Ne, nikdo nepřichází…

Tlukoucí vrátka zatahují síť

na rybky mžitek

v mělčině vyhlédnutí.

Závěsné souchotě ozáblých mlh

domáhají se lehkým zakašláním

uznání, že tu jsou,

zeď tlačí na azur, jenž rzivě

polévá hřmoty

glazurou památek

a, pochoutka pro temné údělnice,

jen ryzí pouhost houlí se tu s žalem.

Vladimír Holan, Bertramka. Ze sbírky Mozartiana, 1937.

Téměř devadesát let po svém prvním vydání si citované Holanovy verše uchovávají platnost, jaká poezii vlastně nepřísluší — totiž platnost doslovnou. Když člověk pohlédne okénkem v zamčené vstupní brance smíchovské vily Bertramka, nejen že nikdo nepřichází, ale na mysl se spíš než hudba Mozartova derou tóny klavírního cyklu „Po zarostlém chodníčku“ od úplně jiného velikána. Ostatně, Leoš Janáček sem před téměř sto lety také zavítal. V roce 2016 se na jeho fejeton o návštěvě Bertramky odvolával známý varhaník Jaroslav Tůma, stýskající si nad alarmujícím stavem památky.

Uplynulo deset let. Za tu dobu se odehrálo mnohé, a přesto vlastně nic nového. Elegantní a vždy trochu zasněná klasicistní usedlost spjatá s pražskými pobyty Wolfganga Amadea Mozarta byla sice v roce 2019 vyhlášena národní kulturní památkou, ani to však jejího vlastníka, zapsaný spolek Mozartova obec, nepřimělo k zásadní změně přístupu.

Příkladem může být situace, kdy vedení Mozartovy obce údajně odmítalo vpustit do areálu zástupce Městské části Praha 5, usilující o odstranění skládky odpadu, jež představovala epidemiologické riziko. „Mozartova obec je spolek a žádná veřejnoprávní instituce, které můžete napsat, aby její objekt byl k dispozici pro nějaká šetření,“ vzkázal tehdy velmi příznačně předseda organizace — a jinak zasloužilý muzikolog — Tomislav Volek.

V roce 2022 natočil pro Reportéry ČT výstižnou reportáž o Bertramce režisér David Vondráček. V té době se ve vile ještě konaly příležitostné akce. Dnes (začátkem června 2026) je areál zcela nepřístupný, je tu ticho a pusto, budovy jsou zjevně neudržované. Na jednom z oken hlavní budovy chybí jedna z okenic, jiné okno je provizorně vyspravené potravinovou fólií. Neposekaná tráva je ještě ten nejmenší problém — vlastně místu přidává na poetičnosti.

Co člověka mrzí nejvíc, je ale právě ta atmosféra uzavřenosti, jako by se místo chtělo schoulit samo do sebe, pryč od nás, od světa. Není tu ani prostá informační tabule se základními informacemi.

Kde se tato totální absence „otevírací doby“ vzala?

Prorok Volek a ti (podřadní) druzí

Vzhledem k jeho vysokému věku (ročník 1931) je otázkou, do jaké míry ještě Tomislav Volek činnost spolku skutečně řídí, a do jaké je to záležitost jeho věrné spolubojovnice (a někdejší studentky) Milady Jonášové, oficiálně tajemnice Mozartovy obce. Ale když ne přímo ruka, zřejmě zde pevně vládne Volkův duch.

Do něj lze nahlédnout prostřednictvím osobních webových stránek. Texty jsou rozdělené na několik rubrik, napříč jimi se však stylově podobají; téměř vždy obsahují více či méně explicitní polemiku, nejednou přímo útoky. Oblíbeným terčem jsou redakce veřejnoprávního rozhlasu.

Nápadná je obsedantní potřeba používat slovo „podřadný“. To najdeme již v názvu některých příspěvků — „Jiřího Křesťana podřadná kniha o Nejedlém“ nebo „Vytrvale podřadná šéfredaktorka Jarolímková“.

Když namátkou vybereme další texty, v článku „Mozartovské jubileum 2016 po hurníkovsku“ se slovo podřadný, podřadnost nebo další jeho tvary vyskytují pětkrát, stejně tak v textu „Petr Veber klesl až na dno“. Stížnost nadepsaná „Problematický novinář René Kočík“ obsahuje (na jeden a půl normostraně) zmíněný termín sice jen třikrát, zato tu ale narazíme na pozoruhodné spojení „nadstandardně podřadný“.

