V pondělí 17. dubna ohlásil Donald Tusk začátek předvolební kampaně opoziční Občanské koalice. Vybral si k tomu východ země, který je baštou Práva a spravedlnosti, a představil šéfku kampaně, jíž bude žena. V sále byly dva tisíce osob.

Parlamentní volby se mají konat na podzim, datum ještě nebylo stanoveno, ale už teď běží ve vládním i opozičním táboře horečné manévry.

Vůbec nelze vyloučit, že to mohou být poslední relativně férové volby, kdy bude mít ještě polská opozice šanci vyhrát. Pokud je i potřetí vyhraje Kaczyńského nacionálně-konzervativní koalice Spojená pravice, seskupená kolem jeho strany Právo a spravedlnost (PiS), je pravděpodobné, že potom ovládne už všechny soudní, mediální, kulturní a vzdělávací instituce země i volební právo tak, že příště už nebude mít žádná opozice šanci. Tím by se v Polsku prosadil maďarský model.

Přízrak DʼHondtova přepočtu

Opozice dnes v Polsku znamená v podstatě čtyři formace: Občanskou koalici (27 %), lidovce (3 %), Levici (6 %) a Polsko 2050 (7 %). V závorkách uvedená procenta hlasů by dostaly dle nejčerstvějšího průzkumu Kantar.

Podle většiny dosavadních šetření by pro strany opozice dohromady hlasovalo víc voličů než pro vládnoucí Spojenou pravici (ta by získala 35 %). Znamenalo by to ale většinu v parlamentu? Má opozice vítězství v kapse?

Nemá — a to je velký problém. Pro opozici hlasovalo víc voličů než pro vládní stranu už v minulých i předminulých volbách, a přesto vládne Jarosław Kaczyński. Je to dáno volební aritmetikou a chytrou taktikou předsedy PiS. Polský volební systém používá pro přepočet hlasů na mandáty DʼHondtovu metodu, která dává velký bonus první, vítězné straně. A tak se mohlo stát, že v minulých volbách opozice sice získala téměř o milión hlasů víc než Kaczyńského formace, v parlamentu má ale menšinu a Kaczyński vládl s většinou 51 % poslanců. Tuhle většinu pěti křesel v parlamentu získal v roce 2019, kdy dostal 43,6 % hlasů, i v roce 2015, kdy získal dokonce jen 37,6 % hlasů.

Společně nebo zvlášť?

Logickým závěrem je, že by opozice měla taktizovat, aby se tentokrát umístila jako první v pořadí. Tím by získala bonus vítězné síly a většinu v parlamentu. Žádná z jejích čtyř stran tuto naději sama o sobě nemá, jediným řešením je tedy koalice. A tady narážíme na ega a ambice politiků těchto stran. Kdo by měl být lídrem velké koalice? Někteří se bojí, že pod Donaldem Tuskem jako vůdcem zdaleka nejsilnější strany by upadli v zapomnění.

Přitom společná opoziční kandidátka se osvědčila ve volbách do Senátu. Tam opozice získala většinu (byť těsnou) a jeho předseda je dnes jediným ústavním činitelem v zemi, který nepatří do tábora PiS. A opoziční strany se teď dohodly na společné kandidátce i pro senátní volby letos na podzim. Do Senátu se ovšem volí většinově, zatímco do dolní komory Sejmu poměrně.

Mnoho měsíců se v opozici debatuje, zda jít dohromady jako jedna koalice nebo jako dvě či tři formace. Argumenty pro jsou vzhledem k DʼHondtově přepočtu jasné. Zastánci proti argumentují tím, že jedna velká koalice by nemusela dostat prostý součet hlasů, s nimiž teď počítá každá strana zvlášť. Že spojit do jedné kandidátky stranu Levice i tradičně venkovsko-katolické lidovce by mohlo část voličů obou stran odradit.

Proti tomu ale existuje námitka, že kdyby šli třeba lidovci samostatně, nepřekročí možná ani pětiprocentní hranici a jejich hlasy propadnou. Přitom v rámci velké koalice by těch pár procent, které by přinesli, mohlo rozhodnout o výsledku.

Velká koalice asi nebude

Bohužel se zdá, že část politiků na vůli svých voličů neslyší a že jako svého soka vidí spíš kolegy z opozice než předsedu PiS. Platí to především o Szymonu Hołowniovi. Ten se v politice objevil v minulých prezidentských volbách a skončil jako třetí. Kampaň založil na tom, že lidé mají prý dost věčného duelu PiS kontra Občanská koalice a chtějí prý třetí cestu. Poté si založil stranu Polsko 2050, která dosud ještě nekandidovala ve volbách a jejíž příznivci mají podobný liberální profil jako Občanská koalice. Prezentuje-li Hołownia Kaczyńského i Tuska jako stejné nebezpečí, ohýbá skutečnost a nahrává objektivně Kaczyńskému.

Ve výsledku se dnes varianta jedné velké koalice na podzim nezdá příliš reálná. Tím velmi vzroste riziko, že se PiS udrží u moci. Nejen že Hołownia nechce jít s Tuskem, ale zamrzl i projekt jeho koalice s lidovci. A ti stále váhají, s kým jít či nejít. Při vědomí vlastní slabosti se ale jistě k někomu připojí. Velké koalici je ovšem nakloněna Levice.

Voliči opozice chtějí společnou kandidátku

Co si o tom myslí voliči? Na to se nedávno zeptali tisícovky osob dva sociologové z Institutu politické kultury. A vyšlo jim, že voliči každé ze čtyř opozičních stran si v nadpoloviční většině přejí, aby jejich strany šly do voleb dohromady. Jen 22 % si jich přálo, aby strany kandidovaly samostatně.

Pokud tedy lídři menších stran společný postup odmítají, jdou proti vůli většiny svých voličů a sledují víc svoje osobní cíle než společný zájem.

Závěry průzkumu říkají jasně: „Pokud opozice půjde do voleb se třemi nebo čtyřmi kandidátkami, bude to historický omyl jejich lídrů. Zatím v médiích vytvářejí realitu, která je vzdálená přání jejich voličů. Argument, že kdyby šli na jedné kandidátce, ztratí část hlasů, nevyváží názor většiny jejich elektorátu (a to u každé strany) ani dopad D´Hondtova přepočtu hlasů na mandáty.“

Dva neprostupné elektoráty

Průzkum také ukázal, co píšeme už dlouho, totiž že Polsko je polarizováno na dva tábory a demarkační čára mezi opozicí a vládním táborem je téměř neprostupná. Voliči mezi nimi nepřecházejí. Ve volbách tedy zvítězí ten, kdo bude s to zmobilizovat ve větší míře svůj tábor — buď PiS, nebo opozice, nikoli ten, kdo by protivníkovi přetáhl část voličů.

To vysvětluje, proč vládní tábor poslední dobou praktikuje stále extrémnější politiku a výroky, jako jsou antiněmecké výpady, „obrana“ bývalého papeže Jana Pavla II., zákon na obranu údajně utlačovaných křesťanů v zemi a podobně. Evidentně soudí, že se mu víc vyplatí mobilizovat uvnitř svého tábora, aby ho dostal celý k volbám, než pokukovat po nejistém středovém voliči.

To je jistě také důvod, proč vládní strana nedávno odhlasovala zřízení volebních místností i v malých vsích o dvou stech obyvatelích. Zdánlivě bohulibá aktivita s cílem teoreticky zvýšit volební účast. Polsko má jinou demografickou strukturu než české země a většina tam stále žije na venkově a v malých městech. Tam má PiS svůj jistý elektorát a jde mu o to, přimět co největší jeho část, aby šla k urnám. Na vesnici, kde se všichni znají, je daleko silnější společenský tlak, a pokud kněz vyzve k hlasování a volební místnost bude třeba vedle fary, je jasné, komu po mši půjdou venkované svůj hlas hodit.

Pokud ovšem Kaczynski nezíská většinu v parlamentu, nemá s kým by sestavoval koaliční vládu. Ledaže by k ní přizval krajně pravicovou, místy fašizující Konfederaci, která jde v posledních týdnech nahoru a může se blížit deseti procentům.

PiS provázána se svými voliči

PiS má svůj železný elektorát, který je všemi možnými způsoby provázaný přímo se stranou a nedá na ni dopustit. Řada korupčních skandálů a nepotismu ukazuje, že PiS se prostřednictvím sítě nejrůznějších nadací a spolků i státních a polostátních firem stará materiálně o své příznivce a očekává, že na oplátku se oni zase budou starat o stranu. Takovou síť pout navázaných na stranu žádná jiná strana v Polsku nemá.

Vedle tohoto skalního elektorátu, který je hluchý vůči jakýmkoli korupčním a jiným skandálům vládní strany a šmahem je odmítá jako pomluvy či útok ze strany opozice, je druhé voličstvo, které sice skandály PiS vnímá a metody této strany se mu nelíbí, ale volí ji pragmaticky kvůli nejrůznějším sociálním dávkám a požitkům, jež PiS rozdává. Jinak řečeno, PiS si za státní peníze kupuje elektorát.

Takže i když část voličů PiS je z nejrůznějších důvodů s vládní stranou nespokojena, průzkum ukázal, že ji nakonec stejně hodlají volit, neboť ji vnímají jako pro ně nejvýhodnější.

Psychologický aspekt je u voleb důležitý. Část voličů se ráda přidá k vítězi, část voličů nevolí stranu, u níž se obávají, že nemá šanci dostat se do parlamentu a že by jejich hlas propadl.

Průzkum ukázal dost alarmující fenomén: ač z něj vyplývá, že by opozice dostala víc hlasů než vládní strana, přesto mnoho jejích voličů ve vítězství, tedy parlamentní většinu, nevěří. Je to možná tím, že už takhle PiS dvakrát vyhrál? Jestliže si 85 % voličů PiS myslí, že jejich strana vyhraje, u Občanské koalice to je jen 68 %.

Z toho vyplývá těžký úkol lídrů opozice zlomit defétismus, zmobilizovat svůj elektorát a dát mu naději na vítězství. A hlavně dohodnout se na jednotné strategii. Jenže nic takového se tam zatím nerýsuje. Jelikož v podstatě existuje jen jeden opoziční elektorát, pokud půjdou strany opozice do voleb zvlášť, budou se částečně přetahovat o stejného voliče a tím jedna druhou oslabovat. A protistrana se bude smát.

Tahoun Tusk

Tahounem opozice je už teď Donald Tusk, kterého pětiletá zkušenost v Bruselu jako předsedy Rady Evropské unie naučila konstruktivní, strategické politice. Objíždí zemi, burcuje, mluví s obyvateli jako nikdo druhý. U lídrů ostatních stran ale svou aktivitou a popularitou vyvolává spíš obavy a každý z nich myslí na to, jak si uchovat svoje knížectví, které je sice malé, ale je tam jedničkou. Jako by nechápali, že příště už může být pozdě.

Mezi Čechy je část lidí, kteří sympatizují s Kaczyńským, neboť mají dojem, že je hrází proti Rusku, a proto že je třeba zavřít oči nad tím, co dělá doma. Je ovšem dobré vědět, že kdyby v Polsku vyhrála opozice, bude podporovat Ukrajinu stejnou měrou, možná i víc. Ruské nebezpečí vnímají v Polsku všichni stejně silně.