V točně žabovřeské ulice Zákoutí, s výhledem na celé Brno, stojí atriový rodinný dům se zahradou. Jedná se o příklad mimořádně významného rodinného domu poválečné architektury. Na rozdíl od řady obdobných domů meziválečné éry vila v ulici Zákoutí neslouží veřejným účelům. Přestože právě to si přála jeho původní majitelka, architektka Růžena Žertová. Dům a jeho vybavení sama nejen navrhla, ale z velké části ho pak i svépomocí postavila.

Historici architektury by o Růženě Žertové řekli, že patří mezi nejvýznamnější ženy-architektky poválečné éry. Její blízcí přátelé by ji označili za pohostinnou, sebevědomou, tvrdohlavou, svéráznou a náročnou. Práce Žertové určila podobu obchodních domů po celé zemi, přesto byla dlouhou dobu nedoceňovaná.

V říjnu tomu bude pět let, co Růžena Žertová ve věku nedožitých sedmaosmdesáti let zemřela. Své poslední dny strávila v hospicu, nikoliv doma, jak si přála. Její dům, vzorový příklad její architektonické a designerské práce, skončil v soukromých rukou. Ani to si Růžena nepřála.

Snažíte-li se zjistit více o posledním období života Růženy Žertové, nejčastěji se vám dostane odpovědi typu: „Víte, už bych se k tomu radši nevracela. Jaký smysl má to ještě po všech těch letech vytahovat?“ Všichni přitom dávají najevo, že na událostech provázejících úmrtí Růženy Žertové je něco podezřelého. A clona mlčení to jenom podtrhuje.

Faktem je, že dům Růženy Žertové skončil v rukou lékaře, s nímž se setkala až v posledních měsících před svou smrtí. Jak se to přihodilo?

Omezení práv Růženy Žertové v rajhradském hospicu

Růžena Žertové zemřela 5. října 2019 v hospicu sv. Josefa v Rajhradě. V posledních týdnech ji tam navštěvovali její přátelé, zejména z architektonické komunity, vlastní děti neměla a její manžel byl již dlouho po smrti.

Ještě před svou smrtí se podle svědectví svých přátel, kteří jí v jejím posledním životním období stáli nablízku, snažila Růžena o dvě věci: změnit svou poslední vůli ohledně svého domu a být propuštěna do domácí péče. Ani jedno jí neumožnili.

„Zařídila jsem veškeré zdravotnické vybavení a ošetřovatelku, do Rajhradu jsme přijeli s advokátkou a sanitkou, ale nakonec jsem se neodvážila Růženu odvést. Řekli mi, že by to byl únos,“ vzpomíná Alice Šimečková, rovněž architektka, která o Růženu pečovala a pomáhala jí s jejími posledními projekty.

To byl poslední pokus Růženu převézt domů. Měsíc na to zemřela. „Hospic mi sdělil, že nejsem rodinný příslušník, a nepodařilo se mi přesvědčit nikoho z jejích vzdálených příbuzných, kdo by její odvoz domů odsouhlasil,“ vysvětluje Šimečková.

Proč ale Růžena Žertová nemohla rozhodnout o svém odchodu sama? Většina lidí, kteří ji navštěvovali, a kteří si o událostech kolem její smrti přáli hovořit pouze mimo záznam, se shoduje, že si Žertová — dokud stále byla schopná komunikovat — přála odejít a v hospicu nebyla spokojená.

Sama ostatně ještě na konci srpna podepsala dokument, kde své přání právě takto formuluje. Kopii dokumentu má redakce k dispozici.

Všichni jedním dechem však dodávají, že jí to v hospicu neumožnili, neboť byla „zbavena svéprávnosti“. To se ovšem nezakládá na pravdě.

Hospic sv. Josefa sice skutečně podal soudu návrh na omezení způsobilosti k právním úkonům Růženy Žertové, ovšem Okresní soud Brno-venkov ve věci nikdy nerozhodl, neboť architektka v průběhu řízení zemřela. Jak jsme zjistili, žádné usnesení soudu, které by omezilo její právní způsobilost, tedy neexistuje. Podle námi oslovených právníků to znamená jediné: Růžena Žertová na svých právech de iure nijak omezena nebyla. Hospic jakožto zdravotnické zařízení sice mohl soud zažádat, aby Žertová — pokud by kupříkladu ohrožovala sebe nebo ostatní — nemohla být propuštěna, zda tak bylo učiněno a s jakým výsledkem se nám ovšem dosud nepodařilo zjistit.

