V pondělí 17. dubna ohlásil Donald Tusk začátek předvolební kampaně opoziční Občanské koalice. Vybral si k tomu východ země, který je baštou Práva a spravedlnosti, a představil šéfku kampaně, jíž bude žena. V sále byly dva tisíce osob.

Parlamentní volby se mají konat na podzim, datum ještě nebylo stanoveno, ale už teď běží ve vládním i opozičním táboře horečné manévry.

Vůbec nelze vyloučit, že to mohou být poslední relativně férové volby, kdy bude mít ještě polská opozice šanci vyhrát. Pokud je i potřetí vyhraje Kaczyńského nacionálně-konzervativní koalice Spojená pravice, seskupená kolem jeho strany Právo a spravedlnost (PiS), je pravděpodobné, že potom ovládne už všechny soudní, mediální, kulturní a vzdělávací instituce země i volební právo tak, že příště už nebude mít žádná opozice šanci. Tím by se v Polsku prosadil maďarský model.

Přízrak DʼHondtova přepočtu

Opozice dnes v Polsku znamená v podstatě čtyři formace: Občanskou koalici (27 %), lidovce (3 %), Levici (6 %) a Polsko 2050 (7 %). V závorkách uvedená procenta hlasů by dostaly dle nejčerstvějšího průzkumu Kantar.

Podle většiny dosavadních šetření by pro strany opozice dohromady hlasovalo víc voličů než pro vládnoucí Spojenou pravici (ta by získala 35 %). Znamenalo by to ale většinu v parlamentu? Má opozice vítězství v kapse?

Nemá — a to je velký problém. Pro opozici hlasovalo víc voličů než pro vládní stranu už v minulých i předminulých volbách, a přesto vládne Jarosław Kaczyński. Je to dáno volební aritmetikou a chytrou taktikou předsedy PiS. Polský volební systém používá pro přepočet hlasů na mandáty DʼHondtovu metodu, která dává velký bonus první, vítězné straně. A tak se mohlo stát, že v minulých volbách opozice sice získala téměř o milión hlasů víc než Kaczyńského formace, v parlamentu má ale menšinu a Kaczyński vládl s většinou 51 % poslanců. Tuhle většinu pěti křesel v parlamentu získal v roce 2019, kdy dostal 43,6 % hlasů, i v roce 2015, kdy získal dokonce jen 37,6 % hlasů.

Společně nebo zvlášť?

Logickým závěrem je, že by opozice měla taktizovat, aby se tentokrát umístila jako první v pořadí. Tím by získala bonus vítězné síly a většinu v parlamentu. Žádná z jejích čtyř stran tuto naději sama o sobě nemá, jediným řešením je tedy koalice. A tady narážíme na ega a ambice politiků těchto stran. Kdo by měl být lídrem velké koalice? Někteří se bojí, že pod Donaldem Tuskem jako vůdcem zdaleka nejsilnější strany by upadli v zapomnění.

Přitom společná opoziční kandidátka se osvědčila ve volbách do Senátu. Tam opozice získala většinu (byť těsnou) a jeho předseda je dnes jediným ústavním činitelem v zemi, který nepatří do tábora PiS. A opoziční strany se teď dohodly na společné kandidátce i pro senátní volby letos na podzim. Do Senátu se ovšem volí většinově, zatímco do dolní komory Sejmu poměrně.