Architektura v době fosilních paliv je série tří textů spojených tématem vlivu uhlí, ropy a zemního plynu na utváření životního prostředí, výstavbu měst, infrastruktur, architektury i našeho životního stylu.

Dějiny architektury jsou obvykle vykládány v rámci dějin umění — jako dějiny proměn forem, případně vývoje tvůrců jejich plánů. Následující texty namísto toho vycházejí z environmentální historie, která zkoumá architekturu v kontextu dalších oborů zabývajících se proměnami životního prostředí.

Popisuje tak například vztah architektury k těžbě zdrojů, kolonialismu či dějinám energetiky, čímž pomáhá chápat komplexní mechanismy, které vedly k současným krizím, jako je klimatická změna nebo hluboké společenské nerovnosti. První dva texty se věnovaly změně vztahu ke krajině, městům, architektuře a proměně práce a životních standardů. Poslední text se zaměří na to, jak lze prizmatem fosilních paliv a energie nahlížet samo mocenské uspořádání společnosti.

Akumulace energie a moci

V předchozích textech opakovaně citovaný Barnabas Calder využívá k ilustraci toho, jak zásadně fosilní paliva zvýšila množství dostupné energie, srovnání různých forem práce. V souvislosti s efektivitou parního stroje tak například uvádí: „Do roku 1800 měly stacionární parní stroje v Británii výkon odpovídající téměř 300 tisícům pracujících. Do roku 1900 tato kapacita dramaticky vzrostla na ekvivalent přibližně 90 milionů pracujících — tedy více než dvou lidí na každého obyvatele Anglie, Walesu a Skotska.“

Podobné porovnání nabízí i u cementu, nezbytné suroviny pro výrobu betonu: „V 60. letech 20. století si produkce jedné tuny cementu vyžádala 2614 kWh energie z fosilních zdrojů, což odpovídá více než jedenácti letům nepřetržité manuální práce člověka, nebo ročnímu výnosu dřeva z plochy 3000 m2 lesa.“ Tato srovnání ukazují, že energii můžeme vztahovat jak k lidské práci a vlastní tělesnosti, tak k výkonu strojů. Stejně tak lze sledovat její nezbytné množství pro výstavbu budov.

Podstata společenských nerovností bývá popisována skrze akumulaci kapitálu. Výše popsané příklady ovšem ukazují, že v kontextu fosilních paliv lze uvažovat také o akumulaci energie, kterou mají některé společenské skupiny k dispozici navíc oproti jiným. Geograf Václav Smil ve svých pracích popisuje energii jako fundamentální „univerzální měnu“ civilizace a její konverzi považuje za základní podmínku rozvoje ekonomiky i technologií.

Vlastnictví energetických zdrojů a infrastruktur se tak stává mocenským nástrojem — bohaté skupiny mají k dispozici akumulovanou energii ve formě technologií nebo majetku, zatímco ostatní jsou odkázáni převážně na vlastní, tělesně zprostředkovanou práci. Následující části textu se zaměří na příklady z různých historických období, kdy k vytváření společenských nerovností napomohla právě energie z fosilních paliv.

Uhlí a moc ve městě

Spalování uhlí kdysi například zásadně proměnilo ekonomický pohled na půdu, který dále způsobil růst nerovností především mezi obyvateli evropských měst. Díky náhlé dosažitelnosti většího množství energie na výstavbu i vytápění budov se totiž dal předvídat růst měst.

Toho si rychle všimli první developeři a začali skupovat pozemky, u nichž se dala předpokládat strategická role při zvětšování města, a tím pádem i růst jejich ceny. Z půdy, která dříve poskytovala profit skrze výnosy ze zemědělství, se tak stal předmět finanční spekulace s násobně většími zisky, které připadly několika „šťastným“ jednotlivcům.

Jako jeden z negativních důsledků průmyslové revoluce bývá také často uváděn smog ve městech. Je důležité reflektovat, že zdrojem znečištění nebyly jen samotné továrny, ale také architektura narychlo postavených dělnických příbytků, která celou situaci prohlubovala.

Jako příklad Calder uvádí hustě osídlené čtvrti průmyslového Liverpoolu, kde urbanisticko architektonické uspořádání neumožňovalo dostatečnou cirkulaci vzduchu — důvodem byly malé odstupové vzdálenosti mezi jednotlivými budovami i to, že množství bytů mělo jen jedno okno, takže se interiér nedal pořádně větrat. V kombinaci s chybějící kanalizací a nedostatečnou hygienickou infrastrukturou tak vznikaly životní podmínky často horší než v 17. století.

