Dne 26. prosince mi vyšel článek o mém těhotenství v době klimatické krize. Byl o složitých a rozporuplných emocích, jež jistě zažívají mnozí z nás, kteří se rozhodli přivést na svět dítě v čase klimatického kolapsu.

Když jsem svůj text psala, v Canbeře se kouř objevoval a zase ztrácel. Občas jsme ještě zahlédli i kus modré oblohy. Pořád jsme ještě slyšeli zpívat ptáky a viděli včely krmit se na kytkách v naší zahradě.

Jen šest dní poté se ale náš dům ponořil do hustého oblaku zářivě oranžového kouře. Mé psaní v tu chvíli působilo předvídavě i zastarale současně. Ptáci byli pryč. Canberra a všechno živé v národních parcích kolem města se dusilo. Kolaps klimatu nebyl pomalou změnou, která může postupně začít ovlivňovat mě a mé dítě. Byl tady a teď. Byl všudypřítomný.

Byl to den, kdy byl kouř nejhustší. Tak hustý, že se celé město zastavilo, letiště přerušilo provoz a všechny silnice z města ven byly odříznuté ohněm. Byl to první den, který od rána do večera působil jako soumrak. Měl barvu, kterou jsme nazvali „apokalyptická oranžová“.

↗

Canberra, prosinec 2019. Byl to první den, který od rána do večera působil jako soumrak. Měl barvu, kterou jsme nazvali „apokalyptická oranžová“. Repro DR

I když oheň nepřekročil hranice hlavního města, Canbeřané si sbalili věci do aut a připravili se na evakuaci. Každý svíral svůj iPhone a neustále přepínal mezi zprávami o tom, jak postupují ohně, a o kvalitě ovzduší. Tam a zpět, tam a zpět a pořád dokola — sledovali jsme zprávy o konci světa.

Den nato jsem měla jít na ultrazvuk. Seděla jsem v ložnici v oranžovém poledním příšeří, dívala jsem se na temný výjev za oknem a říkala jsem si: „Co jsem to provedla?“

V nejlepším případě bylo mé dítě zaplaveno hormonem kortisolem v důsledku mého akutního stresu. A přes veškeré mé úsilí bylo vystaveno jemným částečkám kouře v míře ohrožující zdraví. Zároveň jsem se ale ptala sama sebe, zda jsem nepočala člověka, který se narodí právě včas, aby stihl spatřit konec světa.

Možná jsem udělala strašlivou chybu, říkala jsem si.

Když teď sedím v šest set kilometrů vzdáleném Melbourne, těžko se mi zachycuje do textu tíha situace vprostřed trvající katastrofy. V Melbourne je nebe modré a lidé tu prožívají svůj běžný den. Ale v ohnisku katastrofy se váš svět a jeho obzor zužuje. Pozbýváte schopnost přemýšlet kriticky.

Člověk si začne vytvářet nové každodenní rituály — vstát, zkontrolovat varování před ohněm, zkontrolovat kvalitu vzduchu. Vstát z postele, zkontrolovat čističku vzduchu. Potom vyprat popílek z oblečení a vyčesat ho ze zvířat, která opustila bezpečí domu.

Pak pokračovat v denních aktivitách, uvězněná uvnitř, s jedním okem na novinkách z mobilu. Společenský život se omezuje na rychlé přeběhnutí z auta do domu přátel, u nichž aspoň sledujeme záběry požárů společně a sdílíme své vnitřní monology: „Ty jo, tohle není v pohodě, svět není v pohodě.“

Druhý den na ultrazvuku se ukázalo, že srdce mého dítěte přestalo bít.

Být těhotná uprostřed klimatické krize je existenciální otázka. Prodělat potrat uprostřed klimatické katastrofy je otázka organizační. Canberra je dnes domovem tisíců klimatických uprchlíků, což vytváří značný tlak na už tak přetížený zdravotnický systém.

Pokoje v nemocnici jsou plné kouře. Magnetická rezonance a další přístroje jsou mimo provoz, kouřové alarmy je zablokovaly.

Protože studuji veřejné zdravotnictví, lidé mi psali o tom, jak byli uspáváni anestetiky a přitom se dusili kašlem, drážděni všudypřítomným kouřem, který vnikl i do všech operačních sálů. Psali mi o tom, jak zavírali oči a upadali do spánku s vědomím, že chirurg je za okamžik začne operovat v oblacích kouře.

Ve stavu akutního stresu a poté akutního smutku jsem se potřebovala dostat ze zóny katastrofy do bezpečné lékařské péče. Že jsem to vůbec zvládla, ukazuje, jakým privilegiím se těším. Když se letiště znovu otevřelo, dostala jsem se k přátelům do Melbourne, kteří mi během čtyřiadvaceti hodin zajistili přijetí do soukromého zdravotnického zařízení.

Takové privilegium mnozí nemají. Sociolog Ulrich Beck napsal, že kouř je spravedlnost sama; nikdo z nás mu nemůže uniknout. Ale kouř a smog nás neovlivňují všechny stejně.

V průběhu několika týdnů nám město Canberra, známé svým svěžím letním podnebím a vůní eukalyptu, ukázalo, jak klimatická změna dopadá disproporčně na ty, kteří mají nejméně společenského a finančního kapitálu. Je tu nerovnost v přístupu k čistému vzduchu — bohatí si mohou za tisíce australských dolarů koupit čističky vzduchu, zatímco ti ostatní sedí doma a inhalují nesmírně nebezpečné jemné částečky prachu.

A jsou lidé jako já, kteří si mohou dovolit vyhnout se chirurgickému zákroku v pokoji naplněném kouřem. Zatímco jiné ženy rodí děti, které bude dusit už první nádech.

Nevím, co budu dělat teď, zda můj život v přední linii klimatického kolapsu povede k tomu, že už nebudu chtít otěhotnět. Ale vím, že mě to změnilo.

Změnilo nás to všechny — ať už jsme zblízka viděli ničivé požáry, ztratili domovy nebo dýchali po týdny a měsíce toxický vzduch. Neurčitý strach se změnil ve jasné vědomí skutečnosti. Ukázalo se, jak klimatická změna mění i ty nejmenší detaily našich životů, od ranních rituálů po to, zda a kdy můžeme opustit své domovy.

Teď víme, že naše infrastruktura je zranitelnější, než jsme kdy byli ochotni připustit. A pokud se rozhodneme být rodiči, víme, že budeme muset připravit naše děti na přežití ve velmi odlišném světě, než byl ten, do nějž jsme se narodili my sami. A přitom všem se budeme muset snažit vůbec nějak pochopit, jak se vlastně vše mění.

Článek Being pregnant in a climate emergency was an existential challenge. Miscarriage has brought a new grief vyšel v původně v deníku Guardian. V Deníku Referendum vychází v rámci spolupráce světových médií Covering Climate Now. Přeložil MILOŠ KROULÍK