Když se dnes mladé rodiny snaží sehnat dostupné bydlení, narážejí na tvrdou realitu. Nájmy rostou rychleji než mzdy, hypotéky zůstávají pro velkou část společnosti nedostupné a vlastní byt se pro mnoho lidí stal spíš vzdáleným snem než normální součástí života. A právě v takové chvíli má být ministryně pro místní rozvoj člověkem, který chápe realitu běžných lidí a hledá cesty, jak situaci zlepšit.

Místo toho sledujeme sérii kauz Zuzany Mrázové, které dohromady vytvářejí velmi nepříjemný obraz. Obraz politiky, která pro občany káže odpovědnost a pravidla, ale sama si hledá výjimky, výhody a pohodlí. A především obraz vlády, která místo systémových řešení nabízí chaos, papalášství a personální čistky.

„Životní těžkosti“ paní ministryně

Problém je mnohem hlubší než jeden nešťastně pronajatý byt. Ve chvíli, kdy ministryně odpovědná za bydlení sama roky využívá zvýhodněné obecní bydlení, kdy se kolem ní objevují otázky kolem černých staveb a kdy zároveň její ministerstvo rozkládá odborné týmy, které mají řešit digitalizaci a sociální začleňování, vyvstávají oprávněné otázky ohledně její schopnosti vykonávat veřejnou funkci.

Je jasné, že obecní byty mají sloužit především lidem, kteří se bez pomoci města neobejdou. Rodinám, samoživitelům, seniorům nebo mladým lidem, kteří si nemohou dovolit běžné tržní nájemné. Pokud někdo pobírá plat starostky, poslankyně a následně ministryně, těžko může přesvědčivě tvrdit, že právě on patří mezi potřebné.

Ten kontrast mezi pečlivě budovaným obrazem „obyčejné ženy, která to měla těžké“ a realitou je přitom možná ze všeho nejvýmluvnější. Paní ministryně se snažila veřejnosti vysvětlit využívání zvýhodněného obecního bytu emotivním příběhem o složité životní situaci a tvrzením, že si nemohla dovolit drahé dovolené ani luxusní život.

Jenže pak stačilo otevřít její vlastní sociální sítě. Fotografie ze Srí Lanky, Japonska, Brazílie, Tuniska nebo opakovaných cest do Itálie působí vedle rétoriky o „životních těžkostech“ přinejmenším zvláštně. A hlavně jako další facka lidem, kteří skutečně řeší existenční problémy, počítají každou korunu a na obecní byt čekají roky.

Když někdo současně využívá systém určený pro potřebné a ještě se snaží vyvolávat soucit, zatímco evidentně nežije v nouzi, podrývá tím důvěru v jakoukoli solidaritu státu. Místo srdceryvných příběhů by přitom lidem mnohem víc pomohlo, kdyby ministryně přestala blokovat zákon o podpoře bydlení a projekty dostupného bydlení, které mohou mladým lidem a rodinám skutečně pomoci získat důstojný domov.

Stejně tak není možné mávnout rukou nad informacemi o černých stavbách na pozemku ministryně. Obzvlášť ve chvíli, kdy se současně projednává novela stavebního zákona, která má usnadnit dodatečné povolování černých staveb. Politik nemusí být bezchybný člověk. Ale ministryně odpovědná za stavební právo musí minimálně budit důvěru, že pravidla platí pro všechny stejně.

Problematické personální změny

Celá situace by možná působila jen jako další epizoda české politické absurdity, kdyby zároveň neprobíhal mnohem nebezpečnější proces přímo uvnitř ministerstva pro místní rozvoj. Tam totiž v posledních měsících sledujeme rozsáhlé personální čistky, které ohrožují fungování důležitých agend státu.

Skončila vrchní ředitelka sekce IT Eva Pavlíková, která měla na starosti digitalizaci stavebního řízení. Odešli nebo byli odstaveni lidé z odboru bydlení i sociálního začleňování. Výpověď dostal i zkušený IT architekt Michal Cerina, kterého ještě nedávno odborníci označovali za klíčového člověka pro modernizaci systému digitalizace stavebního řízení.

Ještě nebezpečnější je, kdo některé z těchto lidí nahrazuje. Na ministerstvo se například vrací Olga Nebeská, která v minulosti spolupodepisovala stanovisko české vlády zpochybňující střet zájmů Andreje Babiše v kauze Agrofert. Evropská komise přitom následně jasně konstatovala, že Andrej Babiš ve střetu zájmů byl a holding Agrofert neměl na evropské dotace nárok.

Do vedení ministerstva má navíc nastoupit Filip Endal, podnikatel spojovaný s firmou, která skončila v konkurzu a zanechala po sobě dluhy za stovky milionů korun. To opravdu mají být lidé, kteří budou spravovat veřejné peníze?

Nejhorší na celé věci je ale to pokrytectví. Vláda ráda mluví o rozpočtové odpovědnosti, o nutnosti šetřit a o tom, že si každý musí utáhnout opasek. Jenže zatímco běžné rodiny počítají každou korunu, ministryně využívá zvýhodněné obecní bydlení a stát jí současně hradí luxusní apartmán v centru Prahy. To je přesně ten typ papalášství, který ničí důvěru lidí v demokracii.

Lidé totiž nejsou hloupí. Vidí, když politici žijí podle jiných pravidel než zbytek společnosti. Já sám jsem jako ministr nabídku bytu v blízkosti Pařížské dostal taky, ale to bych se musel hanbou propadnout, abych něco takového přijal. Raději jsem ho nabídl ukrajinským uprchlíkům, kteří v tu dobu bydlení nutně potřebovali.

Lex Mrázová

Důvěra je dnes to nejcennější, co politika má. Bez ní nebude fungovat žádná reforma bydlení ani modernizace státu. Proto s Piráty prosazujeme větší transparentnost kolem využívání obecních bytů veřejnými činiteli. Pokud politik využívá obecní byt za výrazně zvýhodněných podmínek, veřejnost má právo to vědět. Tomuto návrhu příhodně říkáme Lex Mrázová.

Česká republika zoufale potřebuje moderní a funkční stát, který dokáže rychleji stavět byty, digitalizovat služby a pomáhat lidem, kteří se ocitají pod tlakem rostoucích životních nákladů. Místo toho ale sledujeme návrat starých pořádků, kde se moc používá k budování vlastního pohodlí a k upevňování vlivu. To ale vážně není politika pro mladé lidi a rodiny, které dnes řeší, jestli vůbec někdy dosáhnou na vlastní bydlení. A už vůbec to není politika pro moderní evropskou zemi.

A právě proto nestačí čekat, až další kauza přebije tu předchozí. Je potřeba znovu začít trvat na tom, že veřejná funkce není trafika ani nárok na privilegia. Stát nemůže být kořistí stranických nominací. A ministryně pro místní rozvoj nemůže být symbolem všeho, co je na české bytové a stavební politice špatně.