Ghettofest je brněnský multikulturní pouliční festival, který už čtvrtým rokem poukazuje na to, že lokalita brněnského Bronxu nemusí zůstávat v izolaci, ale že se naopak může alespoň na krátký čas stát prostorem setkávání, sdílení, výměny a inspirace.

Také letos byl pojat jako „festival pro všechny“ — místní a jejich děti, studenty, cizince, matky, nebo obyvatele Brna, kteří by do ulic Bratislavská a Hvězdová třeba jinak vůbec nezavítali.

Kromě tradiční, hudební, taneční, divadelní a filmové dramaturgické linie navíc tento rok přibyla historická a pietní témata. Ghettofest se připojil k Roku smíření a zaměřil se na časoprostorová křížení, která v dnešních dnech nemusí být na první pohled zřejmá, protože původní příběhy a významy jsou dávno přehlušeny současným kontextem a na řadě míst chybí pamětní desky, nebo jiný návod, jak číst minulost zapsanou do místních zdí.

Co hůř, v případě některých zásadních historických linií chybí pamětníci, kteří by podali svědectví o traumatizující a absurdní době, která jedny privilegovala a druhé psychicky i fyzicky likvidovala.

Festival jako experiment

Když autor konceptu Pavel Strašák v roce 2012 promýšlel možnosti, jak oživit lokalitu, v níž sám dodnes bydlí, a jak do ní nalákat obyvatele Brna, považoval festival za velký experiment s nejistým koncem.

Postupně se ale ukázalo, že realizace následuje myšlenku, a místní i nově příchozí na příležitost vytvářet společně atmosféru festivalu reagují pozitivně. Už první rok se podařilo nahlodat mýty o nebezpečné čtvrti, které se má každý v lepším případě vyhnout.

Od té doby Ghettofest zdarma přináší návštěvníkům hudební zážitky, ukázky tradičních romských tanců, soutěže a workshopy pro místní děti, divadlo, promítání tematických dokumentů, diskuse, sdílení českých i romských receptů a pestrý doprovodný program.

Nejdůležitější je ale možnost společného setkávání a přetváření černobílých a mnohdy zbytečně sedimentovaných mentálních map, které obyvatele Brna mohou vést k zbytečným předsudkům a obavám.

Experiment tedy pokračuje a postupně se stává jakousi místní tradicí, přesto ale dochází k menším změnám, které se výrazně projevily i tento rok. Zatímco předchozí ročníky festivalu dominovala jeho pojetí hudba rozložená do dvou stageí, letos vzrostl význam piety. Ghettofest se připojil k Roku smíření a do dramaturgie zařadil křest historického průvodce, komentovanou procházku, vzpomínkový koncert na Pavla Haase nebo dětskou operu Brundibár.

Ghettofest Memory

Ačkoliv to na první pohled možná není znát, okolí Cejlu, Bratislavské a Francouzské je lokalitou s velmi pohnutou historií, která svým děsivým osudem dokumentuje změny ve složení obyvatelstva Brna projevující se během 2. světové války a těsně po ní, místem, kam byli násilně internováni Židé a další „nepohodlní spoluobčané“.

Ghettofest se proto tento připojil k brněnskému Roku smíření, sérii vzpomínkových a kulturních akcí, jež mají v Brně při příležitosti 70. výročí 2. světové války připomenout tragické událostí let 1939-1945.

V průběhu minulého roku tak byla společně s dětmi žijícími v lokalitě nastudována např. dětská opera Brundibár od autora Hanse Krásy, která se dočkala mnoha repríz právě za druhé světové války, v otřesných podmínkách koncentračního tábora Terezín.

Zde dodávala lidem naději, že „Brundibár bude poražen“(Brundibár je zlý flašinetář bránící dětem, aby si vydělaly peníze pro nemocnou maminku, snadno mohl odkazovat k celému nacistickému systému). Krása svou operu původně psal pro Pražský židovský sirotčinec, její premiéry se však nedočkal, protože byl roku 1942 transportován do Terezína, kde před svou deportací do Osvětimi pracoval na terezínské verzi partitury.

