Za Alenou Šrámkovou

Rostislav Švácha

V březnu zemřela architektka Alena Šrámková, která se jako jedna z mála žen své doby dokázala probojovat do nejvyšších pater svého oboru. Svým odporem k módním trendům a respektem k okolí ovlivnila celou generaci mladých architektů.

Alena Šrámková a konstruktér Jiří Mráz na oslavě architektčiných devadesátin v jejím domku v Jenštejně. Foto Rostislav Švácha

V úctyhodném věku dvaadevadesáti let zemřela 10. března 2022 Alena Šrámková, velká osobnost české architektury posledního půlstoletí. Přestože ženy se u nás mohly stát architektkami už za první republiky, teprve jí a její vrstevnici Věře Machoninové se podařilo probojovat do nejvyšších pater oboru. Šrámková si přitom takový vzestup nijak neusnadnila. Ve svých názorech na architekturu i na společnost se totiž nenechávala unášet módními trendy.

Uvědomovala si, jaké svody číhají na architekty i na jejich obecenstvo v konzumní společnosti. Už v sedmdesátých letech tak dospěla k přesvědčení, že architektura musí lidem ukazovat správné hodnoty, a tedy je před vábením konzumerismu chránit. „Architektura nesmí lhát,“ vyjádřila své krédo v jednom rozhovoru z roku 1982.

Nehledala však ve své tvorbě jenom pravdivost. Zajímalo ji i to, co je v architektonickém projevu obyčejné, obecně platné, pokorné, nemódní, neextravagantní. Zatímco architekti její generace považovali tuto cestu za neefektní a neschůdnou, architekti mladší, a to i ti dnes nejslavnější, začali její stanoviska sdílet a v letech kolem Sametové revoluce mnozí z nich mluvili o architektuře úplně stejně jako ona.

O její velkou autoritu mezi tehdejší mladou generací se postaral hlavně dům ČKD na dolním konci pražského Václavského náměstí. Na projektu z roku 1976 se podílel její manžel Jan Šrámek a ona sama ho pak po Šrámkově předčasné smrti v roce 1983 dokončila.

Dům jsme tehdy pokládali za projev probouzejícího se českého postmodernismu — jakkoli dnes vychází najevo, že jeho myšlenkový obsah byl složitější, a že proto není správné zařazovat ho jednoznačně do stylových škatulek. Je však jisté, že ve svých formách se tato stavba rozloučila s vyčpělými schématy pozdní modernistické architektury.

V domě, který vznikl na zakázku dopravního podniku hl. m. Prahy pro generální ředitelství podniku ČKD, dnes sídlí oděvní značka New Yorker. Foto Rostislav Švácha

Její fasádu, tolik důležitou pro přechod mezi Václavským náměstím a Starým Městem, autoři nevyřešili ani jako souvislou skleněnou stěnu, ani jako brutalistický plastický reliéf, a namísto toho ji pravidelně posázeli okenními otvory s obyčejnými výškovými formáty. Uplatnila se tu tedy představa „domu s okny“, která tuto stavbu spojila s prastarou architektonickou tradicí, a přece v rukou Šrámkových vyzněla jako něco nového a čerstvého.

Ani úspěch domu ČKD u mladých architektů však nezaručil, že se po něm Alena Šrámková dostala k jiným zakázkám téhož významu. O další velké úkoly se dlouho ucházela marně. Před listopadem 1989 i po něm se zúčastňovala mnoha architektonických soutěží. U jejich porot však často neuspěla, a pokud už její tým v soutěži zvítězil, projekt uskutečněné stavby pak byl zadán jiným, protřelejším architektům.

U pouhých výkresů a modelu tak zůstal její návrh obchodního domu Tuzex na Karlově náměstí v Praze z roku 1988, ve kterém se pokusila zobecnit tradici moderní architektury celého 20. století. Podobný osud potkal její návrh z mezinárodní soutěže na budovu Hypobanky na náměstí Republiky z roku 1995, v němž se do jediného soudržného tvaru spojil nezvyklý trojcípý půdorys, trojúhelníkové vchody, funkcionalistická pásová okna a kupolová střecha. Rovněž návrh na budovu Kooperativy v Rašínově ulici v Brně z téhož roku 1995 porota soutěže nestrávila.

