Dne 26. prosince mi vyšel článek o mém těhotenství v době klimatické krize. Byl o složitých a rozporuplných emocích, jež jistě zažívají mnozí z nás, kteří se rozhodli přivést na svět dítě v čase klimatického kolapsu.

Když jsem svůj text psala, v Canbeře se kouř objevoval a zase ztrácel. Občas jsme ještě zahlédli i kus modré oblohy. Pořád jsme ještě slyšeli zpívat ptáky a viděli včely krmit se na kytkách v naší zahradě.

Jen šest dní poté se ale náš dům ponořil do hustého oblaku zářivě oranžového kouře. Mé psaní v tu chvíli působilo předvídavě i zastarale současně. Ptáci byli pryč. Canberra a všechno živé v národních parcích kolem města se dusilo. Kolaps klimatu nebyl pomalou změnou, která může postupně začít ovlivňovat mě a mé dítě. Byl tady a teď. Byl všudypřítomný.

Byl to den, kdy byl kouř nejhustší. Tak hustý, že se celé město zastavilo, letiště přerušilo provoz a všechny silnice z města ven byly odříznuté ohněm. Byl to první den, který od rána do večera působil jako soumrak. Měl barvu, kterou jsme nazvali „apokalyptická oranžová“.

↗

Canberra, prosinec 2019. Byl to první den, který od rána do večera působil jako soumrak. Měl barvu, kterou jsme nazvali „apokalyptická oranžová“. Repro DR

I když oheň nepřekročil hranice hlavního města, Canbeřané si sbalili věci do aut a připravili se na evakuaci. Každý svíral svůj iPhone a neustále přepínal mezi zprávami o tom, jak postupují ohně, a o kvalitě ovzduší. Tam a zpět, tam a zpět a pořád dokola — sledovali jsme zprávy o konci světa.

Den nato jsem měla jít na ultrazvuk. Seděla jsem v ložnici v oranžovém poledním příšeří, dívala jsem se na temný výjev za oknem a říkala jsem si: „Co jsem to provedla?“