V rámci programu letošního ročníku brněnského festivalu Ghettofest se v místní hospodě „pro gádže“ promítal dokument o slovenských Romech, kteří přišli do českých zemí za prací. Jedna z účastnic si v následné diskusi posteskla nad tím, že akci nenavštívili žádní „skuteční“ Romové.

To může mít několik vysvětlení. Téma filmu Romy zkrátka vůbec nemuselo zajímat, nevěděli o jeho konání nebo raději upřednostnili jiný program. Pro doprovodné akce festivalu, jako jsou diskuse či prohlídky místních „zajímavostí“, je ale neúčast místních typická. Proč tomu tak je a co nám to říká o festivalu samém?

„Zkušenosti z předchozích ročníků jsou pouze pozitivní a zaznamenali jsme něco jako zázrak: tisíce lidí vždy vytvořily jedinečnou atmosféru bez — mnohými tolik očekávaných — konfliktů,“ píše se na webu festivalu. Když jeden z mých přátel ztratil na minulém ročníku telefon, glosoval to slovy „no to se dalo čekat“. Jeho ironickou narážku můžeme vzít vážně: ano, dalo se to čekat — kdyby se na akci s tisícovkami návštěvníků nikomu nic neztratilo, šlo by skutečně o takový malý „zázrak“.

Organizátoři však naráželi na to, že právě takový předsudečný postoj majorita vůči Romům zastává. A chtěli jej překonat. Gádžo, který se jeden den v roce odváží překročit symbolickou hranici centra a vydá se do neznáma vyloučené lokality, by se měl v ideálním případě po pár pivech ve večerních hodinách odpotácet s peněženkou v kapse a s myšlenkou, že „ti Romové možná vlastně takoví nejsou, jsou totiž zábavní, rádi tráví čas na ulici, pěkně zpívají a mají zajímavou kulturu“.

Ale Romové především žijí ve vyloučené, městem zanedbané lokalitě a mají své problémy. To dnes ovšem nemusíme řešit, přišli jsme totiž na Ghettofest — na oslavu v ghettu. Co že to tedy slavíme?