Někdy lze už pouhým čtením názvů příspěvků, jak jdou za sebou, evokovat atmosféru cimrmanovského semináře: „První kritický dopis“; „Hurník odpovídá I“; „Hurník odpovídá II“; „Druhý kritický dopis“; „Hurník odpovídá III“; „Třetí kritický dopis“; „Hurník už vůbec neodpovídá“; „Čtvrtý kritický dopis“. Atd.

Problém je však podle mého názoru hlubší a nedá se svést jen na hašteřivou povahu jednoho zaťatého mozartologa. Svou roli zde hraje i tradice obdivného vzhlížení ke „géniům“, kteří prý zůstali nepochopeni, a jejichž odkaz je tak třeba bránit před nehodným světem. Ti, jimž se velikost geniálního díla otevírá, se vůči světu zároveň dostávají do privilegované pozice, která je odrazem jejich výběrovosti — „zvláštní dispozice“, jak to pojmenovává Volek:

„Pro plné pochopení takového tvůrčího universa je třeba mít ještě jednu zvláštní dispozici a tu pak celý život kultivovat: schopnost rozpoznat a postihnout tvůrčí jedinečnost a velikost, a tuto velikost uznávat, vzhlížet k ní v úctě, protože představuje jedno ze základních obohacení našeho života, a ne se snažit ji pomíjet, přehlížet, či dokonce degradovat a snižovat, jak se dnes bohužel velmi často děje.“

Sám jsem milovník klasické hudby, proto nechci nikomu upírat prožitek setkání se strhujícím dílem a pocit jakéhosi ztracení se v něčem, co nás přesahuje. Máme ale doslova „vzhlížet“ k tvůrci takového díla? Není to požadavek spíš religiózní?

V jednom z rozhovorů s obvyklým námětem (proč je pravda na naší straně a proč za stav Bertramky může někdo jiný) Milada Jonášová říká zcela bez obalu: „Mozartova obec si od svého vzniku kladla a klade za cíl kult Mozartova díla.“ Následně se vymezuje vůči snahám spojovat velikány s různými projevy „nízkosti“ a vidí jako svoji roli opravovat „nejkřiklavější podřadnosti“, jež se prý o Mozartovi šíří.

Vedle rozhlasových pořadů Lukáše Hurníka zde patrně naráží na Formanův film Amadeus (1984), vůči kterému se opakovaně vymezoval i Volek v již citovaném textu o „nesnadné dostupnosti genia Mozartova“:

„Takový suterénně dehonestující přístup k velikánům umění vykazují především osoby netvůrčí, nedoukové, lidé, kteří osobnost a dílo posuzovaného autora znají jen povrchně. Jen člověk, jehož informace o Mozartovi jsou založeny na zhlédnutí hry či filmu Amadeus, které neměly s historickým Mozartem takřka nic společného, mohl napsat o Mozartovi, že 'byl hrubián a sprosťák'.“

Je příznačné, že Volek nemá potřebu zmínit nespravedlnost, které se Formanův snímek dopouští na Antoniu Salierim (z kterého dělá skladatelského neumětela a Mozartova vraha). Vadí mu jen to, že se zde (údajně) křivdí Mozartovi.

Ve skutečnosti je Volkovo pojetí Mozarta Amadeovi mnohem bližší, než by byl ochoten připustit. Dotyčný film — stejně jako divadelní hra Petera Schaffera, která mu předchází — opravdu není historicky přesný. A vlastně to ani není historický film. V jádru jde spíš o jakýsi dramatizovaný teologický traktát zpracovávající téma Kaina a Ábela.

Salieri a Mozart nejsou jen dva skladatelé, z nichž první má pevnější pozici v dobovém kulturním establishmentu, zatímco druhému má patřit budoucnost a místo v hudebním kánonu. Rozdíl mezi nimi je mnohem radikálnější: zatímco Mozarta, od malička se těšícího až extrémní pozornosti svého otce, se takříkajíc dotkl Bůh (a přijal jeho oběť), Salieri zůstává bez tohoto mýtického doteku a čeká ho věčné zatracení (zapomenutí).

Mezi (filmovým) Mozartem a Salierim je tak rozdíl nejen v míře uměleckého úspěchu; liší se v povaze samotné své existence, svým místem v řádu bytí.

Podobný rozdíl mezi Mozartem a zbytkem světa rýsuje i Volek. Co mu ovšem uniká, je fakt, že kultické vyzdvihování génia na piedestal si jako protireakci vynucuje právě onu „nízkost“, jejímž cílem nemusí být rovnou popřít velikost uměleckého díla, ale ukázat, že v posledku byl Mozart stejně úsměvný tvor z masa, kostí a tělních tekutin jako my ostatní. V tom je Amadeus, přes přílišnou volnost ve zpracování látky, vlastně pravdivější.

