Kniha s názvem Neznámá společnost od sociologa Pavla Pospěcha zkoumá a přibližuje aktuální stav české společnosti, jeho příčiny a souvislosti. Autor rozebírá (české) události, konflikty či fenomény s potenciálem rozdmýchávat veřejnou diskusi a nabízí klíč k jejich čtení. Prostřednictvím těchto konkrétních jevů pak přibližuje pochopení naší společnosti jako celku.

Úsporná myšlenková struktura je vystavěna s lehkostí a podněcuje očekávání, k jakým závěrům povede. Ačkoli se text věnuje zejména závažným záležitostem, je psán srozumitelným jazykem, jehož lehkost a čtivost může většina architektek i architektů pouze závidět.

Mezi nejpoutavější patří hned první kapitola o takzvaném privatismu vysvětlující nedůvěru mnohých v cokoli veřejné. Ta vede k potřebě přechytračovat stát formou různých podvůdků či uzavření se do vlastního dursleyovského mikrosvěta, ideálně v podobě zahradního bazénu skrytého za dvěma metry poctivých tújí. A tak by bylo možné pokračovat dál: psychologie nákupních center, důvody úniku obyvatel z měst, skutečný význam boje proti politické korektnosti, selhávání státu, vykonstruovaná definice venkova na základě pseudokonzervativních hodnot…

Pospěch se věnuje smysluplným, zajímavým tématům a postupně bych mohl doporučit všechny kapitoly. Pokud bych ale měl vybrat jedinou, favoritem by byl půvabný rozbor fenoménu fronty.

Kniha, již je dobré číst

Výborně. A co to má společného s architekturou? Osobně jsem přesvědčen, že v principu naprosto vše.

Lze samozřejmě diskutovat, nakolik společenská odpovědnost je, anebo není bytostnou součástí architektury. Nesporně ovšem architektura na společnost vliv má, stejně jako je sama obrazem své doby a jejích politik.

Jak říká populární kapučínový urbanista Jan Gehl, nejprve formujeme naše města a ona pak formují nás. To se děje bez ohledu na to, zda se disciplína banalizuje například komodifikací na „službu klientovi“ či parnasistickým únikem do sféry „umění a krásna“. Žádná politika je také politika.

Nejvýznamnějším společným jmenovatelem architektonických témat je v rámci knihy územní rozvoj, tedy (ne)růst našich sídel. Klíčovým nástrojem územního rozvoje je územní plánování, přičemž územně-plánovací dokumentaci mohou podle zákona zpracovávat pouze autorizovaní architekti a architektky. Kolik z nás si uvědomuje, že architektura de facto zodpovídá za (nejen) prostorový vývoj měst?

Význam územního plánování je interně i externě nedoceněný. Protože dynamika vnějších politicko-tržních sil roli architektury v územním rozvoji dále oslabuje, je nutné si uvědomit sílu i možnosti tohoto nástroje a podle toho s ním zacházet.

Ačkoli se aktuální debaty uvnitř architektonické obce intenzivně zabývají přesahy do bydlení, managementu či udržitelnosti, v praxi jsou architekti a architektky mnohdy redukováni na estetizující nadstavbu. Inženýr navrhne, architekt dodá design. Anebo ještě hůř: „pojedná fasádu“. Pane, dům musí být funkční!

Problém je, že funkčnost chápe velká část investorů v nejnižším nutném rozsahu: základní potřeby a základní stavařina. Cokoli navíc je navíc. Ale ať už jsme do dekorativně-nadbytečné role stereotypně obsazováni, anebo k ní aktivně přispíváme, hlavní zodpovědnost leží na nás a našem oboru.

Bez hlubokého pochopení společnosti ale architektura promarňuje svůj potenciál smysluplného propojení člověka s jeho (vystavěným) prostředím, domovem v nejširším slova smyslu. Disciplína má samozřejmě množství odstínů a může být výjimečným uměleckým či inženýrským výkonem, nicméně v principu je mnohem víc než jen navrhováním staveb — je to koordinace, organizace i porozumění souvislostem. Její význam roste s měřítkem a komplexností projektu.

Architektura není umění, tím spíše se nemá věnovat pouze zdobení. Architektura je tvorba promyšlených struktur s přesahem, které se nemusí nutně projevovat fyzickou výstavbou. Ano, navrhování je základním nástrojem architektury, ale navrhování bez kontextu je fachidiotismus. Proto je zásadní chápat hybné síly společnosti. Je to základní paradigma, kontext, zadání.

Jak příznačně píše Karsten Harries: „…rozklad architektonického celku na funkční stavbu a připojenou dekoraci odpovídá rozkladu celku společenského.“ Kniha Pavla Pospěcha samozřejmě nenabízí žádné návody pro architekty, na druhou stranu poskytuje mnohá vodítka pro smysluplnost a udržitelnost (navrhování).

Podstatnou část publikace tvoří témata, které se architektury přímo dotýkají. Města. Venkov. Zásadní střet veřejné versus soukromé. Suburbanizace. Klimatická změna (vzhledem k omezenosti zdrojů a podstatnému podílu (výstavby) budov na spotřebě energie). Doprava. Veřejný prostor a jeho kontrola. Gentrifikace.

Kniha může dobře posloužit i pro lepší pochopení (či vůbec přijetí existence) lokálních hodnot a identity — neexistuje totiž jenom hmotný, architektonicko-urbanistický kontext, ale také společenský. Kavárna tak není univerzální odpovědí na veřejný zájem ve veřejném prostoru, městské bydlení nemá mít stigmatizující, ale ani příliš luxusní formu...

Rozšířit chápání architektury nad standardní rámec navrhování dává smysl tím spíš, že zpravidla pracujeme na základě zadání investora a máme omezené možnosti o projektech rozhodovat. Konkrétním příkladem může být pozice městských architektů, kdy dochází k využívání „měkčích“ nástrojů v podobě hledání dohody, koordinace rozvoje či informování veřejnosti.

Předcházející úvahy vedou ke smyslu a hranicím architektury, jejichž definice je neustálým procesem. Vztah mezi architekturou a společností není jasně daný, ovšem tato neurčitost má potenciál. Moc s sebou přináší zodpovědnost — tato kauzalita ovšem může fungovat i obráceně, a to nejen v architektuře.

Odpovědnost vůči společnému bude s průběhem času stále aktuálnější v rámci jakékoli lidské činnosti. To nejmenší, co může architektonická obec udělat, je alespoň minimální reflexe aktuální společenské situace — například přečtením této knihy.

Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska.