Nemusíte být zrovna mistr konspiračních teorií, abyste pozdvihl obočí nad pátečním vyklizením Kliniky kvůli údajné bombě a jejím následném předání ÚZSVM.

Jako obvykle se po jejím opětovném obsazení objevila na sociálních sítích bohatá výměna názorů, respektive sled více či méně mimoběžných monologů…

Jedni se čertí nad nedostatkem úcty k právu na straně klinikářů a klinikářek. Krizizují je za to, že vehementně upozorňují na nedostatek odpovědnosti majitelů vzhledem k jejich majetku. Evidentně jsou tito první také nesví z toho, že si kolektiv Kliniky dovolí fungovat mimo zavedené formy občanské participace.

Druzí Kliniku obhajují s odkazem na nedostatek odpovědnosti ve vztahu k majetku. Odkazují přitom na fungování squatů v zahraničí i na rozšiřování obecné politické a sociální imaginace společnosti.

Nejzajímavější na celé diskusi je zřejmě otázka oprávněnosti: má kolektiv Kliniky jakékoliv právo v ní přebývat i po konci smlouvy, která jejich pobyt po nějakou dobu legalizovala? A pokud ne, kdo o tom vlastně rozhoduje?

Hlas lidu je rozpolcen. Jeden si cení soukromého majetku natolik, že je ochoten přivřít oči nad nezodpovědností jeho majitele, druhý zase tuto nezodpovědnost tematizuje i prostředky poněkud nestandardními.

Je trochu ironické, že hlas první v jiných debatách osobní odpovědnost každého vyzdvihuje a velmi často se odvolává na důležitost víry v nezávislé státní orgány, včetně soudu.

O oprávněnosti či neoprávněnosti počínání kolektivu Kliniky nakonec zřejmě opravdu rozhodně právě soud. Do té doby, v duchu nejlepší víry v nezávislý, autoritativní soud, je však Klinika vlastně tak trochu Schrödingerova: legální i ilegální.