V minulém týdnu proběhla z iniciativy Kanceláře architekta města Brna komentovaná prohlídka územím za Lužánkami, určená pro širokou veřejnost. Záměrem bylo seznámit obyvatelstvo města s připravovanou proměnou této lokality, která se má odehrát formou takzvaného soutěžního dialogu. Pro sběr podnětů veřejnosti k plánované revitalizaci byla spuštěna i on-line anketa. To je záslužný postup, protože jde o výběrové řízení na rozsáhlý územní celek s množstvím zainteresovaných subjektů a lze v něm realizovat širokou škálu — často i protichůdných — programů.

Ovšem hned v úvodním textu o projektu Revitalizace území Ponavy na webových stránkách KAMu je uvedeno, že nový přístup k řešení této lokality otevírá demolice stávajícího fotbalového a lehkoatletického stadionu. Je to téma, které se do veřejné debaty města neustále vrací, aniž by bylo řádně diskutováno a zhodnoceno odbornými institucemi.

Stadion z počátku padesátých let zůstal nevyužívaný od roku 2001. Město Brno sice stadion po éře privatizace soukromými majiteli a provozovateli koupilo zpět do svého vlastnictví, nebylo však schopné vypořádat se se složitými majetkovými vztahy v jeho okolí a ikonická sportovní stavba zůstala roky opuštěná a bez údržby. Jen díky iniciativě sportovkyň, sportovců a dalších dobrovolníků se zde mohlo v roce 2015 odehrát fotbalové utkání, kterým se se svou kariérou loučil fotbalista Petr Švancara.

Byl to právě Švancara a fotbaloví fanoušci a fanynky, kteří se ozvali na jaře roku 2023 při zveřejnění záměru města stadion nerekonstruovat, ale demolovat. Jejich aktivita ovšem náhle skončila poté, co Petr Švancara z ne zcela jasných důvodů svou argumentaci zcela obrátil a za Lužánky přestal takříkajíc kopat.

Od sportovního města po ránu kladivem

Hlas odborných institucí v této debatě nezazněl žádný, přitom nejde pouze o zmíněný fotbalový a lehkoatletický stadion. Je to místo, kde se tělovýchova a následně sport rozvíjí už od dvacátých let minulého století, kdy byla takzvaná planýrka za Lužánkami využívaná jako cvičiště a konala se tu mimo jiné Zemská spartakiáda.

Od třicátých let tu město Brno začalo připravovat projekt svébytného „sportovního města“ s několika stadiony, halami a hřišti, který sice přerušila světová válka, ale v roce 1947 se podařilo slavnostně otevřít první ze stadionů, a to zimní. Tehdy byl ještě nezastřešený, nicméně se šlo o největší umělou chlazenou plochu v tehdejším Československu. Využíván byl i v měsících letních, mimo jiné pro filmový festival pracujících s kapacitou tří tisíc diváků.

Od roku 1952 se pracovalo na stadionu fotbalovém a atletickém, a to v rámci takzvaných akcí T (tělovýchova), kdy náročné terénní úpravy nestabilního podloží, kterému se říkalo smetiště města, prováděli sami sportovci. V první fázi byl stadion vybudován pouze s hliněným hledištěm a dřevěnými stupni a až po usazení byl dobudován do své definitivní podoby.

Od roku 1953 byl stadion v provozu a na první zápas DSO Baníku a Dynamo Moskva přišlo čtyřicet tisíc lidí. Na konci padesátých let byl podle návrhu architekta Bohumila Fialy stadion rozšířený o třípodlažní západní tribunu, čímž se zvýšila jeho kapacita až na sedmdesát tisíc diváků. Na fotbalový a lehkoatletický stadion pak navázalo zastřešení zimního stadionu a budování stadionu plaveckého. Víc se z velkorysého projektu realizovat nepodařilo a až v devadesátých letech na něj navázal Lubomír Hrstka se svým sportovně-komerčně-zábavním konceptem Boby Centra.

Architektonicky a historicky cenný zimní stadion s unikátní příhradovou střešní konstrukcí — navrženou inženýrem Ferdinandem Ledererem, mimo jiné spoluautorem pavilonu Z na brněnském výstavišti — byl po letech zanedbávání demolován v roce 2008. Symbolický první úder mu teatrálně kladivem zasadil tehdejší primátor města Brna Roman Onderka. A na místě stadionu zůstala dodnes jen díra v zemi.

Plavecký areál byl naštěstí i za cenu velké investice zachován a na etapy rekonstruován. I přes ne zcela šťastné stavební úpravy patří k významným architektonickým příkladům poválečné moderní architektury Brna.

Na názor veřejnosti se nečeká

Jaké je tedy stanovisko odborných institucí? Ani jeden ze stadionů nebyl a není památkově chráněn, přes nespornou historickou i architektonickou hodnotu. To ovšem nemusí být ve své podstatě špatně. Pokud bychom se ke svému historickému dědictví stavěli s respektem, mohla by to být právě Kancelář architekta města Brna, která by zadání budoucí soutěže, respektive soutěžního dialogu na zpracování území Ponavy formulovala tak, aby byly zachovány kulturní, architektonické a dokonce i environmentální hodnoty v místě.

Lokalita je nesporně významným brněnským krajinářským a rekreačním fenomén takzvaného sportovního brownfieldu. Ojedinělý úkaz krajiny nechané ladem, který se vyskytuje velmi blízko centru města v přirozené návaznosti na městské kulturní parky. V době velkých klimatických výkyvů je velmi žádoucí kontinuita zelených os městské modrozelené infrastruktury, kde jsou přítomné nejen kultivované parky a uliční stromořadí, ale i segmenty takzvané městské divočiny.

