Aférou předvolebního týdne byla v Polsku rezignace armádního generála Rajmunda Andrzejczaka a generálporučíka Tomasze Piotrowského. Náčelník generálního štábu a velitel pro operace polské armády odešli z funkcí zřejmě s desítkou vyšších důstojníků kvůli sporům s ministrem obrany Mariuszem Błaszczakem.

Zmínění generálové se k důvodům odchodu dle očekávání nevyjádřili. Jejich rozhodnutí a bouřlivé politické reakce na ně ale potvrdily, že téma bezpečnosti a národní svébytnosti Polska bylo v končící kampani jedním z nejdůležitějších.

Národně-konzervativní Právo a spravedlnost (PiS) se chlubilo, že právě za jeho vlády polská armáda rychle posiluje. Jeho výkladu ale škodila viditelná selhání, zejména popíraný vstup běloruských bojových vrtulníků do vzdušného prostoru Polska a přelet ruské rakety přes velkou část polského území. Vrtulníky měly letět na armádní radary příliš nízko. Trosky rakety až po několika měsících objevil v lese u Bydhoště náhodný kolemjdoucí.

Odchod dvou nejvyšších velitelů polské armády umožnil opozici zdůraznit, že PiS není kompetentní a ohrožuje bezpečnost Polska v době patové situace na ukrajinsko-ruské frontě a po útoku Hamásu na Izrael. Kampaň PiS proti sobě stavěla vládní zbrojní nákupy — naši severní sousedé za stovky milionů korun nakupují letadla, raketomety, tanky i ruční zbraně — a lídra opozice Donalda Tuska.

Bývalý předseda Evropské rady a expremiér za neoliberální Občanskou platformu — hlavní sílu opoziční Občanské koalice — měl prý v minulosti chtít v případě ruského útoku polovinu země odstoupit agresorovi. S Tuskem vládní tábor běžně nakládá také jako s loutkou Německa.

Motiv služebnosti Právo a spravedlnost využilo i v předvolebním spotu, kde německý velvyslanec volá předsedovi PiS Jarosławu Kaczyńskému. Má ho spojit s německým kancléřem, aby si dal vysvětlit, že Němci si přejí Polákům zvýšit věk odchodu do důchodu.

Kampaň nepřekryje výsledky vládnutí

Protože s bezpečností země nechce hazardovat nikdo (Občanská koalice mluví o dalších zbrojních nákupech, Nová Levice o evropské obranné spolupráci), směřuje opoziční kritika na půjčky, které si vláda na nákupy zbraní bere, a rostoucí zahraniční dluh, anebo na obavy ze zaostávání polského zbrojního průmyslu. Když bude vyrábět munici v licenci, nebude vyvíjet vlastní.

S tématem bezpečnosti byla výrazně propojena i takzvaná vízová aféra. V ní dnešní opozice obvinila vládu, že za úplatu umožnila vydání pracovních víz až čtyřem stům tisícům lidí z Blízkého východu a Afriky, včetně islámských zemí, zatímco rétoricky stála proti migraci a chlubila se ochranou polsko-běloruské hranice, na kterou uprchlíky z obdobných částí světa přivážel režim Aleksandra Lukašenka.

Aféra nakonec stála místo náměstka ministra zahraničních věcí Piotra Wawrzyka — ten se měl následně pokusit o sebevraždu a skončil v nemocnici. Ale po několika dnech ji více méně překryla běžící kampaň.

I když v popředí kampaně vládních stran tedy stály otázky bezpečnosti a národní svébytnosti, hlavní milníky posledního volebního období jsme mohli sledovat jinde a dříve. Šlo především o mobilizaci občanské veřejnosti a politické opozice na podporu svobody médií a obdobné mobilizace proti vládní vzdělávací reformě a faktickému zákazu potratů.

Porážky vlády v těchto symbolicky významných agendách mohly vést k růstu národně-konzervativní strany Konfederace napravo od Práva a spravedlnosti. Že má dnes Právo a spravedlnost soupeře po své pravé ruce, stranu oslabuje a působí na její politiku.