Agnieszce Holland nedal ani zlotý, ani na její film Hranice, ani na nový o Kafkovi. Nedal, protože PiS a nacionalistická pravice ji nesnáší.

Stranický prezident Duda

První otázkou po zveřejnění výsledků voleb bylo, jak se zachová prezident Duda. Byl kandidátem PiS, celou kampaň mu zorganizoval a zaplatil Kaczyński a on se za těch osm let mnohokrát projevil jako stoprocentní straník, který ví, odkud přicházejí instrukce. Několikrát porušil ústavu, má velkou zodpovědnost za demontáž celého soudního systému včetně jeho špice, Ústavního soudu.

Zároveň mu ale dával Kaczyński mnohokrát najevo pohrdání, ani jednou za osm let za ním třeba nepřišel do prezidentského paláce. I teď po volbách, kdy prezident pozval ke konzultacím všechny strany, jež se dostaly do parlamentu, se tam ukázali předsedové všech formací kromě PiS — za tu přišel končící premiér.

Po volbách se z Dudy stal přes noc nejvyšší politik PiS, který zůstal ve funkci a jeho role najednou nesmírně vzrostla. Otázkou bylo, koho pověří sestavením vlády, zda někoho z PiS, který se sice umístil s pětatřiceti procenty jako první strana, ale nemá žádného potenciálního koaličního partnera, nebo představitele opozice, která má jediná šanci vládu sestavit. Prvních pár dnů se spekulovalo, zda v sobě najde zodpovědnost státníka nebo zda bude nadále stranickou figurou. Ukázalo se, že si zvolil to druhé.

Proč akceptovat potupu?

Nechal starý parlament doběhnout až do posledního možného dne, než jej 13. listopadu rozpustil a dal tak končící vládě čas zamést všelijaké nepříjemné stopy. A vzápětí pověřil sestavením vlády dosavadního premiéra Morawieckého, tak jak to vymyslel Jaroslaw Kaczyński. Argumentoval absurdně, že jak Morawiecki, tak tři lídři opozičních seskupení mu tvrdili, že jsou schopni zajistit pro svou vládu většinu v parlamentu.

Přitom všechna tři uskupení — Občanská koalice, Levice, Třetí cesta — mu sdělila, že jsou dohodnuta vytvořit spolu vládu v čele s Donaldem Tuskem. A dokonce krajně pravicová Konfederace prohlásila, že vládu PiS nepodpoří. Duda tak dal odcházejícímu kabinetu dalších čtrnáct dnů k přípravě na zákopovou válku a na veřejnosti se snažil vzbudit zdání, že tu stále vládne PiS s Morawieckým a ti druzí jsou jakási opozice.

Proč premiér Morawiecki souhlasil vzít na sebe nemožný úkol sestavit vládu? Bude pro něj ponižující, až ohlásí prezidentovi, že ve své misi neuspěl. Najednou zapomněl na útoky vůči bývalé opozici a tvrdí, že chce dát dohromady „nadstranickou,“ dokonce „mimostranickou“ vládu, která by realizovala jakýsi „dekalog“, tedy směs postulátů vyzobaných z volebních programů různých stran.

Dodnes nemá v ruce jediné jméno a je jasné, že se pustil do nesplnitelného úkolu. Jeho marnou snahu lze vysvětlit jedině tak, že svůj úkol dostal od Kaczyńského, jemuž se musí zavděčit, protože bojuje s Dudou o následnictví po předsedovi v čele PiS.

Nápad tvářit se, že PiS sestaví vládu lze vysvětlit jen dvěma způsoby. Buď je Kaczyński tak odtržen od reality, že doopravdy nemůže uvěřit, že končí, a myslí si, že bude s Morawieckým schopen koupit třicet sedm poslanců z jiných stran. Nebo s neúspěchem počítá, ale bude ho chtít využít pro rozpoutání dezinterpretační kampaně, ve které bude tvrdit, že PiS vyhrál volby, měl tudíž právo sestavit vládu, a když mu ji ostatní v parlamentu odmítli, vítězství mu ukradli.

Zcela trumpovská logika, která v zemi jen ještě prohloubí už tak strmou propast mezi „dvěma Polsky“, na níž Kaczyński osm let pracoval. A také zcela v duchu, že on, Kaczyński, pracuje tvrdě pro Polsko, ale že tu jsou vnější síly, které se mu a zemi snaží škodit.

