Slyšeli jsme to z nového veřejnoprávního programu ČT art. „Proč vlastně ten festival dělat? Umělecky náročné filmy se objevují v kinodistribuci a na jiných festivalech. V čem má ten festival nějaký smysl? Mám obavy, že ten festival tím, že se zaměřuje na queer tematiku, jestli nejde o vytváření nějakého ghetta. Je dnes ještě stále nutné, vyčlenit festival filmů sexuálních menšin? Je pro film pořád tak důležité, jestli je hlavní hrdina gay, nebo heterosexuál?“

Ghetto je docela silné slovo, spojené se segregací Židů opatřeními katolické církve v 16. století a nacismu ve 20. století. V takovém ghettu by queer lidé žít nechtěli — třeba to římské mělo pouze tři brány, které se na noc zamykaly! V čem by tedy mělo to vyčlenění spočívat? Že se gayové a lesby budou celý týden chodit dívat na jiné gaye a lesby na plátně a nepustí tam heteráky?

Jistě, asi by se uspíšil mír na zemi, kdyby dotyky, objetí a polibky gayů a leseb nepřitahovaly divné pohledy a nepřivolávaly pocit ohrožení. Ale tolik lidí, kteří touží žít ve světě neposkvrněném heterosexuály, mezi námi nebude. Jaksi jsme si na heterosexuály zvykli a nevedeme proti nim války. Před čím ale rádi čas od času unikneme, je heteronormativita.

Perspektiva světa, která za každých okolností konstruuje svět bezohledně k sexuálním menšinám. Mezipatra, přiznejme, tak trochu takovým únikem jsou. Chceme ten prostor za každou cenu udržet jako tolerantní, velkorysý, obohacující, pokorný. Věříme, že diverzita a její podpora je předpokladem trvalé udržitelnosti zdravé společnosti.

Takováto ghetta vytváří spousta podobných festivalů ve světě, a s velkým úspěchem. Koneckonců, na Berlinale mají Teddy Award od roku 1987, v Benátkách udělují Queer Lva od roku 2007 a o tři roky později přišli s Queer Palmou v Cannes. Třeba budou jednou i teplé Vary.

Ale zpátky k těm bezesporu dobře míněným otázkám z ČT art. To bychom si naběhli, brát je osobně! Naštěstí jsme je pochopili tak, jak byly míněné. Měly vytvořit prostor pro představení smyslu existence Mezipater. Věnovat čas vysvětlení toho, jak je queer filmový festival naléhavý. Ale já dodávám, že také vytvořit moderátorům alibi, aby je snad někdo neobvinil, že nám fandí. Že nemají profesionální odstup a nepokrytě nás protežují.

Řekli bychom, že tento aspekt uvedených otázek vychází implicitně z okolností rozhovoru. A toto alibi je zároveň shodou okolností přesnou odpovědí na otázky z úvodu tohoto textu. Pokud totiž někdo musí v rozhovoru s porotcem či členem organizačního týmu Mezipater explicitně projevit svou nezaujatost, co jiné za tím vidět než projev heteronormativního diskurzu? Není to přesně ta perspektiva světa, kterou má festival ambici pohřbít?

V té neheteronormativní by moderátor mohl klidně na konci rozhovoru poznamenat: „Gratuluji, že se vám tak daří, držím vám palce, uvidíme se v kině.“ Přesně tak, jak to dělají u referování o ghettech jiných, a že jich je požehnaně: dokumentární, animované, francouzská, německá, evropská, outdoorová, lidskoprávní, krátká, horolezecká, bollywoodská...

Ghetto nakonec představovalo i území bezpečí, kde se benátský Žid mohl cítit více doma než u dóžecího paláce. Pokud by koncentrace tematické spřízněnosti byla vždy jen na škodu, proč zmizelo umění z ČT2 do ghetta ČT art? Ale dost ironie.

Mezipatra jsou jedním z ostrovů diverzity a svobodné komunikace. Prostorem pro individuální projev. Jsou podivuhodným magnetem přitahujícím tisíce diváků, a považte, také několik desítek kvalifikovaných profesionálů jako dobrovolníků. Máme odpovědi na všechny otázky ČT art.