Architektura v době fosilních paliv je série tří textů spojených tématem vlivu uhlí, ropy a zemního plynu na utváření životního prostředí, výstavbu měst, infrastruktur, architektury i našeho životního stylu.

Dějiny architektury jsou obvykle vykládány v rámci dějin umění — jako dějiny proměn forem, případně vývoje tvůrců jejich plánů. Následující texty namísto toho vycházejí z environmentální historie, která zkoumá architekturu v kontextu dalších oborů zabývajících se proměnami životního prostředí.

Popisuje tak například vztah architektury k těžbě zdrojů, kolonialismu či dějinám energetiky, čímž pomáhá chápat komplexní mechanismy, které vedly k současným krizím, jako je klimatická změna nebo hluboké společenské nerovnosti. První text se zbýval změnou přístupu ke krajině, městům i architektuře. Navazující část se zaměří na to, jak fosilní paliva proměnila náš životní styl a standardy.

Elektřina a proměna práce

Nová a díky energii z uhlí rostoucí moderní města, jejichž vznik jsem popsala v minulém článku, vyžadovala, a především umožňovala odlišné uspořádání, než měla předindustriální sídla. Jednou z významných změn bylo oddělení místa pro práci od bydliště, s čímž také souvisí vpravdě revoluční rozdělení života na pracovní dobu a volný čas. Historik architektury Barnabas Calder tak na příkladu Fordovy Higland Park Factory popisuje, jak elektřina zefektivnila typologii továrny a přispěla k proměně standardů práce i produkce výrobků:

Fordova továrna v roce 1913 zavedla pásovou výrobu automobilů — systém nepřetržité, kontinuální výroby. Efektivitu zde zajišťovalo několik turbín, v nichž docházelo k transformaci zemního plynu (v té době vedlejší produkt těžby ropy) na elektřinu, která umožnila efektivnější uspořádání půdorysu. To znamenalo zásadní změnu — většina dobových továren byla totiž poháněna parním strojem, nebo vodním mlýnem, které způsobovaly výkyvy chodu technologických zařízení, a tak pro pásovou výrobu nebyly vhodné. Navíc ohrožovaly zdraví pracujících.

Pohon továrny na elektřinu tak přinesl mnohem zásadnější změny, než by se na první pohled mohlo zdát. Významně se zvýšila efektivita, a do roku 1921 se tak cena fordu T snížila o více než 77 procent. Architektura Fordovy továrny tak v podstatě položila základy současné výroby i konzumní společnosti jako takové. Elektřina také umožnila osvětlení továren, díky čemuž mohl vzniknout směnný provoz a pracovat v noci začalo být běžné a zcela normální.

Elektřina a proměna interiéru

V předchozím textu jsem popsala výrazný nárůst podílu energie z fosilních paliv po druhé válce a jejich vliv na dobovou architekturu — rozšíření využití betonu, oceli, skla i technologických zařízení budov. V souvislosti s tím došlo také k zásadní změně ve vztahu budovy a místa, kde se nachází.

Historik Daniel A. Barber popisuje, jak se navrhování staveb posunulo od práce s klimatickými podmínkami konkrétní lokality — tzv. bioklimatického navrhování, směrem k využívání technologických zařízení budov, jako jsou klimatizace, které umožnily replikovat jeden stavební typ v podstatě všude po světě:

Bioklimatické navrhování uzpůsobuje architekturu podnebí konkrétní lokality — podoba staveb vychází z jejich orientace vůči světovým stranám, půdorysy jsou uspořádány tak, aby v nich docházelo k přirozené cirkulaci vzduchu, návrh může být doplněn o prvky mechanického stínění. Principy tak nutně navazují na historické, lokálně podmíněné způsoby stavění.

Mezi nejvýznamnější osobnosti bioklimatického směru v období po druhé světové válce patří bratři Viktor a Aladar Olgyay, autoři publikace Design with Climate (1964), či James Marston Fitch, který svůj výzkum shrnul v knize American Building and the Forces that Shape it (1948). Obě práce vycházejí z klimatických analýz, systematizují data z různých prostředí, které slouží jako návod pro následné navrhování.