Na tyto problémy postupně začaly reagovat městské samosprávy — významným milníkem byla iniciativa liverpoolské městské rady, která v roce 1869 zahájila výstavbu prvních městských bytů pro nejchudší. V návaznosti na to Calder zdůrazňuje, že výstavba sociálního bydlení byla ve 20. století prosazována napříč politickým spektrem, od levicových režimů až po krajně pravicové vlády. Systematické řešení bytové otázky se zkrátka stalo nezbytnou podmínkou fungování moderních měst.

Uhlí a upevňování koloniální moci

Uhlí dovolilo zpracovávat energeticky náročné materiály, jako byla např. ocel, jejíž mechanické vlastnosti umožnili výstavbu sítě železnic. Ta přinesla výrazné zrychlení přepravy lidí, stejně jako materiálů, díky čemuž sehrála klíčovou roli v procesech získávání a organizace moci. Historik Sunil Amrith na příkladu Velkou Británií kolonizované Indie interpretuje železnici jako nástroj upevnění kontroly nad územím: Její výstavba usnadnila a zrychlila pohyb, ale zároveň přinášela značnou ekologickou zátěž — vyžadovala masivní spotřebu dřeva, uhlí a vody, zatímco extrémní podmínky místního klimatu ohrožovaly životy dělníků i pozdějších pasažérů.

Výstavba vodohospodářské infrastruktury související s rozšířením železnice (docházelo k odklonům celých vodních toků) vedla ke změnám v lokálních ekosystémech, které v důsledku způsobily prudký nárůst malárie. Příklad ukazuje, že usnadnění pohybu po zemském povrchu, šlo ruku v ruce s procesy nabývání a upevňování moci a kritickými environmentálními změnami v krajině.

Architektka Lydia Kallipolitiová pak poukazuje na roli kolonialismu v historii formování evropského ekologického diskurzu: Dostupnost skla a oceli umožnila mimo jiného také vynález mobilních skleníků - tzv. Wardian Cases, díky kterým bylo možné transportovat rostliny (a někdy také živočichy) na lodích ze zámoří do Evropy. Tím poskytly možnost širšího zkoumání do té doby neznámé fauny i flóry a podnítily rozvoj biologie.

Termín ekologie poprvé použil německý zoolog Ernst Haeckel v roce 1866 a to pro vztah mezi živým organismem a okolním prostředím. Haeckel je jako jeden z dobových autorů známý tvorbou taxonomických map (vizuálně vycházejících z podoby stromu), jejichž prostřednictvím hierarchicky organizoval rostliny i živočichy, přičemž člověk byl zobrazován na vrcholu „vývojového žebříčku“.

Do podobných map pak kategorizoval i lidstvo na základě etnických původů, což vedlo k problematickým rasovým teoriím a přispělo ke vzniku nacistické biologie. Destruktivní kolonizační procesy vedly k mizení lokálních způsobů uvažování a rozšíření evropského pojetí klasifikované přírody stojící v opozici ke kultuře.

Kallipoliti tak upozorňuje, že forma a vizuální organizace klasifikačních systémů nejen odrážejí vědecké poznání, ale také konstruují, distribuují a prosazují mocenské hierarchie. A taxonomické systémy najdeme na stránkách učebnic biologie i v muzejních sbírkách dodnes. Energie z uhlí tak měla nepřímý vliv na způsoby, jež doposud utvářejí naše představy o životním prostředí.

Uhlí, ropa, zemní plyn a upevnění postkoloniální moci

V předcházejících textech jsem se už věnovala období tzv. velké akcelerace po druhé světové válce, kdy se kromě uhlí začalo ve velkém využívat také ropy a zemního plynu. Tyto suroviny umožnily poměrně rychlou poválečnou obnovu měst a ovlivnily podobu architektury. Díky množství dostupné elektřiny došlo k rozšíření technologických zařízení budov — vytápění, ventilací, klimatizací, umělého osvětlení i např. výtahů, které vedly k rozšíření staveb se zapečetěnou, neotvíravou fasádou, v nichž je klima v interiéru kontrolováno prostřednictvím technologií.

Historik architektury Daniel Barber považuje vznik ASHRAE (American Society of Heating, Refrigeration and Air-Conditioning Engineers) v roce 1959 za zásadní okamžik, v němž došlo k vytvoření globálního rámce pro standardizaci technologie klimatizací. Organizace formálně ukotvila standardy, které umožnily stavět utěsněné, klimatizované budovy v jakémkoli podnebí — a to především díky definici norem tepelného komfortu.

