Architektura i stavební průmysl jsou extraktivistické obory — ať už jde o těžbu přírodních zdrojů, nebo těl těch, kteří pracují v jednotlivých fázích produkce.

Ve světle ekologických a sociálních krizí je čím dál těžší ospravedlnit a přehlížet současnou megalomanskou stavební praxi s jejími globálními dopady. Odhaduje se, že průmysl je zodpovědný za 37 procent až 57 procent globálních emisí CO₂, včetně emisí z výroby materiálů jako cement, stavebních procesů a provozu budov.

Ve skutečnosti dodavatelský řetězec architektonické praxe začíná už v dolech, kde se těží prvotní suroviny, pokračuje ve fabrikách, kde se stavební prvky a architektonické detaily vyrábějí, prochází infrastrukturou, která protíná krajinu, teritoria a komunity, a končí na stavbě či staveništi, kde jsou lokality i těla vytěžena do svých maximálních kapacit.

Tento poměrně prvotní aspekt výstavby — těžba — je tématem, kterým se zabývala architektka a kurátorka Alina Paiasová v pražské galerii VI PER v rámci nedávné výstavy „Taking More Than There’s To Give“ (Brát si víc, než je možné dát). Paiasová pomocí jedenácti výzkumných projektů odhaluje těžbu v architektuře napříč historií, geografií a jednotlivými stavebními fázemi.

„Být architektem je těžké, ale být matkou a architektkou je ještě těžší.“ (anonymní respondentka BAU)

Z příkladů architektonických kanceláří v Dánsku, Belgii a Nizozemsku je patrné, že ještě dříve, než stavební cyklus začne, se ani architektoničtí pracovníci kapitalizaci nevyhnou — podobně jako městské parcely, které mají proměnit. Problematické pracovní podmínky, na které prezentované výzkumy poukazují, zahrnují nedostatečně placené zakázky, neplacené soutěže, krátké výpovědní lhůty, nízké nástupní mzdy, problematický status pracovníků bez smlouvy a sociálního zabezpečení a v neposlední řadě genderově nerovný systém v rámci mateřské a rodičovské „dovolené“.

V českém kontextu na toto téma upozornil výzkum z roku 2020 o pracovních podmínkách mladých architektů a architektek. Kurátorky Karolína Plášková a Eliška Pomyjová na něj navázaly ve své výstavě pro národní pavilon na 18. benátském bienále architektury v roce 2023, kde ukázaly podobné rysy prekérního prostředí.

Dnes je ale otázkou, zda Česká komora architektů (ČKA) aktivně reaguje na tuto problematiku a zda vůbec existuje vůle ke spoluorganizaci pracovníků a pracovnic v odborech, jak je tomu v zahraničních příkladech z výstavy.

Téma podmínek dělníků ve fabrikách, dolech či na stavbách je přitom neodmyslitelnou součástí architektonického prostředí. I když architektonické persony jako Zaha Hadidová prohlašují, že se to netýká jejich práce, Sergio Ferre už v pozdních sedmdesátých letech dvacátého století v rámci projektu „Stavba — Kresba“, který byl pro kurátorku Alinu Paiasovou inspirací při konceptualizaci pražské výstavy, kritizoval podmínky produkce architektury a uvažoval o emancipační praxi řemesla.

Dnes existují architekti a výzkumníci, jež hledají a nabízejí alternativní myšlenkové rámce, jak tvořit architekturu jinak — méně extraktivně — a staví dělníka do ústřední role stavby, podle níž je návrh odvozen, jako v projektu architekta Lelého, prezentovaném na výstavě.

Naopak historická studie závodní kuchyně v dole Witwatersrand v Jižní Africe poukazuje na ústřední roli architekta ve vykořisťování dělnické práce a těla v jiné rovině — logistiky. Kvůli prudkému nárůstu provozních nákladů v dolech byla v roce 1911 zveřejněna „stupnice minimálních přídělů pro domorodé dělníky“ — takzvaná hornická strava. Závodní kuchyně byla navržena designéry tak, aby na základě pseudovědeckých výpočtů byla „kaloricky přesná“ pro přežití horníka.

Další historický výzkum prezentovaný ve VI PER se zaměřuje přímo na dětskou práci a dává do souvislosti vykořisťování dělnického těla a přírody při výrobě plochého skla pro velkolepé budovy ve Francii na počátku dvacátého století. Jean Souviron vypočítal, že pouze skleněné tabule použité pro Grand Palais v Paříži — na jejichž výrobě se podílely děti — vypustily více než tři miliony kilogramů CO₂.

Walter Benjamin už tehdy popsal, jak haussmannovská revitalizace Paříže prostřednictvím nových bulvárů umožnila nejen gentrifikaci velké části města, ale také lepší průchod vojsk, která se nemusela proplétat starými uličkami dělnických čtvrtí, a tím i optimálnější kontrolu nad vzpourami obyvatelstva, které byly časté za Napoleona III.

Benjamin podotýká, že tyto velké skleněné tabule v nových haussmannovských budovách podporovaly společnost spektáklu a konzumu a vytvářely anonymní metropolitní společnost, na rozdíl od předchozích zastíněných hospod s komunitnějším charakterem. Ulice a továrna se zde doplňují.

Nakonec se výstava dotýká také otázky odpovědnosti architekta a dalších aktérů stavebního průmyslu ve spojení s fatálními nehodami a ekologickými dopady — ve studii Liama Rosse, který zkoumal požár Grenfell Tower v Londýně v roce 2017, během něhož zahynulo 72 lidí. Autor poukazuje na materiálové složení výrobků a umístění izolací — volby určené snahou finančně ušetřit při výstavbě projektů sociálního bydlení.

Výzkum uvádí detaily složení materiálů, výběru a umístění izolantů — často uhlovodíků — představujících značná požární rizika v plášti budovy, ale také řetězec selhání privatizovaného regulačního systému, nekalé praktiky výrobců, nedostatek kompetencí projektantů a stavitelů a v neposlední řadě šetření v případě veřejných zakázek na sociální bydlení.

„V ekonomice poháněné ropou se levné stavební výrobky vyrábějí z plastu a hoří jako benzín.“ Liam Ross

Téma vyčerpávání společnosti a dopadů na místní komunitu a přírodu dále rozvíjejí dva projekty výzkumnic: Laury Pappalardové v brazilském São Paulu a Lesii Topolnykové v poušti Ouarzazate v Maroku. Obě se zabývají narušením tradičních způsobů využívání půdy ze strany místních komunit a ekologickému vyčerpávání, jemuž jsou obě oblasti vystaveny.

V projektu týkajícím se oblasti Jaraguá jde o odlesňování a krádež půdy na území komunity Guaraní pro rozvojové účely São Paula; v projektu týkajícím se pouště Ouarzazate v Maroku jde o to, jak dopadá největší solární elektrárna na světě na berberskou komunitu a zvyšuje ještě víc místní teploty kvůli údajně udržitelnější energetice.

Obří solární elektrárna v rámci ekologické transformace ale těží jinou přírodu a jinou komunitu. Pappalardová odhaluje, jak infrastruktura slouží jako nástroj vyvlastnění v Brazílii, zatímco Topolnyková ukazuje příklad neokoloniálního greenwashingu, který přináší prospěch jen evropskému svědomí, zájmům a firmám — ale má devastující dopad na místní kulturní krajinu. Pocit udržitelnosti nebo rozvoje zde končí pouze u dobrého pocitu — nejde do detailů dopadů, jako je marginalizace původních obyvatel.

Závěr

Není náhoda, že výzkumnice Charlotte Maltherre-Barthesová hovoří o „moratoriu na novou výstavbu“, kde je otázkou, zda novostavby přidávají více hodnoty, než kolik extrahují. Také evropská kampaň House Europe! usiluje o legislativní rámec proti demolicím a za využívání již existující zástavby. Kolik budov si ještě můžeme dovolit postavit v dnešní klimatické deregulaci? Co se týče samotného bydlení — v České republice je 577 000 prázdných bytů. Co tedy má ještě smysl stavět? Hlavní otázkou je z čeho — a jak?

Tematice těžby v architektuře se galerie VI PER věnuje i v navazujících výstavních projektech. Aktuálně prezentuje výstavu Ecologies of the Machine: Landscapes of Cement and Power, zaměřenou na těžbu cementu v Mexiku a na podzim připravuje o dalším ze stavebních materiálů — písku.

Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska.