Od minulé neděle nebude polská politika stejná jako dosud. Obří protivládní manifestace změnila paradigma. Po dlouhé době ukázala velkou sílu opozice a šéfům opozičních stran vyslala jasný signál: přestaňte s drobením, jen v jednotě je síla.

Takové lidské moře Varšava od pádu komunismu ještě nezažila. Když v neděli průvod v čele s Donaldem Tuskem, Lechem Wałęsou a varšavským primátorem Trzaskowským došel před Zámek, o tři kilometry dál ještě přešlapovaly davy, které se nemohly hnout. Organizátoři počítali s padesáti tisíci účastníky a tady se jich sjelo z celého Polska možná desetkrát víc, až půl miliónu. Policie musela uvolnit další ulice, přicházeli stále další a další. A lidé manifestovali i v dalších velkých městech, ve Wrocławi, Štětíně, Krakově.

Nová krev do žil opozice

Smyslem manifestace bylo ukázat, že Jarosławu Kaczyńskému a jeho způsobu autokratického vládnutí je třeba postavit hráz. Lidé to dávali už několik let najevo při různých příležitostech: když bránili odvážné soudce, kteří lpěli na nezávislosti soudů, když bránili ženy, kterým vládní strana spolu s katolickou hierarchií připravila totální zákaz interrupcí a soudní postih, když bránili lidi LGBT.

Občas už měli pocit, že to je marné, že Právo a spravedlnost (PiS) si stejně dělá, co chce, že jsou v menšině. Podobně jako kdysi, když se oni sami nebo už jejich rodiče setkávali v malých hloučcích protikomunistické opozice. A teď po dlouhé době viděli, že jich je kvantum, že představují ohromnou sílu.

Manifestaci pod heslem „proti drahotě, krádežím a lžím, za svobodné volby a demokratické, evropské Polsko“ svolal předseda nejsilnější opoziční strany Občanská platforma Donald Tusk. Ten je trnem v oku šéfa PiS Kaczyńského i prezidenta Andrzeje Dudy. Bojí se ho a nenávidí ho.

Tusk má totiž politický instinkt a je pracovitý, akční, měsíce objíždí zemi, navštěvuje malá městečka, nebojí se jezdit do bašt PiS a debatovat tam s lidmi. Mluví otevřeně a na rovinu. Žádný jiný politik opozice to tak intenzivně nedělá. Býval premiérem, potom pět let předsedal v Bruselu Evropské radě, tedy premiérům sedmadvacítky, a zdá se, že ho tato evropská a mezinárodní zkušenost naučila, jak dělat politiku pro lidi a s nasazením. V mnohém nemůže nepřipomínat nového českého prezidenta.

Tusk manifestaci svolal strategicky na den výročí prvních částečně svobodných voleb v roce 1989, které tehdy vyhrála Solidarita a které znamenaly konec komunismu v Polsku i ve střední Evropě. Symbol nemohl být jasnější, každý Polák mu rozuměl. A šikovně také pozval do čela průvodu legendu Solidarity Lecha Wałęsu.

Na manifestaci nebyli zdaleka jen příznivci Občanské platformy, byl tam nespočet lidí, kteří z nejrůznějších důvodů Tuska ani jeho stranu nemusí. Pochopili ale, že úkolem číslo jedna je dnes odstavit od moci Kaczyńského s jeho koalicí tzv. Spojené pravice, a teprve potom přijde čas na nuancovanější rozdíly v politické praxi.

Protože pokud by PiS vládl dalších pět let, mohou na všechny tyto rozdíly zapomenout — žádná levice, žádná třetí cesta, žádné centrum, žádné lidovectví. Ale vláda jedné strany a jednoho muže.

Poslední volební šance

Hlavním heslem manifestace bylo „Jdeme si pro vítězství“. Protože oč jde, jsou podzimní volby, které sice nebudou úplně férové, ale podle mnohých rozhodně poslední, kdy bude ještě možné Kaczyńského ve volbách porazit. Nikdo si o jejich beránčí podobě nedělá iluze, vesměs se soudí, že vládní strana udělá cokoli, aby je neprohrála.

Jejím lídrům jde o hodně: mnoho z nich včetně prezidenta Dudy několikrát porušilo ústavu a pokud prohrají, budou voláni k odpovědnosti. A spousta z nich je namočená do nejrůznějších korupčních a nepotických skandálů, kdekdo dostal výhodné místo nebo umístil příbuzného v nějaké správní radě polostátní či soukromé firmy.

