Hoří pralesy v Brazílii a Bolívii, Mexiku, Austrálii i Indonésii, savany v Angole a Kongu, také lesy na Sibiři i mnohde v Evropě. Jako by hořelo naráz všude, a pohled na stránky Global Forest Watch to potvrzuje: až na pár výjimek hoří všude tam, kde ještě má co hořet. A naopak nehoří tam, kde neroste nic ke spálení. Těžko se ubránit pocitům deprese, bezmoci, vzteku, u každého podle jeho nátury.

Vypalování pralesů je, a je smutné si to naplno připustit, z velké části dílem lidské touhy po pohodlí a neomezené spotřebě. Nebo jinak a přesněji: v jedné části světa, té bohatší, je dílem pohodlí, potřeby vydělat, konzumovat víc za méně peněz, růst a mít se dobře. V druhé části, té chudší a právě té, kde dnes nejvíc hoří, je to trochu jiné, tam jde i o naplnění základních lidských potřeb, totiž mít co jíst, kde bydlet, mít práci a nějaké peníze. Tedy toho, co my, šťastní obyvatelé syté poloviny světa, většinou považujeme za samozřejmé.

↗

Do EU mají volně plynout potraviny, do těch jihoamerických zase chemikálie. To znamená další zničené plochy pralesa, aby se vyprodukovalo víc levného hovězího. Repro DR

Největší dohoda všech dob

Na konci června se zástupci Evropské unie a bloku jihoamerických zemí Mercosur (Brazílie, Paraguay, Uruguay, Argentina) dohodli na smlouvě o volném obchodu. Novinové titulky, kterým tehdy ještě nevévodily požáry (bylo to před vypuknutím hlavní vypalovací sezony), bombasticky psaly o „největší dohodě všech dob“. To byl citát slov brazilského prezidenta Jaira Bolsonara. Na konci článku se krčí věta o tom, že podle ochránců přírody by smlouva mohla způsobit intenzivnější kácení pralesa.