Přitom bývalá opozice už podepsala vůli vytvořit společnou vládu, prezident to ví, a Tusk už má zjevně dohodnuta jména všech ministrů a zveřejní je v den, kdy bude jmenován premiérem. Což po Morawieckého neúspěchu musí na přelomu listopadu a prosince udělat dle ústavy Sejm, nikoli už prezident.

Heterogenní koalice

V tom celém období mezivládí ovšem už došlo k jednomu: byl ustaven nový parlament a zvolen jeho předseda, ambiciózní šéf strany Polsko 2050, aktivní katolík Szymon Hołownia. A potupně pro PiS nebyla zvolena ani na post místopředsedkyně Sejmu jejich kandidátka, dosavadní předsedkyně Sejmu. Nedostala jediný hlas ani od Konfederace. Dohoda uvnitř nové koalice ovšem je, že předsedat bude dva roky Hołownia, poté ho vystřídá Włodzimierz Czarzasty, představitel Levice, a Hołownia se bude soustředit na prezidentskou kampaň.

V politice se Hołownia objevil jako nezávislý prezidentský kandidát v roce 2020, jako třetí v pořadí se stal novou vycházející hvězdou a má zjevnou ambici tohoto postu v příštích volbách dosáhnout. Přišel ze světa televize a médií, věnoval se charitě, dvakrát pobyl v dominikánském klášteře jako novic, napsal asi dvacet knih na různá katolická témata. Jeho žena je pilotkou vojenské stíhačky.

Už to všechno ukazuje, že nová Tuskova vláda bude značně heterogenní a mezi ateistickou Levicí a Hołowniou nebude snadné najít kompromis. Pro Levici je jedním z nejpodstatnějších požadavků legalizace interrupcí, kvůli nimž v Polsku před pár lety manifestovaly stovky tisíc žen, které šly také tentokrát masově volit, zatímco Hołownia se naopak vyjádřil, že je proti.

Nový předseda Sejmu okamžitě tuto instituci symbolicky otevřel veřejnosti. Nechal odstranit dosavadní bariéry, které lidem bránily se k budově přiblížit a nechal otevřít chodby parlamentu novinářům, kteří neměli do té doby prakticky nikam v parlamentu přístup. Poslanci PiS, donedávna vládní strany, jsou v šoku, že k nim najednou novináři mohou a mohou jim klást otázky, parlamentní stráž je už neodhání.

Najednou se novináři dostanou i k Jaroslawu Kaczyńskému, který býval ohražen valem bodygardů. Tak od něj teď novináři, kteří se k němu po dlouhé době dostali, slyšeli, že PiS prý prohrál proto, že ze strany Tuskovy Občanské koalice bylo „spoustu německé sprostoty“ a že Tusk se prý choval jako „poslední lump“. Ženy umírající v porodnicích byly podle něj „propagandistický výmysl“.

Kaczyńského antiněmecká karta

Kaczyński vůbec ventiluje ve svých projevech ohromnou fobii z Německa a všeho německého. Teoreticky je sice protiruský, zvlášť po útoku na Ukrajinu, v praxi ale o Rusku vůbec nemluví. Zato straší německým nebezpečím, o Tuskově Občanské koalici mluvil jako o „německé straně“, v minulosti čas od času vytáhl požadavky na válečné reparace ze strany Německa. Ani slovo o Rusku, ač to okupovalo polovinu Polska a zničilo spoustu polských měst. I na státní svátek 11. listopadu bil na poplach před Německem.

Demagogicky tvrdil, že Evropská unie se údajně chystá zrušit jednomyslné hlasování, že to má být nástroj Německa spolu s Francií, jak sebrat Polsku jeho suverenitu, což je cílem Německa. A že Tusk je „člověkem Německa“, který udělá vše, aby předal vládu nad Polskem Němcům.

Je s podivem, že německá politika vůči Kaczyńského neustálým protiněmeckým výpadům zachovává stále chladnou hlavu a neodpovídá. Evidentně už Kaczyńského nevnímá, s Tuskovým vítězstvím si oddechla a očekává teď korektní vztahy.

Je jasné, že mezi nejdůležitějšími Tuskovými úkoly bude uvést vztahy s Evropskou unií do normální polohy — podobně i s Berlínem. Na domácí scéně pak navrátit veřejnoprávním médiím jejich původní novinářskou funkci, očistit je od propagandistů Práva a spravedlnosti a napravit situaci prokuratury a soudů. Při zřetelné míře heterogennosti jeho vládní koalice to bude sisyfovský úkol.