Volby nebudou férové

Volby však nebudou férové. Proto, protože vládní strana má v rukou televizi a rozhlas, které se z kdysi médií veřejné služby staly čistě propagandistickým nástrojem. PiS disponuje i většinou regionálních médií, většinou institucí historické paměti, má soudy, prokuraturu, zvláštní služby. Všude v těchto veřejných institucích už vyměnila cílevědomě a nesmlouvavě lidi za své. A k tomu má za zády celý katolický klérus, který v Polsku ovlivňuje miliony.

Jedinými autonomními ostrovy, které si ještě strana nepodrobila, jsou samosprávy velkých měst a jejich instituce, jedna velká televizní společnost TVN, několik internetových a tištěných médií, část odvážných soudců a učitelů a naprostá většina kulturních a intelektuálních elit. Pokud na podzim PiS vyhraje, zaměří se na ně všechny.

Jedinou silou, na niž nedosáhne, je Evropská komise, Soudní dvůr EU a vůbec unijní instituce, které jeho počínání, pokud porušuje evropské právo, kritizují a sankcionují. Polská opozice proto do evropských institucí už léta vkládá naději, vnímá je jako poslední možnost dovolání. My si takovou důležitost institucí EU pro domácí demokracii nedovedeme vůbec představit.

Volební aritmetika

Ač Jarosław Kaczyński v Polsku vládne už dvě volební období, neznamená to, že má podporu většiny národa. Ani v jedněch volbách nezískal většinu hlasů, těsnou většinu v parlamentu měl ale díky způsobu přepočtu hlasů na mandáty, kdy strana, která se umístí jako první, dostane velký bonus.

I tentokrát všechny průzkumy ukazují, že pro strany opozice by hlasovalo víc lidí než pro PiS a že ten nebude mít do hypotetické vlády žádného koaličního spojence kromě krajně pravicové, v některých aspektech (vypjatý nacionalismus, antisemitismus) až fašizující, Konfederace.

Problémem opozice jsou ovšem ega jejích vůdců. Průzkumy ukazují, že její voliči by si přáli, aby jejich strany šly do voleb společně s jednou kandidátkou, čímž by se dostaly na první místo, a profitovaly tak z bonusu pro vítěze. Lídři se ale ošívají, všelijak argumentují, že když půjdou odděleně, seberou v součtu víc hlasů. Zahrávají si ale doslova s ohněm.

Rozdrobená opozice

Demokratickou opozicí se v termínech podzimních voleb myslí tři síly: Občanská koalice, slučující Občanskou platformu a několik menších formací, dále Levice a koaliční spojenectví lidovců a nejasné strany Polsko 2050 Szymona Hołowni, který hlásá neslanou nemastnou teorii třetí cesty mezi Tuskem a Kaczyńským. Dlouho se ostatně, stejně jako Kaczyński, snažil tvrdit, že Tusk je zlo, čímž fakticky nahrával PiSu.

Donald Tusk se setrvale snažil dát tyto síly dohromady, po odporu Hołowni a lidovců mu ale nezbylo než jít vlastní cestou a objíždět zemi pod hlavičkou Občanské koalice.

Nedělní manifestace ovšem všechno změnila. Hołownia a lídr lidovců na ni nejdřív nechtěli jít, že prý jde jen o Tuskův večírek. Ve světle posledních událostí ale obrátili a dorazili. V čele průvodu ale nešli a odmítli Tuskovo pozvání, aby promluvili z tribuny. Ohromná masa v ulicích jim ale ukázala dva podstatné fenomény, které nebudou moci ignorovat: že lidé si přejí jednotu opozice a že zcela přirozeně uznávají Tuskovu dominanci a politický instinkt.

Kladivo na čarodějnice

V neděli tolik lidí do ulic přivedl i cynismus vládní strany a její zákon o vyšetřovací komisi, který si narychlo odhlasovala před týdnem. Komise by teoreticky měla zkoumat ruské ovlivňování polské politiky, což je záměr bohulibý. Problém je ovšem v jejím fungování a pravomocech. Ty by totiž před volbami měly dopadnout na opozici.