S odůvodněním špatného zdravotního stavu jí přitom podle Šimečkové rovněž zabránili sepsat novou poslední vůli. „Ošetřující lékařka odmítla svým podpisem stvrdit notářský zápis s odůvodněním, že je Růžena pod medikací,“ tvrdí Šimečková. Podle výpovědí několika blízkých, kteří Růženu v hospicu navštěvovali, přitom ještě během srpna byla schopna normální komunikace, přestože byla pod medikací.

„Pokud by se Žertová rozhodla podepsat jakýkoliv dokument včetně závěti, mohla tak učinit. Bylo by pak až na soudu dokázat, že dokument není právně platný, pokud by někdo rozporoval jeho platnost,“ argumentuje soudce, s nímž jsme — mimo záznam — věc konzultovali.

Z celého průběhu událostí tak není vůbec jasné, na jakém právním základě nebyla dvě poslední přání Růženy Žertové splněna. A ukazuje, jak nedokonalá je v České republice ochrana práv lidí, kterým — prostě řečeno — již nezbývá mnoho času.

Přiléhavě to vyjádřil teoretik architektury, profesor Vladimír Šlapeta, ve svém projevu na pohřbu: „Růžena Žertová si velmi přála odchod z tohoto světa z prostředí svého domu. To se přes velkou snahu a k naší lítosti, nepodařilo. Je to signál, že s naší společností není zdaleka ještě všechno v pořádku…“

Nevyjít vstříc přání klienta zemřít doma

Snahu dopátrat se, kde se vlastně „stala chyba“, maří neochota veškerých zúčastněných institucí. Okresní soud Brno-venkov zamítl naši žádost poskytnout usnesení a předběžná opatření v souvislosti s věcí omezení svéprávnosti Žertové. Argumentuje tím, že by bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na ochranu osobnosti, a že veřejný zájem v tomto případě nepřevažuje.

Podle jednoho ze soudců působícího na jiném soudě podobné velikosti, který si nepřál být jmenován, v podobných případech záleží na vstřícnosti v posouzení věci. Sám ale řekl: „My se snažíme podobným žádostem vyhovět.“

Taktéž se k věci odmítl vyjádřit opatrovník, kterého Žertové určil soud. Byl jím advokát Vlastimil Šipl, který pro Deník Referendum uvedl, že je stále vázán zákonnou povinností mlčenlivosti. Soud jej přidělil poté, co se marně domáhala opatrovnictví Alice Šimečková.

Její žádost soud sice zamítl, stanovil ovšem, že je třeba Žertové poskytnout zvýšenou ochranu a zahájit řízení o přípustnosti jejího držení ve zdravotnickém zařízení. O necelé tři týdny později ale Žertová zemřela.

Podobně věc odmítla komentovat advokátka, která Alici Šimečkové pomáhala věc řešit. „Jako advokát mám povinnost mlčenlivosti a ohledně svých klientů nemohu nikomu podávat žádné informace,“ odpověděla advokátka Šárka Boučková. A to navzdory tomu, že její klientkou byla sama Alice Šimečková, která dala souhlas k tomu, aby s námi hovořila.

Na naše dotazy, proč byl vůbec návrh na omezení svéprávnosti podán, a proč nebyl umožněn převoz Žertové domů, neodpověděl ani hospic sv. Josefa. „Bez souhlasu pacienta se s ohledem na zákon o zdravotnické dokumentaci nemůžeme vyjádřit k vámi položeným otázkám,“ uvedl ředitel oblastní Charity Rajhrad Zdeněk Strašák, která hospic provozuje.

Oslovili jsme ředitelku obdobné instituce, Marii Blažkovou z Hospice Chrudim, která uvedla, že podat návrh na omezení svéprávnosti ze strany hospicu je přinejmenším neobvyklá praxe. Ještě neobvyklejší je nevyjít vstříc přání klienta zemřít doma, neboť právě to patří k základům paliativní péče.

Obezřetně a neochotně se o celé věci také vyjadřují všichni, kteří Růženu Žertovou na sklonku jejího života obklopovali. Z jejich řeči je cítit nechuť se k věci již vracet, ale také jakési jen v náznacích formulované podezření, že z její smrti mohl někdo těžit, a obavy že ten či onen neměl na srdci čistě její zájmy, ale také své zájmy osobní. Šlo totiž o to, komu bezdětná Růžena Žertová odkáže svůj mimořádný dům.

