V úctyhodném věku dvaadevadesáti let zemřela 10. března 2022 Alena Šrámková, velká osobnost české architektury posledního půlstoletí. Přestože ženy se u nás mohly stát architektkami už za první republiky, teprve jí a její vrstevnici Věře Machoninové se podařilo probojovat do nejvyšších pater oboru. Šrámková si přitom takový vzestup nijak neusnadnila. Ve svých názorech na architekturu i na společnost se totiž nenechávala unášet módními trendy.

Uvědomovala si, jaké svody číhají na architekty i na jejich obecenstvo v konzumní společnosti. Už v sedmdesátých letech tak dospěla k přesvědčení, že architektura musí lidem ukazovat správné hodnoty, a tedy je před vábením konzumerismu chránit. „Architektura nesmí lhát,“ vyjádřila své krédo v jednom rozhovoru z roku 1982.

Nehledala však ve své tvorbě jenom pravdivost. Zajímalo ji i to, co je v architektonickém projevu obyčejné, obecně platné, pokorné, nemódní, neextravagantní. Zatímco architekti její generace považovali tuto cestu za neefektní a neschůdnou, architekti mladší, a to i ti dnes nejslavnější, začali její stanoviska sdílet a v letech kolem Sametové revoluce mnozí z nich mluvili o architektuře úplně stejně jako ona.

O její velkou autoritu mezi tehdejší mladou generací se postaral hlavně dům ČKD na dolním konci pražského Václavského náměstí. Na projektu z roku 1976 se podílel její manžel Jan Šrámek a ona sama ho pak po Šrámkově předčasné smrti v roce 1983 dokončila.

Dům jsme tehdy pokládali za projev probouzejícího se českého postmodernismu — jakkoli dnes vychází najevo, že jeho myšlenkový obsah byl složitější, a že proto není správné zařazovat ho jednoznačně do stylových škatulek. Je však jisté, že ve svých formách se tato stavba rozloučila s vyčpělými schématy pozdní modernistické architektury.

Její fasádu, tolik důležitou pro přechod mezi Václavským náměstím a Starým Městem, autoři nevyřešili ani jako souvislou skleněnou stěnu, ani jako brutalistický plastický reliéf, a namísto toho ji pravidelně posázeli okenními otvory s obyčejnými výškovými formáty. Uplatnila se tu tedy představa „domu s okny“, která tuto stavbu spojila s prastarou architektonickou tradicí, a přece v rukou Šrámkových vyzněla jako něco nového a čerstvého.

Ani úspěch domu ČKD u mladých architektů však nezaručil, že se po něm Alena Šrámková dostala k jiným zakázkám téhož významu. O další velké úkoly se dlouho ucházela marně. Před listopadem 1989 i po něm se zúčastňovala mnoha architektonických soutěží. U jejich porot však často neuspěla, a pokud už její tým v soutěži zvítězil, projekt uskutečněné stavby pak byl zadán jiným, protřelejším architektům.

U pouhých výkresů a modelu tak zůstal její návrh obchodního domu Tuzex na Karlově náměstí v Praze z roku 1988, ve kterém se pokusila zobecnit tradici moderní architektury celého 20. století. Podobný osud potkal její návrh z mezinárodní soutěže na budovu Hypobanky na náměstí Republiky z roku 1995, v němž se do jediného soudržného tvaru spojil nezvyklý trojcípý půdorys, trojúhelníkové vchody, funkcionalistická pásová okna a kupolová střecha. Rovněž návrh na budovu Kooperativy v Rašínově ulici v Brně z téhož roku 1995 porota soutěže nestrávila.

Kdo by tu namítl, že v obou zmíněných dílech z devadesátých let zvolila Šrámková se svými spolupracovníky formy příliš zvláštní, odporující jejímu pátrání po obyčejném a obecném, ten by měl vědět, že k její tvůrčí metodě vždy patřily i pochybnosti: zdali je volba cesty správná, a zda to tedy s preferencí obyčejných tvarů nepřehání. Architekt Michal Kohout to vysvětluje tak, že k zaujatému postoji Šrámková ráda přidávala nějaký protipostoj.

Stalo se tak i při navrhování jejího druhého velikého díla po domě ČKD — při práci na projektu Fakulty architektury ČVUT v Praze-Dejvicích, k němuž se tým ve složení Alena Šrámková, Lukáš Ehl a Tomáš Koumar probojoval v roce 2004 po vítězství ve veřejné soutěži. A tentokrát ho žádný konkurent od úkolu neodtlačil. Když si ujasňovala koncepci fakultní budovy, architektka cítila, že její ukázněná představa obyčejného „domu s okny“ potřebuje nějaký méně ukázněný protipól. Tuto roli zneklidňujícího doplňku pak u její novostavby sehrály tři podivně nakloněné a podivně barevné přednáškové síně na jejím boku.

Některým kritikům dejvické budovy to nestačilo. Vytýkali jí, že studentům neposkytuje inspirativní prostředí a že je vůbec málo originální. Takové odsudky se snášely na hlavu nejoriginálnější české architektky moderní doby.

Ona na námitky tohoto druhu odpovídala, že se fakulta nestaví studentům pro zábavu, nýbrž pro práci, a nijak se nezříkala svého dávného přesvědčení o didaktické funkci architektury. Že si při tom studenta představovala jako sebevědomého a vzpřímeného člověka, o tom podávají svědectví vysoké dvorany uvnitř fakultní budovy, které nás samy nutí dívat se nahoru, i motiv štíhlého obelisku na polootevřeném nádvoří před fakultou. Domy ve tvaru věží nebo domy opatřené věžemi, jaké se v návrzích Aleny Šrámkové často objevovaly, lze z tohoto hlediska pochopit jako symboly vzpřímenosti.

Po polovině devadesátých let se smůla zlomila a Aleně Šrámkové se začalo dařit návrhy staveb skutečně realizovat. S Tomášem Koumarem, Lukášem Ehlem i dalšími spolupracovníky dokončila v roce 2000 věžovitou meteorologickou stanici na Švédském vrchu u Chebu, v roce 2002 následovaly domy pro seniory v Horažďovicích.

Mezi jejími vilami a rodinnými domy v Dolních Jirčanech, v Praze-Troji nebo naposled v Černošicích nás může svým vnímavým zapojením do prostředí staré vesnice zaujmout její vlastní domek v Jenštejně u Prahy z roku 2009. Odtud odjížděla učit na dejvickou fakultu, tady přijímala návštěvy mladších přátel-architektů, vždy zvědavých na to, co řekne o jejich nových projektech a stavbách.

Schopností komunikovat s kontextem starého městečka se vyznačuje i její, Ehlův a Koumarův soubor bytových domů Corso Pod lipami v Řevnicích z roku 2019. Ten sice vznikl na přání místního developera, ale přesto se dokázal vyhnout všem únavným stereotypům dnešní developerské architektury. S historickým jádrem hanáckého Přerova se stejně dobře sladil také Tyršův most přes řeku Bečvu, dokončený v roce 2012 a vyzdobený osobitými plastikami architektčiny snachy Ivany Šrámkové.

Tak jako kdysi u domu ČKD na Václavském náměstí, také u svých novějších prací pro stará města a vesnice ctila Alena Šrámková zásadu, že její stavba nesmí se svým prostředím bezvýrazně splynout, ale že ho zároveň musí respektovat. I v takových případech se tak dostával ke slovu její odpor k módním extravagancím a její ideál obecné platnosti, jaký už vyslovila v sedmdesátých letech 20. století.

Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska.