Děti za trest aneb proč se nedaří symbióza dětí a dospěláků
Monika HorákováDětská hřiště, která většinou bývají postavena v ústraní, můžeme chápat jako symbol celkového nastavení naší společnosti vůči rodinám s dětmi. Najdeme zde odpověď na to, proč se tak těžko prosazuje symbióza dospěláků a dětí.
Dětská hřiště bývají většinou postavena v ústraní, a hezky oplocena. Postavit dětské hřiště na místě, kde se pohybuje velké množství lidí nebo aut, to by mohlo být nebezpečné, říká se. A tak dětem a potažmo i jejich rodičům postavíme oplocené ghetto. Urbánní izolaci dětských hřišť můžeme chápat jako symbol celkového nastavení naší společnosti vůči rodinám s dětmi.
Proč to ale nezkusit opačně? Co kdybychom dětská hřiště či další dětské prvky prolnuli do centrálního veřejného prostoru a tento se snažili přizpůsobit tomu, že se v něm pohybují velcí i malí? Na každé náměstí nebo náves patří místo, které je přizpůsobeno dětem. Pokud tam jezdí tolik aut, že se vám svírá srdce při myšlence, že by si tam mělo vaše dítě hrát, pak to asi není moc příjemný prostor ani pro dospěláky a žádá si změnu.
Další zajímavou věcí je vybavení dětských hřišť. Zatímco děti mají nabídku aktivit širokou, na dospělé obvykle čeká jen pár laviček. Přitom dospěláci tráví na hřišti stejně dlouhou dobu jako děti, s nimiž přišli. Vzkaz je to jasný. Vysílá ho i česká společnost. Máš děti, tak se jim koukej věnovat. Každá další role je nepřípustná.
Znám jen málo hřišť, jejichž součástí by byla třeba malá kavárna. Několik z těch „málo“ je navíc v zahraničí. Venkovní pracovní stůl pro profesně aktivní rodiče jsem zatím na dětských hřištích neviděla nikdy (zásuvka, stín, připojení k internetu). Chcete-li se na českém hřišti socializovat s dalšími dospělými lidmi, nezbývá vám, než se bavit s ostatními rodiči. Společné téma je snad jasné. Bezdětné kolegy z práce nalákáte k pískovišti a klouzačce opravdu jen zřídka.
Pokud se některý rodič nemůže spokojit s dlouhými hodinami strávenými v kuchyni či obýváku nebo s izolací na oplocených dětských hřištích, nečeká ho snadná cesta. Tak praví i čerstvá zkušenost z naší nedělní jízdy vlakem.
Tříletá dcera střídavě navštěvovala děti v jiných kupé našeho vagónu, roční syn se batolil kolem ní. Oba jsme zpovzdálí pozorovali a přitom debatovali. Náhle do našeho (otevřeného) kupé vrazil velmi rozčilený spolucestující a ptal se, zda to malé dítě (syn) na chodbě je naše. Když se dozvěděl, že ano, začal agresivně řvát, že dítě máme „asi za trest“. Na mou otázku, co se stalo, odpověděl se stejnou razancí: „Zatím nic.“
Chápu, že spolucestující by byl mnohem klidnější, pokud by syn cestoval připoutaný v kočárku a spořádaně převaloval v puse dudlík. Je to možná také jeden z důvodů, proč se symbióza dospěláků a dětí tak těžko prosazuje.
Skutečně by bylo fajn mít tam i nějaké malé stolky, nad tím by se měli architekti zamyslet. Ale problémem je, že tyhle aktivity vymýšlí "kreativci" kterým sice nechybí tvořivost, ale velmi často zkušenosti s reálným využitím podobných zařízení. Součástí výběrka by snad mělo být, že tvůrci musí mít alespoň dvě děti :-)
...Kdo má dítě, je zkrátka outsider a handicapován. Děti do reálného života zkrátka nepatří.
Bohužel si myslím, že to lze vidět často i na úrovni domácnosti. Domnívám se, že dítě ohrazené plůtkem v koutu místnosti, kde má své hračky a mimo tento plůtek je úhledně uklizeno, vytřeno savem a "sterilní", je častým obrazem. Nedej bože aby si dítě třeba hrálo s vařečkou nebo hrncem. Musí mít svou kuchyňku s plastovým náčiním ideálně z Číny. Myslím si, že rodin, kde je dítě nedílnou součástí chodu domácnosti, je málo.
Podobně je to ale i se seniory či handicapovanými lidmi (ať tělesně nebo mentálně). Nikdo moc nepřemýšlí nad komplexní integrací. Jen ti v produktivním věku mají svou hodnotu, ostatní musí trpět stranou. :(
A to na základě pokusu o symbiózu dvou zájemců/zájmů soukromého profitu, kteří význam symbiózy dětí a dospěláků sledují se značným odstupem.
To, že draze dohodnutý výsledek končí uklizen v ústraní je logické, a z hlediska konzumace komunikačních exhalátů, dokonce kýžené........dodal bych v pozitívně doladěn.