Nejenže takto zadání formulováno nebude, ale na názor veřejnosti v otázce zachování historického stadionu ve vypsané anketě Kanceláře architekta města brněnské zastupitelstvo nečeká a rychle „projektuje“. Podle vyjádření brněnského radního pro sport Tomáše Aberla (TOP 09) budou všechny historické tribuny zdemolovány a zachované zůstanou pouze valy v podobě přírodního amfiteátru. Je tedy otázkou, k čemu tedy Kancelář architekta města podněty veřejnosti vlastně sbírá. Neboť ani sama tato instituce na výsledky ankety pro veřejnost nečeká a bez ohledu na ně připravuje změnu územního plánu této lokality.

Předprostor fotbalového stadionu — tedy oblast bývalého zimního stadionu a supermarketu Boby centra — Kancelář architekta města nově navrhuje definovat jako obytnou polyfunkční zónu. Transparentnější by přitom byl postup opačný, kdy se nejdříve počká na výsledky ankety a následně na vítěze urbanistické soutěže a až poté případně měnit územní plán. V tuto chvíli bude soutěž zadána s přesně definovaným půdorysným i výškovým uspořádání budoucí zástavby, což je nepochybně limitující pro širší škálu architektonických a urbanistických přístupů k území.

Přesto se tyto změny územního plánu nedotýkají stadionu fotbalového. Územní plán, stávající i připravovaný, jej definuje jako plochu sportu a občanské vybavenosti. Není tedy jediný opodstatněný důvod, aby bylo třeba jej kompletně bourat. Už nyní stadion funguje jako neoficiální městský park. Jeho přístupné tribuny i hrací plocha jsou místem, kde si v centru města můžete natrhat černý bez, kopat si s míčem nebo si jen tak sednout na jednu z tribun a užívat si výhledů na město.

Místo demolice zachovat a rozvíjet

Bezpečné a atraktivní veřejné prostranství se ovšem dá vytvořit i jinak, než vymýtit nálety a sterilně zatravnit val. I s ochozy stadionu se dá pracovat pomocí takzvané řízené sukcese, tedy formou rekultivace zarostlých houštin pod kontrolou krajináře a biologa, kdy zůstane zachována bohatá druhové pestrost společenstva s rostlinami, které se samy v místech uchytily a přirozeně rostou bez velké následné péče.

Inspirací pro brněnskou Kancelář architekta města může být berlínský Tempelhof — bývalé civilní letiště v centrální části města, které se pouze s minimálními architektonickými a krajinářskými úpravami otevřelo v roce 2010 veřejnosti jako městský park. Z dávnější historie je příklad největšího sportoviště antického Říma — Circus maximus. Ten je od roku 2016 plně zpřístupněn veřejnosti při samozřejmé péči o dochovanou historickou architektonickou hmotu.

Stále častějším myšlenkovým přístupem v současné architektuře je řešit nejen, kde se má stavět, ale i kde se stavět nemá. A že stejnou architektonickou hodnotu má nejen řád — přesně definovaná funkční náplň obvykle sloužící přesně určené sociální vrstvě, ale i vágnost coby ponechání lokality jejímu spontánnímu sociálnímu naplnění.

Představiteli tohoto přístupu jsou například držitelé Pritzkerovy ceny z roku 2021 Anne Lacatonová a Jean-Philippe Vassal. Jednoznačně říkají: „Transformace je vždy příležitostí pracovat lépe s tím, co již existuje. Demolice je sice snadné, ale krátkodobé rozhodnutí. Je to nesmírné plýtvání — energií, materiálem a historií. A co víc, má velmi negativní sociální dopad. Demolice je aktem násilí.“

Obdobnou koncepci ve své dlouholeté urbanistické i pedagogické praxi razí profesorka architektury vídeňské techniky Gabu Heindlová. Už před deseti lety zvítězila v urbanistické soutěži na řešení Dunajského kanálu s využitím takzvaného non-building plánu. Jde o vymezení míst, která vedle lokalit stavebně řešených budou ponechána nezastavěná, neupravená a neanimovaná, přesto lidmi navštěvovaná a živá. Záměrné ponechání zdánlivě zanedbaných míst přirozenému sociálnímu vývoji znamená také péči o místa, která nejsou zkomercializovaná a není potřeba v nich nic konzumovat.

I s ohledem na výše uvedené hodnoty lokality za Lužánkami ji není nutné zakonzervovat — tedy vynakládat vysoké prostředky, aby byl fotbalový stadion pietně rekonstruován a byly znemožněny další architektonické zásahy. Naopak v tomto případě by bylo žádoucí zachovat stávající architektonickou vrstvu a nadále ji rozvíjet.

Takový přístup by byl součástí celosvětové debaty o současném architektonickém navrhování: v rámci udržitelnosti, environmentální zodpovědnosti a respektu k jednotlivým vrstvám, ať už vznikly v jakémkoli politickém režimu. Pracovat s tím, co už existuje, nevytvářet zbytečně další uhlíkovou stopu, nedemolovat. Naopak citlivě posuzovat existující potenciál a ten rozvinout současným architektonickým přístupem — který nestojí pouze na stavění, ale také na péči a sociální i environmentální odpovědnosti.

Text vznikl s přispěním Kláry Zahradníčkové.