Společným tématem publikací je také spojování příznivého mikroklimatu v interiéru s efektivitou člověka. Bratři Olgyayové popisují tzv. komfortní zónu — soubor parametrů teploty, vlhkosti, proudění vzduchu a radiace, které minimalizují fyziologickou energetickou zátěž člověka, a naopak maximalizují jeho produktivní potenciál. Fitch zase popisuje architekturu jako tzv. třetí prostředí — nacházející se mezi lidským tělem a přírodou, jehož úkolem je lidem odlehčit od klimatické zátěže, aby mohli veškerou energii věnovat společenským aktivitám.

Dostupná a levná energie z uhlí, ropy a zemního plynu ovšem zapříčinila rozšíření technologií vytápění, ventilace, klimatizace a umělého osvětlení. Z dodávky elektřiny se tak postupně stala základní podmínka pro obyvatelnost interiérů, a návrhy staveb tudíž nebylo nutné přizpůsobovat přístupu světla a vzduchu do budov.

Teoretik architektury Reyner Banham v knize Architecture of a Well Tempered Environment (1969) argumentuje, že architekturu už nelze chápat pouze z hlediska tektoniky a stylu, ale především jako soubor systémů, umožňujících jejich fungování.

Architektka Lydia Kallipolitiová pak tuto historii dává do souvislosti s knihou Jonathana Craryho 24/7 (2013) a interiéry s technologicky kontrolovaným klimatem spojuje s možností práce odkudkoli, v jakoukoli denní dobu, čímž paradoxně dochází k opětovnému stírání hranic mezi životem, prací a volným časem. Současně se zvyšuje nátlak na produktivitu a rostou nároky na pozornost člověka.

Komfortní interiér v jádru debat o udržitelnosti

Vztah mezi architekturou a fosilní energií nelze chápat jako technický příběh o vytápění a osvětlení, ale především jako proměnu kulturních představ o tom, co znamená komfort, efektivita i dobrý život. Standardy, které jsme si během 20. století zvykli považovat za samozřejmé — stálá teplota, světlý interiér, možnost nepřetržité práce či produkce — jsou výsledkem konkrétní historické závislosti na ropě, uhlí a plynu.

Jelikož však spalování fosilních paliv zároveň stojí za skleníkovým efektem a klimatickou změnou, je, jak víme, přechod k udržitelným ekonomikám jedním z nejvýznamnějších úkolů současných politik. V evropském kontextu je určující rámec Zelené dohody pro Evropu, jejímž cílem je klimaticky neutrální kontinent do roku 2050.

V kontextu stavebnictví se velká část legislativy soustřeďuje na energetickou efektivitu budov a dekarbonizaci výstavby — tedy na oblasti úzce spojené mimo jiného se zaváděním pasivních standardů, zateplení, izolace oken, tepelných čerpadel, obnovitelných zdrojů energie, chytrých systémů či rekuperace.

Hermeticky uzavřené obálky a technologie regulující interiéry jsou tak na jedné straně produktem fosilního věku, ale na straně druhé paradoxně i výchozím bodem současných politik udržitelnosti, které na jejich standardech nadále staví.

Kritizovaným aspektem Zelené dohody EU je otázka materiálové závislosti obnovitelných zdrojů energie a technologií na surovinách ze zemí globálního jihu, jako jsou materiály nezbytné pro fotovoltaiku — stříbro, měď a hliník — nebo lithium, kobalt a nikl, na nichž jsou založena stacionární bateriová úložiště. Politika EU tak nevyhnutelně vyvolává otázky týkající se degradace životního prostředí mimo území Evropy a reprodukci globálních nerovností, konkrétně závislost na levné práci.

Součástí příběhu klimatizovaných interiérů je také téma efektivity a produktivity. Současné certifikace staveb zaměřené na kvalitu vnitřního prostředí, často využívané zejména v kancelářském prostředí, argumentují jako jednou z hlavních výhod zvýšením výkonu a efektivity zaměstnanců. Očekávat by se však paradoxně dalo spíše to, že technologický pokrok povede ke zkracování pracovní doby — přesto pracujeme ve standardu čtyřicetihodinového týdne, který například výše zmiňovaný Henry Ford zavedl již v roce 1926, zatímco technologie, které nás obklopují, zvyšují nároky na pozornost, kognitivní zátěž i psychický stres.

Z debaty o klimatu v interiéru se tak stává hlubší otázka, na jakých základech stavíme udržitelnou budoucnost — a zda jí lze dosáhnout pouze optimalizací výkonu, nebo také proměnou samotného pojetí komfortu, práce a péče o životní prostředí.

V příštím textu se budu věnovat vztahu energie a moci.