↗

Milostivé léto je krokem k jinému a systémovějšímu pohledu na řešení dluhů, byť velmi opatrným a dílčím, a je rozhodně skvělé, že se otvírá možnost jej opakovat. Naráží ale jak na limity imaginace odpuštění, tak i na limity současného právního systému. Foto FB Obec Merklín

V posledních desetiletích se v České republice kvůli systému půjček, dluhů a jejich vymáhání téměř desetina dospělých obyvatel stala bez nadsázky druhořadým občany. Nemají totiž garantovanou stejnou minimální částku na přežití jako zbytek populace, nemají ani garantovanou takovou ochranu soukromí a prakticky nemají přístup k právní ochraně.

Dlužníci, „kteří selhali“, mají při exekuci nebo insolvenci ze mzdy ponechanou mnohdy menší částku než to, co dostanou lidé v systému dávek. Jejich soukromí je narušeno vstupem exekutorů, v procesu insolvence mnohdy nejsou chráněna ani osobní data jejich dětí.

Obrovský tlak na splácení, do kterého se dostávají, vede k násobení dluhů, k nutnosti pracovat na hraně legálního zaměstnání a šedé ekonomiky (ale přesto pracovat! stačí se podívat, kolik máme nezaměstnaných a kolik osob v exekuci), násobí frustraci, a nakonec i nedůvěru ve stát. A i když všichni víme, že se to děje, kolem řešení jen potichu přešlapujeme.

Takzvané milostivé léto, tedy možnost odpuštění příslušenství dluhu (tj. úroků, penále, nákladů vymáhání) u veřejnoprávních institucí při zaplacení celé původní částky dluhu a poplatku 908 korun mezi listopadem 2021 a lednem 2022, v tom, zdá se, nepřineslo zásadní posun. I tak ale nabídlo změnu perspektivy.

Historické dědictví

Ty nejzávažnější důvody, které vedly ke vzniku dluhových pastí (de facto neregulovaný systém spotřebitelských úvěrů, neadekvátní odměny advokátů, exekutorů, poplatky z prodlení, rozhodčí doložky a nekonečný růst dluhu), jsou sice převážně věcí minulosti, s jejich důsledky v podobě mnohdy statisícových dluhů se ovšem dlužníci potýkají dodnes. A ač povědomí o individuálních i celospolečenských dopadech této situace roste, samotný tlak na povinnost splácet nadále téměř nejde uvolnit.

Stále převládá představa, že to není stát, ale dlužníci, kdo selhali. Dluhy se přeci mají platit! Zmírnění představuje morální hazard!, zní sálem parlamentu. Je třeba je naučit správnému chování, disciplíně — a proto je také možné omezovat jejich práva. Jinak si začnou bezostyšně, nezodpovědně půjčovat a chudák věřitel, co s dobrou vůli podnikal, přijde zkrátka.

Nezáleží na tom, že pokud není zahájena insolvence, ze srážek při exekuci profituje většinou jen jeden věřitel, často ten nejdravější, který dluh (za dnešních podmínek ne nutně legálním) způsobem, dostal do exekuce jako první. Ostatně na tom pravděpodobně i stál jeho byznys.

Není podstatné, že slušnější věřitel, možná i známý dlužníka, pronajímatel, který byl otevřenější jinému řešení, než je rychlá exekuce, stejně nedostává nic. (Podle některých odhadů je dnes úroveň vymahatelnosti dluhů nižší než před zavedením systému soukromých exekutorů v roce 2001.)

Moralizující jazyk o hrozbě pro společnost nahrává těm, kteří systém drobných půjček a exekucí vytvářeli a profitovali z něj, protože omezuje a zpomaluje možnosti řešení a udržuje dlužníky v povinnosti platit. Jen tu a tam se drobně zmírňují některá nejtvrdší opatření.

První krok k systémovému řešení

Jenže neschopnost splácet dluhy v ČR primárně nevznikala selháním jednotlivců, ale selháním systému, který umožnil boom predátorský půjček, neadekvátně vysoké odměny v procesu vymáhání dluhů či vznik prostředí, které využívalo zranitelnosti dlužníků. Z drobného selhání jednotlivce systém vytvořil past, z níž je těžké se vymotat. (Zde je jeden konkrétní příběh, který krok po kroku zmapoval kolega.)

Odpovědi na problém těchto systémových nastavení doposud stály na individuální schopnostech, případně na dostupnosti (bezplatných) poraden, které by jedince procesem provedli. Dostupnost placeného právního zastoupení a ostatně i důvěra v takováto řešení je pro člověka s delší historií exekucí prakticky nulová.

Necháme-li stranou několik výjimek, jediná možnost smazání alespoň části nespravedlivě narostlého dluhu byla podmíněna tím, že se člověk uvázal většinou k pěti letům živoření a ztráty soukromí v tzv. procesu oddlužení.

Milostivé léto v tomto přináší zásadní posun. Odpověď na problém masivního předlužení totiž nenachází v individuálním úsilí, ale přesouvá pozornost k univerzálním systémovým řešením. Řešení už nepodmiňuje nutností prokázat nelegitimitu, neadekvátnost konkrétní sankce a sociální potřebnost dlužníka.

