V točně žabovřeské ulice Zákoutí, s výhledem na celé Brno, stojí atriový rodinný dům se zahradou. Jedná se o příklad mimořádně významného rodinného domu poválečné architektury. Na rozdíl od řady obdobných domů meziválečné éry vila v ulici Zákoutí neslouží veřejným účelům. Přestože právě to si přála jeho původní majitelka, architektka Růžena Žertová. Dům a jeho vybavení sama nejen navrhla, ale z velké části ho pak i svépomocí postavila.

Historici architektury by o Růženě Žertové řekli, že patří mezi nejvýznamnější ženy-architektky poválečné éry. Její blízcí přátelé by ji označili za pohostinnou, sebevědomou, tvrdohlavou, svéráznou a náročnou. Práce Žertové určila podobu obchodních domů po celé zemi, přesto byla dlouhou dobu nedoceňovaná.

V říjnu tomu bude pět let, co Růžena Žertová ve věku nedožitých sedmaosmdesáti let zemřela. Své poslední dny strávila v hospicu, nikoliv doma, jak si přála. Její dům, vzorový příklad její architektonické a designerské práce, skončil v soukromých rukou. Ani to si Růžena nepřála.

Snažíte-li se zjistit více o posledním období života Růženy Žertové, nejčastěji se vám dostane odpovědi typu: „Víte, už bych se k tomu radši nevracela. Jaký smysl má to ještě po všech těch letech vytahovat?“ Všichni přitom dávají najevo, že na událostech provázejících úmrtí Růženy Žertové je něco podezřelého. A clona mlčení to jenom podtrhuje.

Faktem je, že dům Růženy Žertové skončil v rukou lékaře, s nímž se setkala až v posledních měsících před svou smrtí. Jak se to přihodilo?

Omezení práv Růženy Žertové v rajhradském hospicu

Růžena Žertové zemřela 5. října 2019 v hospicu sv. Josefa v Rajhradě. V posledních týdnech ji tam navštěvovali její přátelé, zejména z architektonické komunity, vlastní děti neměla a její manžel byl již dlouho po smrti.

Ještě před svou smrtí se podle svědectví svých přátel, kteří jí v jejím posledním životním období stáli nablízku, snažila Růžena o dvě věci: změnit svou poslední vůli ohledně svého domu a být propuštěna do domácí péče. Ani jedno jí neumožnili.

„Zařídila jsem veškeré zdravotnické vybavení a ošetřovatelku, do Rajhradu jsme přijeli s advokátkou a sanitkou, ale nakonec jsem se neodvážila Růženu odvést. Řekli mi, že by to byl únos,“ vzpomíná Alice Šimečková, rovněž architektka, která o Růženu pečovala a pomáhala jí s jejími posledními projekty.

To byl poslední pokus Růženu převézt domů. Měsíc na to zemřela. „Hospic mi sdělil, že nejsem rodinný příslušník, a nepodařilo se mi přesvědčit nikoho z jejích vzdálených příbuzných, kdo by její odvoz domů odsouhlasil,“ vysvětluje Šimečková.

Proč ale Růžena Žertová nemohla rozhodnout o svém odchodu sama? Většina lidí, kteří ji navštěvovali, a kteří si o událostech kolem její smrti přáli hovořit pouze mimo záznam, se shoduje, že si Žertová — dokud stále byla schopná komunikovat — přála odejít a v hospicu nebyla spokojená.

Sama ostatně ještě na konci srpna podepsala dokument, kde své přání právě takto formuluje. Kopii dokumentu má redakce k dispozici.

Všichni jedním dechem však dodávají, že jí to v hospicu neumožnili, neboť byla „zbavena svéprávnosti“. To se ovšem nezakládá na pravdě.

Hospic sv. Josefa sice skutečně podal soudu návrh na omezení způsobilosti k právním úkonům Růženy Žertové, ovšem Okresní soud Brno-venkov ve věci nikdy nerozhodl, neboť architektka v průběhu řízení zemřela. Jak jsme zjistili, žádné usnesení soudu, které by omezilo její právní způsobilost, tedy neexistuje. Podle námi oslovených právníků to znamená jediné: Růžena Žertová na svých právech de iure nijak omezena nebyla. Hospic jakožto zdravotnické zařízení sice mohl soud zažádat, aby Žertová — pokud by kupříkladu ohrožovala sebe nebo ostatní — nemohla být propuštěna, zda tak bylo učiněno a s jakým výsledkem se nám ovšem dosud nepodařilo zjistit.