Kdo by tu namítl, že v obou zmíněných dílech z devadesátých let zvolila Šrámková se svými spolupracovníky formy příliš zvláštní, odporující jejímu pátrání po obyčejném a obecném, ten by měl vědět, že k její tvůrčí metodě vždy patřily i pochybnosti: zdali je volba cesty správná, a zda to tedy s preferencí obyčejných tvarů nepřehání. Architekt Michal Kohout to vysvětluje tak, že k zaujatému postoji Šrámková ráda přidávala nějaký protipostoj.

Stalo se tak i při navrhování jejího druhého velikého díla po domě ČKD — při práci na projektu Fakulty architektury ČVUT v Praze-Dejvicích, k němuž se tým ve složení Alena Šrámková, Lukáš Ehl a Tomáš Koumar probojoval v roce 2004 po vítězství ve veřejné soutěži. A tentokrát ho žádný konkurent od úkolu neodtlačil. Když si ujasňovala koncepci fakultní budovy, architektka cítila, že její ukázněná představa obyčejného „domu s okny“ potřebuje nějaký méně ukázněný protipól. Tuto roli zneklidňujícího doplňku pak u její novostavby sehrály tři podivně nakloněné a podivně barevné přednáškové síně na jejím boku.

Některým kritikům dejvické budovy to nestačilo. Vytýkali jí, že studentům neposkytuje inspirativní prostředí a že je vůbec málo originální. Takové odsudky se snášely na hlavu nejoriginálnější české architektky moderní doby.

Ona na námitky tohoto druhu odpovídala, že se fakulta nestaví studentům pro zábavu, nýbrž pro práci, a nijak se nezříkala svého dávného přesvědčení o didaktické funkci architektury. Že si při tom studenta představovala jako sebevědomého a vzpřímeného člověka, o tom podávají svědectví vysoké dvorany uvnitř fakultní budovy, které nás samy nutí dívat se nahoru, i motiv štíhlého obelisku na polootevřeném nádvoří před fakultou. Domy ve tvaru věží nebo domy opatřené věžemi, jaké se v návrzích Aleny Šrámkové často objevovaly, lze z tohoto hlediska pochopit jako symboly vzpřímenosti.

Po polovině devadesátých let se smůla zlomila a Aleně Šrámkové se začalo dařit návrhy staveb skutečně realizovat. S Tomášem Koumarem, Lukášem Ehlem i dalšími spolupracovníky dokončila v roce 2000 věžovitou meteorologickou stanici na Švédském vrchu u Chebu, v roce 2002 následovaly domy pro seniory v Horažďovicích.

Mezi jejími vilami a rodinnými domy v Dolních Jirčanech, v Praze-Troji nebo naposled v Černošicích nás může svým vnímavým zapojením do prostředí staré vesnice zaujmout její vlastní domek v Jenštejně u Prahy z roku 2009. Odtud odjížděla učit na dejvickou fakultu, tady přijímala návštěvy mladších přátel-architektů, vždy zvědavých na to, co řekne o jejich nových projektech a stavbách.

Schopností komunikovat s kontextem starého městečka se vyznačuje i její, Ehlův a Koumarův soubor bytových domů Corso Pod lipami v Řevnicích z roku 2019. Ten sice vznikl na přání místního developera, ale přesto se dokázal vyhnout všem únavným stereotypům dnešní developerské architektury. S historickým jádrem hanáckého Přerova se stejně dobře sladil také Tyršův most přes řeku Bečvu, dokončený v roce 2012 a vyzdobený osobitými plastikami architektčiny snachy Ivany Šrámkové.

Tak jako kdysi u domu ČKD na Václavském náměstí, také u svých novějších prací pro stará města a vesnice ctila Alena Šrámková zásadu, že její stavba nesmí se svým prostředím bezvýrazně splynout, ale že ho zároveň musí respektovat. I v takových případech se tak dostával ke slovu její odpor k módním extravagancím a její ideál obecné platnosti, jaký už vyslovila v sedmdesátých letech 20. století.

Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska. Logo grantu EHP a Norska

advertisment

Vítá vás rubrika Město. V unikátní spolupráci s 4AM, Fórem pro architekturu a média usilujeme o snesitelnější každodennost života ve městech.

www.forum4am.cz