Opera byla do programu zařazena v pátek a v sobotu a v červenci bude uvedena také na festivalu v Boskovicích.

Kromě zařazení dětské opery Brundibár festival uctil také památku Pavla Haase, meziválečného hudebního skladatele a bratra slavného herce Huga Haase, kterému se podařilo válku přežít.

Pavel Haas to štěstí neměl. V posledních letech svého života bydlel na Bratislavské 35, odkud byl v prosinci 1941 deportován do Terezína a následně do koncentračního tábora v Osvětimi, kde v roce 1944 tragicky zahynul. V sobotu večer zazněl v průchodu jeho posledního bydliště koncert „Zatímco radostně zpívám“, jehož je Haas autorem.

Ghettofest prostřednictvím plenérové výstavy „Tváře ghetta“ připomenul také další židovské oběti deportované z brněnského Bronxu, jejichž osudy zpřítomnila i páteční bohoslužna v kapli káznice nebo komentovaná procházka s historikem Michalem Konečným.

Ten společně s Alexandrem Brummerem připravil Historického průvodce městem, určeného k uctění památky brněnských obětí z let 1939-1945. Průvodce v podobě historické mapy má celkem 4 části: „Temná léta“, „Holocaust“, „Odveta a vyhnání“ a „Pomníky osvobození“.

Děti a současnost ghetta

Letošní Ghettofest ale nebyl jenom o pietě. Jak v závěru festivalu řekla jedna z jeho organizátorek Eva Gerych, festival je připravován především kvůli místním. Ti si v průběhu akce mohou užít hudbu, tanec, setkávání s místními a především interakci s lidmi, kteří na Cejl běžně nechodí.

Tentokrát byl pro děti připraven např. workshop s cirkusem Le Grando, divadelní představení Malý Madhaw, nebo několik tanečních vystoupení. Doslova taneční euforii ve večeních hodinách vyvolala skupina Merci, společně se kterou si nadšeně zatančili malí i velcí. Značnou pozornost dětí přitáhl také klavír v ulicích umístěný na jeden den u vchodu do nově rekonstruovaného parku Hvězdička.

Kromě výše zmíněných aktivit mohli všichni příchozí využívat řady kulinářských služeb. V rámci Buchtingu probíhalo sdílení receptů, ve večerních hodinách následovalo experimentální stolování s Orinem, na místě byla k dispozici kavárna Tři Ocásci nebo kuchyně Food not bombs. V prodeji byla také cukrová vata, kterou opět ocenili především ti nejmenší.

Po vzpomínkových obřadech i jednodenních oslavách se ale nabízí otázka, do jaké míry brněnský Bronx zůstává ghettem. I kdyby mělo jít pouze o myšlenkové ghetto v představách obyvatel města Brna. Lokalita se mění, dětem bude k dispozici park Hězdička, v průběhu let možná dojde k zprovoznění káznice.

Život zde přesto zůstává obtížný, jak mohou dosvědčit například malí herci účinkující v opeře Brundibár. Celý rok pilně nacvičovali představení, a přesto se v případě některých nenašel nikdo z rodiny, kdo by je na premiéru přišel podpořit.

I proto se organizátoři pokusili uchopit letošní ročník festivalu pokud možno v co nejširších souvislostech. Dlouhodobější kontext bude mapovat také konceptuální umělkyně a laureátka Ceny Jindřicha Chalupeckého Kateřina Šedá, která zde vytváří projekt „Brno-střet“, jehož výstupem by měl být průvodce oblastí spoluvytvářený v součinnosti s místními lidmi.

Místa paměti spojená s brněnským Bronxem jsou tedy v současnosti hojně sledována, můžeme jen doufat, že se opět nezmění v místa násilí, ať už fyzického, nebo symbolického.