I jeden z vládních ministrů dokonce prohlásil, že jde o nástroj, jak dostat Tuska z voleb ven, a dnes zákonu nikdo neřekne jinak než lex Tusk. Opatření vyvolalo ohromné pozdvižení a spoustě lidem došlo, že tady s PiSem končí veškerá legrace a že by se před komisí mohl octnout každý — podnikatel nebo novinář, aniž by měl možnost odvolání.

Občany rovněž popudilo, jak se zachoval prezident. Ten totiž zákon obratem podepsal, aniž by ho jakkoli zkoumal. Vzápětí tak přišla vlna kritiky, která jeho i PiS překvapila. Jednak od polské veřejnosti, jednak od unijních institucí, ale především od USA, která byla obzvlášť ostrá.

Ve středu se prezident ještě tvářil, že nechápe, oč Američanům jde, mají prý asi špatný překlad, dobré úmysly zákona může prý Bidenovi osobně vysvětlit. Ale v pátek zničehonic obrátil a v kalupu poslal do parlamentu k již podepsanému zákonu sérii novelizací, které by ho měly zmírnit. Zákon už ovšem platí a kdy bude parlament prezidentovy navržené změny projednávat, nikdo neví.

Na nedělní manifestaci se tak objevila spousta transparentů, které si dělaly legraci z prezidenta, zda ví, co vůbec podepisuje a jestli nepotřebuje zmizík.

Státní televize jako Rudé právo

Podstatným faktorem, jenž lidi rozezlil, je také chování státní televize. Ta už totiž dlouho funguje jako nástroj propagandy vládní strany — jejího šéfa ostatně de facto jmenuje Kaczyński, jehož přání ředitel často vyplní ještě dřív, než vůbec padne. Tentokrát ale televize překročila všechny své dosavadní meze. Zpravodajství o manifestaci zcela zmanipulovala.

V době, kdy Varšavu zavalil půlmilionový dav, vysílala něco o setkání venkovských hospodyň. A ve zprávách se snažila tvrdit, že to byla nevýrazná akce pár desítek tisíc lidí. Odvysíláním jen několika rozhovorů s manifestanty, v nichž padlo několik vulgárních slov, se navíc snažila divákovi vsugerovat, že šlo o shromáždění plné nenávisti a agresivity. Podobně jako když Rudé právo psalo kdysi o chartistech.

Přitom v té půlmilionové mase nedošlo k žádnému zranění, k žádným potyčkám. Podle očitých svědků tam vládla pohoda, srdečnost, úsměvy. Žádní těžkooděnci, tu a tam policista či policistka. Zcela jinak vypadá každoroční listopadový pochod krajní pravice, který vláda finančně i politicky podporuje. Dohlížejí na něj stovky těžkooděnců, dav mává světlicemi, hází dělbuchy, kterými nedávno zapálili jeden byt. Spousta hulákání a agresivity. Tyto dvě manifestace ostatně dobře ukazují dvě Polska, která se spolu už léta sváří.

Udržet mobilizaci a naději

Sečteno a podtrženo: manifestace byla nesmírným úspěchem opozice, a především nesmírným úspěchem Donalda Tuska. Vyhrál dvě bitvy, což ale neznamená, že vyhrál válku. Teď půjde o to mobilizaci zachovat, udržet naději, nenechat opadnout vzedmutou energii, kapitalizovat u ostatních lídrů opozice vůli občanů po jednotě. Do voleb jsou ještě čtyři měsíce a vládní strana využije všechny nástroje, všechny instituce státu, které má k dispozici.

Tusk na manifestaci před plným náměstím učinil slib, že přivede opozici k vítězství. A hned nazítří vhodně navázal: na sítích se objevilo video, jak je v půl šesté ráno už v ulicích a děkuje metařům, že po manifestaci uklízejí. Drobné šikovné gesto, které má ukázat, že mu jde o obyčejného člověka, nejen o velkoměstské elity. Volby může vyhrát, jen pokud ho podpoří obě skupiny obyvatel.

V Polsku takhle už jednou opozice vyhrála: když se v roce 1980 spojila síla dělníků z loděnic s politickým know-how intelektuálů v Solidaritě. A tahle tradice není v Polsku mrtvá. Datum těch prvních víceméně svobodných voleb, které Tusk pro manifestaci zvolil, mluví samo za sebe.