Dochází tak k určitému uznání toho, že problém exekucí není jen problémem jedince, nýbrž společnosti jako celku. A dochází také k uznání toho, že část odpovědnosti za současný stav by měl převzít stát. A ten začíná u sebe, u veřejných institucí.

Toto uznání však zůstává spíše implicitní. Milostivé léto je výsledkem dlouhodobé snahy a vyjednávání nikoliv státních orgánů, ale nevládních organizací, které poukazují na dluhy coby celospolečenský problém.

Implicitní je i v tom, že téma odpovědnosti a v některých případech přímého profitu, který ze systému vymáhání dluhů měli veřejné instituce nebo na ně navázané subjekty, zůstává upozaděno. Milostivé léto je zkrátka prezentováno jako gesto milosti, nikoliv jako uznání chyby v nastavení legislativního rámce a přístupu veřejných institucí.

Milost pro ty lepší?

Za tři měsíce svého trvání pomohlo milostivé léto podle prvních odhadů deseti tisícům lidí, což je méně, než se očekávalo. Roli zde hrají obstrukce ze strany některých exekutorů, nejasnosti v počátcích, regionálně velmi odlišná dostupnost informací a aktivita veřejných institucí nebo různý přístup obcí. Ukazuje to ale také to, jak vysoko je stále nastavený práh.

Velmi zjednodušeně lze ve vztahu k veřejnoprávním institucím rozlišit dvě podoby dluhu. Jde o nárůst velmi malého dluhu do vysokých částek kvůli poplatkům v procesu vymáhání. To jsou mediálně dobře známé desetitisíce za nezaplacené pokuty v MHD. A dále jde o původně vyšší dluhy (v řádu jednotek až desítek tisíc), které prudce narostly kvůli úrokům nebo pokutám za nesplacení. Sem spadá poplatek z prodlení, který mohl meziročně až zdvojnásobovat například dluh na nájmu (a dál ho násobily další poplatky) nebo nárůst dluhů na pojistném.

Zatímco v prvním případě nebývá původní dlužná částka (jistina) vysoká, u dalších typů dluhů může splacení znamenat jednorázovou platbu ve vyšších tisících nebo desetitisících. Pro člověka v exekuci, jehož nezabavitelné minimum je často nižší než to, z čeho mají přežívat lidé na dávkách, a nemá legálně možnost spořit, to jsou nesplatitelné částky.

Tím spíš, že možnost jednorázového splacení přišla v době inflace a rostoucích cen energií, jež ve výši příjmu, která jedince v exekuci zůstává, nijak zohledněny nejsou.

Pro člověka, který má exekuci jednu, její výše není vysoká, má kolem sebe lidi, kteří mu mohou pomoci, a dostane se k potřebným informacím, může milostivé léto přinést radikální změnu. Pro lidi s více exekucemi u různých subjektů (což je většina), je však už jen z finančních důvodů možnost využití velmi omezená.

Zároveň je omezená i motivace, protože samotné splacení dluhu u jednoho subjektu rozhodně neumožní vystoupit z celé pasti. Smazání dluhu vůči pojišťovně může znamenat alespoň navýšení částky na živobytí, smazání dluhu vůči obci při přetrvávání jiných nesplatitelných dluhů ale nemusí pro finanční situaci jedince znamenat prakticky nic.

Větší přínos pak může mít pro obec, která získá původní jistinu z jinak pravděpodobně nevymahatelného dluhu, který se navíc řada obcí obávala odpustit nebo snížit.

Čím hloub je zkrátka člověk zachycen v pasti dluhů, čím slabší má sociální kapitál, tím menší pomoc mu milostivé léto může dát. Toto pravidlo narušují jen neziskové organizace, zejména Člověk v tísni se svojí sbírkou (podpořeno 245 rodin, vybraná suma 14 milionů korun, ukončeno téměř 1000 exekucí za více než 100 milionů), ale i třeba jednotlivé obce. Individuální dárci a nestátní subjekty tak vlastně záplatují neschopnost státu pomoci těm nejzranitelnějším.

Limity imaginace, limity legality

Milostivé léto je krokem k jinému a systémovějšímu pohledu na řešení dluhů, byť velmi opatrným a dílčím, a je rozhodně skvělé, že se otvírá možnost jej opakovat. Naráží ale jak na limity imaginace odpuštění, tak i na limity současného právního systému.

Nenabízí totiž odpuštění dluhů. Milostivé léto zůstává ukotveno v logice, že dluhy se musí splácet. Finanční moralita je nadřazená sociální citlivosti, je zachována, nebo přesněji posilována logika individuální odpovědnosti jedince za situaci, do které spadl. Odpovědnost společnosti za systém, který dlužníky vytlačil do chronické chudoby a pololegální práce, tomuto nadále zůstává podřízena.

Při současném nastavení milostivé léto pomáhá jen zlomku lidí zasažených exekucemi. Není to velké gesto odpuštění pro všechny včetně těch nejchudších a nejzranitelnější, ty totiž nadále vylučuje. Pokud nenajdeme odpověď na to, jak takové gesto skutečně učinit, mělo bychom prostě jen radikálně otevřít, zmírnit a zjednodušit proces oddlužení. A k tomu zvýšit částku z níž mají lidé v exekucí přežít.

Text vychází z analýzy Proč je u nás 5 milionů exekucí? 20 let historie dluhových pastí zpracovaného Centrem pro Společenské otázky SPOT.