V rámci programu letošního ročníku brněnského festivalu Ghettofest se v místní hospodě „pro gádže“ promítal dokument o slovenských Romech, kteří přišli do českých zemí za prací. Jedna z účastnic si v následné diskusi posteskla nad tím, že akci nenavštívili žádní „skuteční“ Romové.

To může mít několik vysvětlení. Téma filmu Romy zkrátka vůbec nemuselo zajímat, nevěděli o jeho konání nebo raději upřednostnili jiný program. Pro doprovodné akce festivalu, jako jsou diskuse či prohlídky místních „zajímavostí“, je ale neúčast místních typická. Proč tomu tak je a co nám to říká o festivalu samém?

„Zkušenosti z předchozích ročníků jsou pouze pozitivní a zaznamenali jsme něco jako zázrak: tisíce lidí vždy vytvořily jedinečnou atmosféru bez — mnohými tolik očekávaných — konfliktů,“ píše se na webu festivalu. Když jeden z mých přátel ztratil na minulém ročníku telefon, glosoval to slovy „no to se dalo čekat“. Jeho ironickou narážku můžeme vzít vážně: ano, dalo se to čekat — kdyby se na akci s tisícovkami návštěvníků nikomu nic neztratilo, šlo by skutečně o takový malý „zázrak“.

Organizátoři však naráželi na to, že právě takový předsudečný postoj majorita vůči Romům zastává. A chtěli jej překonat. Gádžo, který se jeden den v roce odváží překročit symbolickou hranici centra a vydá se do neznáma vyloučené lokality, by se měl v ideálním případě po pár pivech ve večerních hodinách odpotácet s peněženkou v kapse a s myšlenkou, že „ti Romové možná vlastně takoví nejsou, jsou totiž zábavní, rádi tráví čas na ulici, pěkně zpívají a mají zajímavou kulturu“.

Ale Romové především žijí ve vyloučené, městem zanedbané lokalitě a mají své problémy. To dnes ovšem nemusíme řešit, přišli jsme totiž na Ghettofest — na oslavu v ghettu. Co že to tedy slavíme?

Sama lokalita bezpochyby skýtá mnoho důvodů pro to se o ni začít zajímat. Skrze přednášky, výstavy, umělecká představení a prohlídky festival přibližuje historii místa a osudy jeho obyvatel.

Připomíná, že dnes nevzhledný prostor obývaný sociálně vyloučenými zažil také deportaci Židů i vyhnání brněnských Němců. Budovy, jakou je i chátrající bývalá káznice, v sobě mají vepsány vzpomínky na zločiny obou režimů. Ne náhodou je součástí programu autorské čtení Kateřiny Tučkové, jejíž kniha Vyhnání Gerty Schnirch diskusi o polozapomenuté minulosti Cejlu víceméně spustila.

Kromě znovuobjevování historie místa ale návštěva Cejlu nabízí ještě jedno potěšení: prožitek z autentického veřejného prostoru. S nostalgickou touhou po živých ulicích, kde si sednete s kelímkem piva na patník, posloucháte živou hudbu a sledujete ruch okolo, pracují dnes nejen aktivistické, ale i komerční projekty typu Zažít město jinak. V případě Cejlu však snadněji podlehneme pocitu, že skutečně „zažíváme město jinak“. Iluzi autentičnosti tu totiž zprostředkovává romská komunita, jíž právě takový romantický způsob života v ulicích rádi přisuzujeme.

O to horší je pofestivalové probuzení z kocoviny do prostoru přeplněného auty, bez laviček a s jediným dětským, těžce vybojovaným a za evropské peníze postaveným hřištěm. Do prostoru, z něhož „nepřizpůsobivé“ vyhánějí i bodce instalované na zídkách obchodů. Takový je skutečný veřejný prostor v okolí Cejlu, který křičí „venku nemáte co pohledávat“.

Ghettofestu se nedá upřít, že alespoň na jeden den vytváří díky své značce „multikulturního festivalu“ podmínky pro prozření, že bavit se na ulici je normální. V posledku působí obě skupiny spokojeně: městští liberálové se mohou opájet odhozením předsudků a doslova vychutnávat „jinou kulturu v jiném prostoru“. Romové si zkrátka jen užívají.

Jak jsme si Cejl přemalovali narůžovo

Skutečně prožívanou každodennost lokality festival neproblematizuje. Vytváří jen romantizovanou iluzi pokojného soužití romské menšiny a bílé majority, kterou zhmotňuje na krátký okamžik a v jediném místě. Teritoriální stigmatizace Cejlu jako nebezpečného místa vytváří sociálně vyloučenou lokalitu a její související sociální problémy dále posiluje. Festival toto stigma nabourává, ale činí tak způsobem, jímž negativní obraz pouze přemalovává narůžovo: prostor prezentuje jako exotický.

Nelze popřít, že takové „očištění“ může mnoho lidí skutečně zbavit předsudků — pozitivní zkušenost přebíjí některé negativní zážitky. Pro obyvatele lokality samé ale může v takové formě působit i kontraproduktivně.

Prožitek „kouzla Cejlu“ má k realitě daleko. Posiluje se skrze něj stále aktuálnější snaha obnovit zašlou slávu místa a využít jeho potenciál v těsné blízkosti centra, atraktivní svou industriální a multikulturní historií.

Na mladou „kreativní třídu“ působí čtvrť jako lákadlo v podobě autentické a zajímavé lokality. Již nyní se do oblasti, i díky nízkým nájmům, stěhují mladí lidé. A na podobu čtvrtě logicky kladou vlastní požadavky, které mají díky svým prostředkům mnohem větší šanci zrealizovat.

Nelze je určitě vinit ze zlých úmyslů. Studie však ukazují, že nově příchozí mohou postupem času proměnit celou čtvrť k obrazu svému. Představovat si, že problémy sociálně vyloučených vyřeší kreativní projekty založené na kapitálu mladých lidí, je stejně naivní jako předpokládat, že pracovní místa a bydlení lidem zajistí soukromé firmy.

Snaha zbavit Cejl a jeho obyvatele kriminální nálepky je chvályhodná. Nezamýšlenými důsledky strategie, která je zobrazuje jako „cool věc k vidění“, ale může být další upozaďování skutečných problémů. „Ghetto“ se pak může prostě jen posunout o pár ulic dál.

Festival si klade za cíl „přivést do brněnského Bronxu lidi, kteří by tam jindy patrně nevkročili“. Letošní konání již pátého ročníku stále naléhavěji klade otázku, zda si nestanovit cíle vyšší. Namísto zprostředkování autentického prožitku pro bílou většinu by měli organizátoři požadovat zásadnější politickou změnu, na které by se místní mohli sami podílet.