„K místům se vracíme, místa opětovně nalézáme. Ten, kdo nechtěně musel jednou své místo opustit, už jen velmi těžko nalézá místo jemu rovné, a pokud to jde, k tomu původnímu se nepřestává vracet. Místo není věc, jako je svetr nebo tužka, kterou můžete, pokud přestane sloužit, zahodit a nahradit ji novou. Z toho, jak urputně a vynalézavě se lidé perou za místo, na němž žijí, je zřejmé, že je považují za nedílnou součást své identity. Jako by člověk ztrátou životního prostoru ztratil sám sebe,“ píše Alastair Bonnett v knize Ztracená místa, tajná města a jiné záhady.

Jedním takovým místem, které mě svou architekturou naprosto uhranulo a za jehož záchranu se (dle Bennettových slov) peru, je Kralova vila v jihočeských Prachaticích.

Kdysi honosný prvorepublikový dům nedaleko vlakového nádraží bývá řazen k nejhodnotnějším puristicko-funkcionalistickým stavbám jižních Čech. Do dnešních dnů se dům i přes poměrně nepříznivý osud zachoval v autentické podobě, bez výraznější změny vnějšího vzhledu či vnitřní dispozice. Vila je kvalitou architektonického ztvárnění srovnatelná se špičkovými stavbami tohoto stylu v celé republice.

Nepotřebná přeložka

I přes to všechno je ale dům odsouzen k demolici kvůli plánované stavbě silniční přeložky, jejíž historie sahá až do sedmdesátých let minulého století. Od té doby se záměr víceméně nikam neposunul. Navzdory tomu, že podmínky se změnily zásadně.