Nemovitosti lékaře Pavla Fadruse

Příběh toho, jak se dům octl v rukou současného majitele, začíná pouhých několik měsíců před smrtí Růženy Žertové, v brněnské Fakultní nemocnici. Právě tam se Žertová setkala s docentem Pavlem Fadrusem, lékařem působícím na Neurochirurgické klinice a odborníkem na paliativní péči.

V květnu roku 2019, tedy v době, kdy jí nezbýval už ani půl rok života, byla Žertová přijata do Fakultní nemocnice v Brně-Bohunicích kvůli problémům se zrakem. A právě tehdy jí byl zjištěn karcinom prsu s metastázemi na mozku. Podle jednoho ze zaměstnanců nemocnice, který si nepřál být jmenován, ji tehdy několikrát navštívil doktor Fadrus, přestože nebyl jejím ošetřujícím lékařem. To potvrdily také další dva zdroje blízké Žertové.

Právě Fadrus jí podle výpovědí jejích blízkých nakonec doporučil a nabídl zprostředkování převozu do hospicu v Rajhradu, odkud již navzdory svému přání nikdy neodešla. A právě Pavel Fadrus je nynějším majitelem žabovřeského domu.

Z údajů katastru vyplývá, že vilu koupil v červnu roku 2020 od Miloše Křivánka. Právě Křivánkovi, dělníkovi, jenž se podílel na jeho stavbě, svůj dům Žertová kdysi odkázala. Dům de facto postavili svépomocí spolu a s Křivánkem si byli velice blízcí.

Svou poslední vůli se snažila v hospicu změnit, neboť si přála dům odkázat nově vznikající nadaci pod záštitou Fakulty architektury VUT. Smyslem založení nadace bylo, aby dům sloužil veřejným a odborným účelům. To se však již nepovedlo.

Za pozornost stojí nejen otázka, proč dům Křivánek lékaři vůbec prodal, ale také jeho prodejní cena. V kupní smlouvě najdeme údaj 4,5 milionů korun. Podle námi oslovené makléřky a odhadkyně nemovitostí Lenky Urban byla již v té době, tedy v roce 2020, hodnota podobně velkého domu v dané lokalitě minimálně dvojnásobná. Také v  kupní smlouvě se ostatně píše, že prodávající prohlašuje, že „souhlasí s neúměrnou cenou plnění“.

Aktuálně podle Urban činí tržní hodnota domu v dané lokalitě na základě cenové mapy realizovaných obdobných prodejů zhruba třináct milionů korun. Ovšem pomineme-li její unikátní architektonickou hodnotu a dochovaný interiér, které mohou hodnotu samozřejmě ještě zvýšit.

Proč Miloš Křivánek dům záhy poté, co jej zdědil, prodal, a navíc očividně pod cenou, on sám nechtěl na záznam komentovat. DR nicméně disponuje záznamem svědectví, že mu Pavel Fadrus vyhrožoval. Na otázku, jak dům koupil a proč k němu přišel za částku neodpovídající jeho hodnotě, sám Pavel Fadrus odpověděl: „To si myslím, že nemusím komentovat.“

Kdo je Pavel Fadrus? Z veřejně dostupných údajů lze zjistit, že je členem orgánů několika spolků, které se věnují dobročinné činnosti — jako kupříkladu spolek Pons 21, který mimo jiné podporuje provoz „školy pro chudé děti v Indii“, nebo Nadační fond Neratov, který provozuje chráněné dílny a sociální podnikání ve stejnojmenné obci v Orlických horách. Podíl vlastnil také ve firmě Symetrie, která dodává zdravotnické pomůcky a čerpá dotace na zaměstnávání lidí se zdravotním postižením.

V minulosti však působil také ve firmách, které se věnují správě a pronájmu nemovitostí. Kupříkladu byl společníkem ve firmě brněnského náměstka primátorky Roberta Kerndla Libiczek, s.r.o., kde v minulosti figuroval také nynější ministr spravedlnosti Pavel Blažek. Server Seznam Zprávy firmu okrajově zmiňuje v článku zabývajícím se nekorektně zprivatizovanými byty, které připadly do rukou vlivné skupiny brněnské ODS.

