Hoří pralesy v Brazílii a Bolívii, Mexiku, Austrálii i Indonésii, savany v Angole a Kongu, také lesy na Sibiři i mnohde v Evropě. Jako by hořelo naráz všude, a pohled na stránky Global Forest Watch to potvrzuje: až na pár výjimek hoří všude tam, kde ještě má co hořet. A naopak nehoří tam, kde neroste nic ke spálení. Těžko se ubránit pocitům deprese, bezmoci, vzteku, u každého podle jeho nátury.

Vypalování pralesů je, a je smutné si to naplno připustit, z velké části dílem lidské touhy po pohodlí a neomezené spotřebě. Nebo jinak a přesněji: v jedné části světa, té bohatší, je dílem pohodlí, potřeby vydělat, konzumovat víc za méně peněz, růst a mít se dobře. V druhé části, té chudší a právě té, kde dnes nejvíc hoří, je to trochu jiné, tam jde i o naplnění základních lidských potřeb, totiž mít co jíst, kde bydlet, mít práci a nějaké peníze. Tedy toho, co my, šťastní obyvatelé syté poloviny světa, většinou považujeme za samozřejmé.

↗

Do EU mají volně plynout potraviny, do těch jihoamerických zase chemikálie. To znamená další zničené plochy pralesa, aby se vyprodukovalo víc levného hovězího. Repro DR

Největší dohoda všech dob

Na konci června se zástupci Evropské unie a bloku jihoamerických zemí Mercosur (Brazílie, Paraguay, Uruguay, Argentina) dohodli na smlouvě o volném obchodu. Novinové titulky, kterým tehdy ještě nevévodily požáry (bylo to před vypuknutím hlavní vypalovací sezony), bombasticky psaly o „největší dohodě všech dob“. To byl citát slov brazilského prezidenta Jaira Bolsonara. Na konci článku se krčí věta o tom, že podle ochránců přírody by smlouva mohla způsobit intenzivnější kácení pralesa.

Smlouva se zeměmi Mercosur je jen jednou v řadě dnes vyjednávaných dohod o volném obchodu, další EU uzavírá s Vietnamem, Mexikem, Kanadou, Austrálií či Singapurem. Smlouva mezi Unií a Japonskem byla dojednána na začátku roku, v tomto případě se mluví pro změnu o „největší zóně volného obchodu na světě“.

Na oficiálních stránkách evropských institucí se dané obchodní smlouvy popisují jako jasná win-win situace, prospěch z nich údajně budou mít všichni, dokonce i životní prostředí. Píše se hezkými slovy o odpovědnosti za životní prostředí, stejně jako o ochraně práv zaměstnanců. Chystaná obchodní smlouva s jihoamerickými zeměmi obsahuje i závazek Brazílie zastavit ilegální odlesňování a znovuzalesnit plochu o rozloze 120 tisíc km2. Brazílie by také měla do roku 2025 snížit emise skleníkových plynů o 37 procent ve srovnání s rokem 2005.

Navzdory těmto deklaracím se ale dohoda může ukázat jako skutečný pakt s ďáblem, alespoň co se osudu brazilských deštných pralesů týče. Do zemí EU mají volně plynout hlavně potraviny, do těch jihoamerických zase mimo jiné chemikálie. To znamená další a další vykácené plochy pralesa, aby se vyprodukovalo další kvalitní a cenově dostupné hovězí pro evropské spotřebitele. A aby se v zemích, kde se s tím moc nepárají — brazilské včely by mohly, vlastně nemohly vyprávět — mohla spotřebovat kvanta vysoce kvalitních evropských chemických preparátů.

Demonstrace před brazilskými ambasádami asi nemají velký smysl ve vztahu k brazilské vládě, tam můžou paradoxně spíš pomoci Bolsonarovi, který využije pocitů národní hrdosti („Amazonie je naše, ne vaše“) a jistě obratně poukáže na pokrytectví a dvojí metr vlád i obyvatel západních zemí (chtějí jíst naše hovězí nebo produkty ze sóji a dovážet k nám své výrobky, tak ať raději mlčí). Ale mají velký smysl jako signál vládám evropských zemí, včetně té české, že si jejich obyvatelé nepřejí podobné dohody za tak vysokou cenu.

