Architektura v době fosilních paliv je série tří textů spojených tématem vlivu uhlí, ropy a zemního plynu na utváření životního prostředí, výstavbu měst, infrastruktur, architektury i našeho životního stylu.

Dějiny architektury jsou v rámci dějin umění obvykle vykládány jako dějiny proměn forem, případně vývoje tvůrců jejich plánů. Následující texty namísto toho vycházejí z environmentální historie, která zkoumá architekturu v kontextu dalších oborů zabývajících se proměnami životního prostředí.

Environmentální historie tak například popisuje vztah architektury k těžbě zdrojů, kolonialismu či dějinám energetiky, čímž pomáhá chápat komplexní mechanismy, které vedly k současným krizím, jako je klimatická změna nebo hluboké společenské nerovnosti. První text se zabývá změnou přístupu ke krajině, plánování měst i architektuře, již přineslo spalování fosilních paliv.

Uhelná revoluce

Počátky průmyslové revoluce jsou pevně spojeny s energií získanou ze spalování uhlí. A s nástupem uhlí souvisejí masivní změny organizace prostoru. Barnabas Calder v knize Architektura: Od pravěku po klimatickou krizi (Architecture: from prehistory to climate emergency, 2021) popisuje historii uhlí na příkladu Velké Británie, kde se ve větších měřítkách začala energie z uhlí využívat již od konce 17. století.

Středověký Londýn zůstával většinu svých dějin zhruba ve stejné rozloze jako ve starověku. Důvodem byl limitovaný přístup k zemědělským plodinám i dřevu, ze kterého se pálením na dřevěné uhlí získávala většina energie. Vzrůstající poptávka po materiálech energeticky náročných na zpracování, jako je například sklo, tak vedla k odlesňování rozsáhlých území.

Zdroje paliva — stromy — rostly pomalu, a po vykácení lesů v okolí měst se proto muselo dřevo dovážet z větších vzdáleností. Tím docházelo k růstu ceny energie, a v důsledku i zmíněného skla. Zvýšená poptávka po energeticky náročných materiálech tak zároveň zamezovala rozšíření jejich využití.

Přechod k uhlí však tuto dynamiku doslova převrátil. Oproti dřevu (a dřevěnému uhlí) má uhlí lepší výhřevnost, a navíc jde o velké množství energie koncentrované na jednom místě. Oproti polenům je navíc uhlí vhodnější k manipulaci i transportu. Rostoucí poptávka po uhlí dále znamenala více peněz pro těžaře, což jim umožňovalo investovat do infrastruktur a zvyšovat efektivitu těžby. Společnost měla náhle k dispozici více energie na zpracování materiálů i pro vytápění sídel.

Díky tomu docházelo k rychlé urbanizaci a růstu měst — lidé se ve velkém stěhovali za prací do průmyslových center. Energie z uhlí umožnila kromě skla i zpracování železa či oceli. A tak vznikla řada nových stavebních typů, které důvěrně známe z dějin umění: Příkladem jsou monumentální historizující stavby, na nichž se uplatnily prvky z přecházejících historických slohů, jako byla antika, gotika či baroko. Oproti historickým inspiracím však měly mnohem větší měřítka.

Ve městech se objevily továrny budované za účelem maximalizovat efektivitu výroby. Novým stavebním typem byly také prosklené ocelové konstrukce — příkladem z Londýna je skleník Grand Palm House v Kew Gardens dokončený v roce 1848, nebo tzv. Křišťálový palác dostavěný k příležitosti Velké světové výstavy v roce 1851. Stavba měla délku přes 500 metrů, strop byl vysoký 39 metrů a jednalo se o prostor pro výstavu 100 tisíc exponátů.

Fosilní hnutí

Podíváme-li se na slavné představitele modernistických hnutí napříč Evropou — Le Corbusiera, futuristy, Bauhaus, De Stilj nebo konstruktivisty, zjistíme, že vlastně všichni ze své podstaty vycházejí z estetiky zdánlivě nekonečného množství dostupné energie — energie, která přinesla do navrhování měst estetiku technooptimismu, rychlosti a pokroku.

Le Corbusier například ve slavné knize Směrem k architektuře (Vers Une Architecture, 1923) a v urbanistickém návrhu pro Paříž (Plan Voisin) v podstatě představil města budoucnosti, postavená z betonu, oceli a skla — tedy materiálů dostupných díky ničemu jinému než fosilním palivům. A ačkoliv ideály modernistů ovlivňovaly architektonické myšlení už od počátku 20. století, jejich realizace ve velkém měřítku nastala právě až s energetickým boomem po druhé světové válce, kdy jejich uskutečnění podpořila masová výroba automobilů a rozvoj silniční infrastruktury.

Dalším klíčovým materiálem pro vývoj měst 20. století je totiž derivát ropy smíchaný s kamenivem — asfalt. Výhody asfaltu, mezi něž patří vysoká odolnost, nenasákavý povrch a snadná opravitelnost, popisoval už v roce 1905 ve své knize Moderní asfaltový povrch (The Modern Asphalt Pavement) inženýr chemie Clifford Richardson. V roce 1913 zavedl Henry Ford v Highland Park Factory pásovou výrobu automobilů. Šlo o počátek tzv. fordismu — systému nepřetržité sériové výroby.

Asfalt autům zajistil hladký povrch, ideální pro dosažení co možná největší možné rychlosti, pásová výroba umožnila jejich rozšíření. A tak asfalt ruku v ruce s automobily proměnily podobu měst, životní styl i logistiku napříč celým 20. stoletím.

