Na konci září (26. 9. 2013) se na Evangelické teologické fakultě v Praze konala diskuze k aktuálnímu tématu pochodů nenávisti (vůči Romům) a k roli církví v pomoci sociálně vylučovaným.

Nesla název: Jak mohou církve pomoci sociálně vyloučeným? Překvapilo mne, že se téma týká i obcí, kde zatím žádné zjevné nepokoje nepanují - třeba i mé domovské Prahy 10.

Předem je třeba zdůraznit, že já sama jsem se diskuze bohužel nemohla aktivně zúčastnit, ale je k dispozici (ne zcela úplný) záznam. Doporučuju.

Různost perspektiv

Za obzvlášť cenné považuju, že nám všem hlavní organizátor Mikuláš Vymětal (farář ČCE a člen iniciativy Nenávist není řešení) nabídl rozdílné pohledy na celou problematiku.

Diskuze přibližuje jak perspektivu Agentury pro sociální začleňování, tak pohled romské terénní sociální pracovnice Růženy Ďorďové, která bez patosu popisuje traumata, jež si z demonstrací odnášejí romské děti schované doma ve skříních, či vhled německého novináře Marcuse Papeho.

Mikuláš Vymětal tak církvím umožnil na sebe pohlédnout z odstupu a v kontextu celospolečenských selhání (z nichž se jakožto ve světě působící instituce nemohou vyjímat).

Proč se to týká i každé obce, která prodává svůj nemovitý majetek?

Na aktuálnost celé věci pak poukázala přítomná zastupitelka Kateřina Jechová z Prahy 2, která sice zdůraznila, že její MČ není vyloučená lokalita, ale upozornila, že „co není, může být”.

Jasně mi tak připomněla, že se toto téma týká i mé obce - například obrovský Penzion Malešice, v němž aktuálně Praha 10 buduje právě sociální byty, má potenciál vytvořit stigmatizující místo bydliště přispívající k procesu sociálního vytěsňování jeho obyvatel (a to nehledě na neprůhledné financování obrovského stavebního projektu a jeho sepětí s podezřelými aukcemi viladomů).

Pracovníci z Agentury pro sociální začleňování totiž opakovaně zdůrazňovali, že jediná dlouhodobě smysluplná podpora je cestou různorodě rozmístěných jednotlivých bytů. „Prázdných nájemních bytů je v Čechách několik set tisíc,” zaznělo s tím, že jde o to, jak do nich potřebné dostat.

Konkrétně naše MČ se ovšem těchto typů bytů v aukcích hromadně zbavuje - prý se jí nevyplatí vysílat své zaměstnance na domovní schůze bytových družstev a mít v nich jen několikaprocentní podíly.

Kam to povede?

Obce se majetku zbavují hromadně a sociální byty pak stát bude, jak naznačují plány ministerstva pro místní rozvoj, stavět v podobě ubytoven (jen nějak líbivě nazvaných, třeba „domovy”).

Nebude už možné rodiny ohrožené sociálním vyloučením začlenit do přirozených komunit, naopak se povzbudí pocit většiny, že má právo „nebýt rušena” těmi, jež lze odsunout mimo obzor všednodenních setkání.

A čím větší bude tichý strach všech lidí ohrožených nezaměstnaností, že budou možná taky „sociálně vybydleni”, tím hlasitěji budou volat po rázných řešeních.

Jen nebýt „aktivistou” (What would Jesus do?)

Jan Škrob z časopisu Protestant a člen ČCE pak v diskuzi připomněl, jak silná panuje v církvích nechuť k čemukoliv, co by se blížilo aktivismu.

Navázal tak na Marcuse Papeho, který upozornil, že například právě ČCE sice vydala prohlášení k projevům rasismu v české společnosti, ale ani ona (stejně jako žádná jiná česká církev) nevyzvala své členy k aktivnímu zapojení do snah o účinné řešení problému - jen děkuje „všem, kdo se staví na odpor rasistickému myšlení i jednání a snaží se situaci u nás nenásilně řešit”.

Závěrem bych ráda doporučila rozhovor s farářem ČCE Mikulášem Vymětalem přetištěný v posledním Protestantu č. 7/2013, který zdůrazňuje následující: „Když církev dokáže nahlas mluvit ve prospěch těch, kdo nejsou oblíbeni, a podpořit řešení, která nejsou krátkodobá, ale k něčemu vedou, jako to dělal třeba M. L. King, získá mnoho nečekaných spojenců a vlastní pozici menšiny dokáže kultivovat a zlepšit.”

Přála bych si, abychom k takovému dlouhodobému angažmá měli co nejvíc moudrosti a sil - pokud tedy usoudíme, že to je to, co by v podobné situaci udělal Ježíš. Nebo by dál světil pštrosí status quo?