Milostivé léto. Dobře, ale co dál?
Lucie TrlifajováTakřka desetina dospělých Čechů se potýká s exekucí. Jde bezesporu o obří sociální problém, který statisíce občanů odsouvá na okraj. Pokus o oddlužení, tzv. milostivé léto, není špatným krokem. Stále však tkví ve zcela diskriminační logice.
V posledních desetiletích se v České republice kvůli systému půjček, dluhů a jejich vymáhání téměř desetina dospělých obyvatel stala bez nadsázky druhořadým občany. Nemají totiž garantovanou stejnou minimální částku na přežití jako zbytek populace, nemají ani garantovanou takovou ochranu soukromí a prakticky nemají přístup k právní ochraně.
Dlužníci, „kteří selhali“, mají při exekuci nebo insolvenci ze mzdy ponechanou mnohdy menší částku než to, co dostanou lidé v systému dávek. Jejich soukromí je narušeno vstupem exekutorů, v procesu insolvence mnohdy nejsou chráněna ani osobní data jejich dětí.
Obrovský tlak na splácení, do kterého se dostávají, vede k násobení dluhů, k nutnosti pracovat na hraně legálního zaměstnání a šedé ekonomiky (ale přesto pracovat! stačí se podívat, kolik máme nezaměstnaných a kolik osob v exekuci), násobí frustraci, a nakonec i nedůvěru ve stát. A i když všichni víme, že se to děje, kolem řešení jen potichu přešlapujeme.
Takzvané milostivé léto, tedy možnost odpuštění příslušenství dluhu (tj. úroků, penále, nákladů vymáhání) u veřejnoprávních institucí při zaplacení celé původní částky dluhu a poplatku 908 korun mezi listopadem 2021 a lednem 2022, v tom, zdá se, nepřineslo zásadní posun. I tak ale nabídlo změnu perspektivy.
Historické dědictví
Ty nejzávažnější důvody, které vedly ke vzniku dluhových pastí (de facto neregulovaný systém spotřebitelských úvěrů, neadekvátní odměny advokátů, exekutorů, poplatky z prodlení, rozhodčí doložky a nekonečný růst dluhu), jsou sice převážně věcí minulosti, s jejich důsledky v podobě mnohdy statisícových dluhů se ovšem dlužníci potýkají dodnes. A ač povědomí o individuálních i celospolečenských dopadech této situace roste, samotný tlak na povinnost splácet nadále téměř nejde uvolnit.
Stále převládá představa, že to není stát, ale dlužníci, kdo selhali. Dluhy se přeci mají platit! Zmírnění představuje morální hazard!, zní sálem parlamentu. Je třeba je naučit správnému chování, disciplíně — a proto je také možné omezovat jejich práva. Jinak si začnou bezostyšně, nezodpovědně půjčovat a chudák věřitel, co s dobrou vůli podnikal, přijde zkrátka.
Nezáleží na tom, že pokud není zahájena insolvence, ze srážek při exekuci profituje většinou jen jeden věřitel, často ten nejdravější, který dluh (za dnešních podmínek ne nutně legálním) způsobem, dostal do exekuce jako první. Ostatně na tom pravděpodobně i stál jeho byznys.
Není podstatné, že slušnější věřitel, možná i známý dlužníka, pronajímatel, který byl otevřenější jinému řešení, než je rychlá exekuce, stejně nedostává nic. (Podle některých odhadů je dnes úroveň vymahatelnosti dluhů nižší než před zavedením systému soukromých exekutorů v roce 2001.)