Velká akcelerace a zdání nekonečného množství energie

Termín „velká akcelerace“ označuje období rapidního růstu lidské aktivity a jejího dopadu na planetu od poloviny 20. století do současnosti. Velká akcelerace je považována za hlavní hybatel vzniku nové geologické epochy — antropocénu, v němž je lidská aktivita považována za hlavní geologickou sílu.

V antropocénu dochází k masivnímu růstu populace i ekonomiky, což je spojeno s industrializací postavenou na technologiích vyvinutých během druhé světové války. Urbanizace nabývá na intenzitě, zatímco ubývá biodiverzita a ekosystémy degradují. Kritickým faktorem velké akcelerace je prudký nárůst celosvětové spotřeby energie, poháněný dostupností fosilních paliv — uhlí a po druhé světové válce nově také ropy a zemního plynu. Ty umožnily rychlou poválečnou obnovu měst i expanzi infrastruktur v planetárním měříku.

Materiály náročné na extrakci, zpracování a výrobu — beton, ocel a sklo — se stávají běžně dostupnými a silně využívanými. Nepřetržitá dodávka elektřiny pak umožnila rozšíření technologických zařízení budov, jako jsou výtahy, vzduchotechnika, klimatizace a umělé osvětlení. Dostupná energie tak zásadně ovlivnila i architektonickou práci — díky vlastnostem betonu a oceli bylo možné navrhovat stavby mnohem vyšší a zároveň rozšiřovat jejich půdorysy.

Dříve bylo nutné přizpůsobovat návrhy přístupu světla a vzduchu do budov, což jsou parametry, které se nově daly řešit umělým osvětlením a automatizovanými ventilačními systémy. Zapečetěná, neotvíravá fasáda se tak stává běžným standardem, a to zejména u typologií zaměřených na pracovní výkon, jako jsou administrativní budovy či továrny.

Dnešní optika klimatické krize však mění vztah k proskleným betonovým budovám s kontrolovaným klimatem coby pomníkům doby, kdy se neřešila uhlíková stopa konstrukčních materiálů ani energetická náročnost provozu staveb. Ikonu modernismu Seagram Building — prosklený mrakodrap s volným půdorysem — tak lze kritizovat za špatně izolovanou fasádu, kvůli níž je v zimě náročné stavbu vytápět, a v létě naopak chladit, protože fasáda je spoluzodpovědná za přehřívání stavby. Provoz budovy tak stojí 15 431 tun CO2 ročně, což je ekvivalent ročních emisí více než 2800 obyvatel Velké Británie.

Známý londýnský komplex Barbican byl postaven jako nájemní bydlení pro střední třídu a zhruba čtyři tisíce obyvatel. Zahrnuje mix funkcí, jako je bydlení, zahrady, kulturní sály, galerie, škola či knihovna. Jeho architektura vytváří velkorysé veřejné prostory bezpečné pro pěší — kvality, o kterých se může obyvatelům v současnosti vznikajících rezidenčních projektů jen zdát.

Konstrukční vlastnosti betonu umožnily architektům Barbicanu úplné oddělení komunikací pro auta a přesunutí parkovišť výhradně do podzemí komplexu. Ve stavbě se nachází také řada prostorů pro technologická zařízení a řez budovami tak připomíná spletitý labyrint oddělující člověka od infrastruktur zajišťujících jeho pohodlí. Monumentální betonový odlitek Barbican však vznikl v době, kdy se neřešila uhlíková stopa betonu. Výroba jedné ze základních surovin pro výrobu betonu, cementu, je totiž značně environmentálně problematická — odpovídá asi osmi procentům světových emisí CO2, což je dvakrát více než letecká doprava.

Estetiku založenou na zdánlivě nekonečném množství levné energie můžeme snadno pozorovat také v řadě dobových architektonických směrů — jako příklad lze uvést vizionářské kresby kolektivu Archigram, stejně jako high-tech architekturu jako takovou. A ač se směry jako dekonstruktivismus a postmodernismus formálně vymezují proti uniformitě modernistických projektů, v kontextu environmentální historie v uvažování o architektuře zásadní obrat neznamenají.

Navzdory prokazatelným dopadům emisí skleníkových plynů na globální klima je fosilní energie hojně využívána v sektoru stavebnictví dodnes. Podle zprávy OSN je stavebnictví globálně zodpovědné za asi 34 procent emisí CO2: přibližně 26 procent připadá na provoz budov a kolem osmi procent způsobuje výstavba.

Environmentální historie, současnost, budoucnost

Filosofka Isabelle Stengersová hovoří o první a druhé historii. Tou první je narativ stojící na ideálech pokroku, mobilizaci lidí i přírodních zdrojů a ekonomickém růstu. V návaznosti na to pak zmiňuje potřebu historie druhé — založené na rozpoznání neudržitelnosti a destruktivním charakteru té první, která nám umožní představit si jinou budoucnost než tu směřující je kolapsu.

Environmentální historie architektury je jedním z nástrojů, který tuto proměnu pohledu umožňuje. Pomáhá porozumět mechanismům, jež vedly k současným krizím, a zároveň vizualizuje míru změn v přetváření povrchu planety, které bude nezbytné v 21. století řešit.

Tento přístup však zároveň zdůrazňuje význam změn ve stavebnictví, jež lze zavádět i v lokálním kontextu — zejména důraz na renovace stávajících budov namísto nové výstavby, integraci principů cirkulární ekonomiky do stavebních procesů či využívání environmentálně šetrnějších materiálů.

V příštím článku se zaměřím na to, jak fosilní zdroje proměnily náš životní styl a standardy.