Vzdělávací cyklus Mozart známý i neznámý, který Volek svého času natočil pro ČRo Vltava proto svým názvem poněkud klame. Na jednu stranu sice laickému posluchači přináší řadu fascinujících a překvapivých detailů o skladatelově životě, na druhou stranu je však už předem dáno, kam má celý cyklus dospět a co má potvrdit: téměř božskou podstatu Mozarta, do jehož nezpochybnitelné velikosti musíme — s pomocí jeho proroka — teprve dorůst.

Exkluzivistický přístup Mozartovy obce k okolnímu světu získává v této souvislosti hlubší rozměr, než je pouhá rozhádanost skoro se všemi, s kým se rozhádat šlo. Nepochopený, světem tolikrát nedoceněný génius našel místo, kde mu jeho vyvolení rozuměli — to místo bylo v Praze, a z Prahy pak především na Bertramce. Za její zavřenou branou může Mozartův duch v klidu dlít, milován a uctíván, nerušen nízkým davem, problematickými novináři, podřadnými šéfredaktorkami, grantovými formuláři a drzým mlčením Lukáše Hurníka.

Bertramka, věc veřejná

Příběh Bertramky však ukazuje hlavně to, jak se u nás vlastnická práva nadřadila vlastnickým povinnostem — a tedy soukromý zájem zájmu veřejnému. Úřady mají k dispozici nástroje, jak plnění těchto povinností vymáhat, zjevně však chybí odhodlání jich využít.

Jistou, ale nijak fatální komplikací zde může být rozptýlení pravomocí — nejvíce na očích má Bertramku obyvatelstvo Smíchova či Malvazinek, radnice Městské části Praha 5 však v případě národní kulturní památky není orgánem památkové péče; tím je Hlavní město Praha — a předkupní právo má zase stát. Městské části však nic nebrání, aby alespoň iniciovala společný postup komunálních, magistrátních a ministerských úřadů.

Nejde přitom jen o závadný stavebně technický stav, ale také o to, aby byl objekt užíván v souladu se svým „kulturně politickým významem“ (Zákon o státní památkové péči, §15, odst. 3). Domnívám se, že tuto formulaci lze chápat nejen negativně, tedy jako opatření proti nevhodnému užití objektu, ale i pozitivně, totiž tak, že památka má sloužit veřejnosti a plnit vůči ní kulturní anebo vzdělávací funkce. Nestačí tedy, aby objekt nespadl, je také třeba, aby byl přístupný, a mohl tak prostředkovat setkávání s kulturním dědictvím, což je smysl jeho ochrany.

Podle mého názoru by Bertramce bylo nejlépe ve veřejném vlastnictví. A především pod křídly — ať už přímo, nebo formou dlouhodobé spolupráce — nějaké velké kulturní instituce, která má k dispozici podstatný a předvídatelný rozpočet, profesionální aparát zběhlý v projektovém managementu a kurátorství, vlastní sbírky, dostatečný „výtlak“ v mezinárodních vodách (např. pro jednání o zahraničních výpůjčkách) a také silnou pozici pro vyjednávání s politickou reprezentací všech úrovní.

Toto všechno je nad síly malého a poněkud starosvětského spolku, i kdyby byl v lepší kondici, než aktuálně je. Příští rok bude Mozartova obec slavit sto let od svého založení a vzhledem k její úctyhodné historii by byla škoda, kdyby do dějin nakonec vešla jako ten, kdo přivedl Bertramku „zu grunt“. Případný prodej památky by ji zbavil zátěže, kterou pro ni současné situace musí představovat, a získané prostředky by mohla použít ke svému hlavnímu účelu, jímž je propagace Mozartovy hudby.

Spojení spolku přímo s Bertramkou má sice nesporný historický význam, tomu lze ale učinit zadost i nějakou dohodou, která by Mozartově obci například umožňovala formálně si zde zachovat sídelní adresu.

Mozartovo jméno je dostatečně proslulé na to, aby se bez Bertramky obešlo. A to vlastně platí i o Praze — intenzita turistického ruchu je tu už nyní mimořádná (zčásti proto, že soukromé podnikatelské zájmy převažují nad péčí o město). Bertramku potřebujeme především my jako česká společnost. Ne snad proto, že bychom si Mozarta měli urvat pro sebe, ale proto, že nám připomíná evropské kořeny a evropské souvislosti naší hudební kultury a národní identity.