Žít si, jako by se nic nedělo

Dosáhnout jakékoli pozitivní změny v ochraně pralesů, lesů, půdy a vody kdekoli na světě je nesmírně těžké, protože se většinou střetá ekonomický zájem s jinými zájmy. Zmíněné dohody o volném obchodu nepochybně přinesou někomu ekonomický profit, někomu zlepšení životních podmínek. Jde o to, jaký to vše bude mít dopad na životní prostředí a jak to pak zpětně ovlivní i životní úroveň lidí, žijících v dané oblasti.

V Brazílii stále ještě jsou původní obyvatelé žijící v dosud nedotčených pralesních oblastech. Jejich způsob života, stejně jako prales sám, má zcela jistě vysokou hodnotu pro celé lidstvo. Protože to ale není hodnota ekonomická, vyčíslitelná penězi, těžko konkuruje řeči ekonomických ukazatelů. Bolsonaro by tyto „divochy“ chtěl „zcivilizovat“ a jimi obývaný panenský prales ekonomicky zužitkovat, a dohoda o volném obchodu s EU mu k tomu pomáhá, ačkoli se evropským politikům většinou jeho rétorika zdá odporná.

Nemusíme ostatně chodit do Brazílie, stačí si vzpomenout, že o nutnosti rozdělit rozsáhlé lány, obnovit remízky, učinit zemědělskou krajinu pestřejší a zdravější se v Česku píše a mluví už třicet let stále dokola. A velké širé, ovšem stále méně úrodné lány zůstávají, třeba na jižní Moravě. Zemědělci, kteří by chtěli hospodařit jinak, se už nedostanou k půdě, protože tu mají rozebránu velké koncerny. A ty si počínají ryze ekonomicky a jakákoli změna je pro ně nevýhodná. Proto nic nezačnou dělat jinak, dokud je k tomu něco nebo někdo nepřinutí.

A v této fázi úvah se pravidelně do boje vydávají stateční bojovníci proti „ekofašismu“ nebo „potravnímu fašismu“ a začnou hájit svobodu a právo každého vydělávat si, žít si a jíst si podle svého, jako by se nic nedělo. Je to tak trochu ozvěna bolsonarovského „to je naše území a můžeme si tu dělat, co chceme, nikomu do toho nic není“. Ve skutečnosti je to spíš tak, že ani život jednoho každého člověka není čistě jeho soukromou věcí, ale dotýká se životů druhých a ovlivňuje je, často velice přímo. O to víc to platí o celých státech.

Jako vždy a u všeho, u každého opatření se najdou argumenty pro a proti a ozvou se příslušné varovné a znepokojené hlasy. Mediální průmysl jakoukoli aktivitu rozdrolí a pokřiví k nepoznání, aby vyvolal kýžené emoce a udržel zájem svých konzumentů. Byznys bude chtít jet jako obvykle. Politici budou kličkovat, aby vypadali hezky na všech stranách, aby byli zároveň pro volný obchod i pro ochranu přírody. Demonstrace a aktivistická vystoupení budou některými mediálními hrdiny zesměšňována jako počínání nezralých a zmanipulovaných jedinců.

Jisté je jedno. Hoří, a dost dobře se už nelze tvářit, že se nic neděje a že se nás to nijak netýká. Na osobní rovině má smysl omezení konzumace masa, zejména hovězího a zejména z velkochovů nebo dováženého přes půl světa. Smysl má zasáhnout efektivně proti průmyslu chemických hnojiv a zemědělskému velkoprůmyslu (často navzájem propojeným, zde by mohl vyprávět pro změnu dnešní premiér České republiky).

A smysl má i odpor proti „největší dohodě všech dob“ a tlak na naše a evropské představitele, aby ji za této situace nepřijímali a hledali cesty, jak přimět brazilskou vládu, aby jedinečný poklad Amazonie chránila. Bude to něco stát. Pokud by ale bylo možné třeba „uplatit“ vysokou částkou Brazílii (a další země s dosud nedotčenými pralesy), aby se vzdaly ekonomického profitu z jejich vykácení a vytěžení za důslednou ochranu, byly by to opravdu ekonomicky vynaložené peníze.