Ačkoli má organizace v názvu označení American, její záměr byl od počátku explicitně globální — standardy ASHRAE byly exportovány architekty a inženýry do kanceláří, hotelů a bytových domů na všech kontinentech, čímž se zrodil univerzální model moderní architektury: skleněné a ocelové věže jako symboly finanční moci a globální konzistence.

Důsledkem byla stále hlubší závislost architektury na fosilních palivech, eroze tradičních metod navrhování a formování životních stylů, stejně jako očekávání vůči tepelnému komfortu podle jednoho globálního standardu. Tento vývoj sice umožnil univerzální interiérový komfort, zároveň však přispěl k nárůstu emisí a v konečném důsledku také klimatické nestabilitě.

Výzkumník Jiat-Hwee Chang popisuje, jak rozšíření těchto standardů napomáhalo k utváření postkoloniálních ekonomických závislostí (příklady popisuje skrze vztah Velké Británie a Singapuru). Klimatologické a fyziologické znalosti se utvářely a kumulovaly především v centrech globálního severu, což umožňovalo architektům navrhovat budovy do míst s odlišným podnebím bez nutnosti cestovat — a na dálku tak prosazovat standardy i konkrétní produkty.

Výsledkem byla široká propagace dovážených komponentů a prefabrikovaných staveb (např. hliníková okna Hope’s), které posilovaly ekonomický vztah centra a periferie spočívající v tom, že metropole dodávala výrobky a kolonie se stávaly jejich odbytištěm. Návrhy klimatizací zároveň zjednodušovaly složité podmínky tropů do několika parametrů a prezentovaly komfort jako univerzální technický problém, čímž vytvářely dojem, že dané znalosti a normy jsou pro rozvoj měst v bývalých koloniích nezbytné.

Redistribuce moci a energie

Již předchozí text věnovaný rozšíření technologií klimatizovaných interiérů se zabýval kritikou Zelené dohody EU, která z části staví svůj přechod ke klimaticky neutrální ekonomice na surovinách těžených mimo vlastní území — v zemích globálního Jihu. EU v reakci na kritiku plánuje budovat vlastní kapacity a místa zabývající se recyklací potřebných materiálů, stále však počítá s částečným dovozem. Kritika poukazuje na to, že Evropský Green Deal nese prvky neokoloniálních strategií a vede k ničení životního prostředí mimo území Evropy a závisí na levné práci, čímž reprodukuje globální společenské nerovnosti.

Způsob, jakým uhlí, ropa a zemní plyn utvářely urbánní, ekonomické i politické struktury, ukazuje, že energie není pouze technickým zdrojem, ale také médiem moci. Infrastruktury jako železnice, kanalizace, sociální bydlení i klimatizované interiéry jsou zároveň nástroji, skrze něž některé skupiny získávají kapitál, moc i prostor, zatímco pro jiné směřují k ekonomické závislosti, vykořisťování a ekologické zátěži.

Zároveň ukazuje, že moderní představy komfortu, mobility a rozvoje byly formovány nerovnoměrným přístupem k energii, a reprodukují proto vztahy centrum — periferie až do současnosti. Je-li dnešním cílem dekarbonizace a přechod k udržitelným ekonomikám, pak nejde jen o technologickou změnu, ale také o otázku spravedlivého přístupu k energii a redefinování vztahu mezi architekturou, společností a životním prostředím.

Výše popsané příklady naznačují, že spravedlivá transformace ekonomiky založené na fosilní energii musí být založena na kombinaci lokálních i mezinárodních opatření. V lokálních měřítcích k nim mohou patřit například komunitní energetická družstva, v nichž obnovitelné zdroje vlastní a spravuje místní komunita, která sdílí jak vyrobenou energii, tak případně zisky z ní. Na úrovni států mohou hrát roli daňové nástroje, regulace spotřeby či energetické intenzity a financování rozvoje obnovitelné energie v chudších regionech.

V mezinárodním kontextu pak spravedlivá transformace vyžaduje také zavedení globálních standardů těžby kritických surovin, mechanismy klimatické spravedlnosti a finanční kompenzace zemím, které nesou největší ekologickou zátěž způsobenou globální energetickou ekonomikou. Spravedlivá energetická budoucnost se tak nevztahuje pouze ke snížení emisí, ale i k redistribuci moci, odpovědnosti a přístupu k energiím napříč geografickými i sociálními hranicemi.