Dům Růženy Žertové není zdaleka jedinou lukrativní nemovitostí ve vlastnictví Pavla Fadruse a jeho manželky Judity, soudkyně Městského soudu v Brně. Mimo jiné vlastní pozemky v Rouchovanech na Třebíčsku, Uhřicích na Hodonínsku a Nemojanech na Vyškovsku. Vlastní také byt na ulici Úvoz a na ulici Absolonova v Komíně.

Snad nejhodnotnějším majetkem Fadrusových je ovšem čtyřpatrový bytový dům na ulici Jana Uhra, zahrnující osm bytů a zahradu ve vnitrobloku. Poslední, čtvrtinový, podíl na celém domě a pozemku koupil Fadrus od soukromého vlastníka v roce 2020, půl roku po koupi domu Žertové, za 6,7 milionu korun. Za takovou sumu dnes lze v lokalitě Brno-Veveří pořídit jeden, nikoliv dva, byty.

O tom, jaká byla vlastně povaha vztahu mezi Růženou Žertovou a lékařem Fadrusem, existují pouze výpovědi jejích blízkých. Sám Pavel Fadrus tvrdí, že Žertová se znala s jeho již zesnulým otcem. Podle lidí, kteří Žertové byli po celý život a také v jejích posledních dnech blízcí, se však s lékařem poprvé seznámila právě v Bohunické nemocnici. Žertová prý o lékaři v nemocnici mluvila nadšeně jako o nové známosti.

Přestože se údajně z dřívějška neznali, Fadrus se jí podle nich držel „nablízku“ od počátku jejich setkání v bohunické nemocnici. Kupříkladu zdravotnické pomůcky, které Šimečková objednala do Růženina domu, aby jej připravila na její případný návrat z hospicu do domácí péče, zajišťovala na doporučení doktora Fadruse zmíněná firma Symetrie, v níž sám dříve držel podíl.

Na dokumentu, v němž Žertová dává Šimečkové pravomoc vyřizovat za ni běžné účty, je zase podpis notáře, jehož jméno se objevuje na většině dokumentů o převodech nemovitostí na Pavla Fadruse. Další z blízkých přátel Růženy Žertové zase vypověděl, že lékař měl od Růženina domu už před její smrtí klíče. Místo v rajhradském hospicu jí údajně domluvil právě on, neboť v zařízení pobýval jeho otec.

Prohraná hra

Za péči o Růženu Žertovou získala Alice Šimečková Českou cenu za architekturu za Výjimečný počin. „Sama na to nejsem pyšná, pro mě to byla prohra. Nepovedlo se pečovat o ni doma v jejích posledních chvílích,“ vzpomíná se zjevným smutkem ještě i dnes Šimečková.

Široké veřejnosti se žabovřeský dům otevřel několikrát v rámci komentovaných prohlídek, k nimž dal současný majitel souhlas. Přítomnost nového majitele, který zrovna pobýval v zahraničí, demonstroval pouze na stole neotevřený dopis adresovaný na jeho jméno.

Atriová stavba ovlivněná severskou architekturou z konce 70. let má stále zachovaný původní interiér a vybavení, které Žertová na míru navrhla a z velké části sama vyrobila. Je tak unikátním dokladem tehdejší doby. Ještě před smrtí Růženy Žertové se jej její přátele pokoušeli prohlásit za památku. Ani to se jim ovšem nepodařilo.

Právě k tomu zachovat interiérové vybavení včetně svítidel se, jak vyplývá z kupní smlouvy, Pavel Fadrus zavázal. Byla to přání Žertové v její závěti. Ale další své závazky — zřídit na své náklady pamětní desku či web informující o tvorbě Růženy Žertové — dosud nesplnil.

Ve hře je ovšem možný odkup domu ze strany města Brna. Jednání o něm iniciovala historička architektury Šárka Svobodová, která se tvorbou Žertové dlouhodobě zabývá a byla jí blízká v posledních letech života. „Domem jsem provedla paní primátorku a další představitele města spolu s děkanem Fakulty architektury VUT a shodli jsme se, že koupě takového objektu do majetku města Brna by byla přínosná,“ uvádí Svobodová. Koupi také podporuje starosta městské části Žabovřesky Filip Leder. Vše ale nakonec bude záviset na vůli majitele. A možné kupní ceně.

Článek vznikl díky podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Na rozhovorech k článku spolupracovala novinářka Brit Jensen.

Autorku můžete kontaktovat skrze zabezpečenou mailovou adresu gkhazalova@protonmail.com