V pražské Galerii Jaroslava Fragnera je do 5. února k vidění výstava Věra a Vladimír Machoninovi 60´/70´ přibližující tvorbu této manželské dvojice architektů klíčových pro období pozdních šedesátých let.

Machoninovi nastupují na scénu v rámci poválečné sorelové generace. Pod vlivem předválečných architektů a díky kontaktu s aktuálním děním na západ a sever od tehdejší ČSSR se velmi rychle oprostí od svazujících dogmat a rozvíjí svébytné dílo.

Šedesátá léta jsou nejen pro architekty, kteří se snaží jít s dobou, ve zpětném pohledu přímo ideální. Podoba mnoha pražských staveb je v tomto období již vybírána v architektonických soutěžích. Komise netvoří stranické sekretariáty, ale především architekti a urbanisté. Hlavními kritérii v soutěžích tak už nejsou loajalita a ideologická čistota zúčastněných, ale architektonická kvalita předložených návrhů. Na sklonku dekády Machoninovi spolu s dalšími pod zástěrkou družstevní činnosti v podstatě podnikají. V rámci Sdružení projektových ateliérů Praha zakládají ateliér Alfa.

Výstava v Galerii Jaroslava Fragnera se vizuálně koncentruje na stavby takřka ikonického rázu — Hotel Thermal v Karlových Varech, DBK v Praze na Budějovické, obchodní dům Kotva na Starém Městě pražském, ambasáda ČSSR v tehdejším Východním Berlíně, vlastní dům v Praze na Smíchově. Kurátoři cizelují Machoninovy do role klasiků, do podoby stylově vybroušeného kusu, kterých má naše architektonická obec pomálu.

Důraz výstavy je kladen obzvláště na fakt, že Machoninovi nepojímali architekturu pouze jako tvorbu prázdného prostoru, který si již jeho uživatelé/provozovatelé nějak zařídí. Integrální součástí jejich tvorby jsou do finální realizace dotažené návrhy sedacích souprav, jídelního skla, svítidel či grafických prvků, na kterých spolupracovali s předními tvůrci (za všechny jmenujme duo Libenský/Brychtová, J. Rathouského či René Roubíčka). A tak ústředním prvkem výstavy jsou trochu těžkopádné kusy sedacího nábytku, k jejichž záchraně se snaží přispět.

Protipólem k „zlatým“ šedesátým jsou léta sedmdesátá, kdy jsou Machoninovi zbaveni vedení ateliéru, protože „projektovat budou jiní…“, rozumí se politicky spolehlivější. Odmítají podepsat souhlas se vstupem vojsk Varšavského paktu, a projevená občanská odvaha se stává profesní sebevraždou. I když jsou odstaveni od možnosti projekční práce, stále není dokončeno mnoho projektů z let 60. — ať už na Budějovické nebo ambasáda v Berlíně. Věnují se také stavbě vlastního domu, příznačně se uzavírajícímu do sebe zkosenými střechami směrem k atriu a hledícímu na Prahu skrz skoro stažené hledí pásovitých oken. Období po roce 1980 pak odstaveným autorům přináší záblesky naděje, z kterých však nevzejde zásadní zlepšení jejich situace.

Výstava je přijímána takřka bez výtek. Některé jsou přitom nasnadě. Jde jí jen o část díla. Není retrospektivní, a to je vzhledem k velmi nízkému počtu realizací Machoninových škoda. Navíc se jedná o stavby, jejichž hodnota je dnes uznávána odbornou veřejností, ale tou širokou mnohem méně. A právě kontrast ničím se nepodbízejících /post/brutalistních staveb navržených mezi roky 61—70 by nevynikl lépe než proti jejich jihlavskému Domu kultury navrženému ještě v 50. letech či proti sídlišti Lehovec v Praze projektovanému v letech 70., které zřetelně prokazuje, kam až byl za normalizace zadupán tvůrčí duch.

Lze jistě namítnout, že do omezených prostor galerie je takovýto sevřenější koncept nejen nutný, ale především vhodný. Koncentruje své síly a netříští je na méně významné počiny. A že k retrospektivním výstavám mají vhodné prostory instituce jiné. Tam se jich ale při jejich koncepční sterilitě jen tak nedočkáme.

Prostor pro širší zhodnocení a ukotvení díla manželů Machoninových tak nabízí katalog výstavy. Ani v něm však příliš nedochází k překročení časového vymezení výstavy. Ukotvení tvorby Machoninových stylově a prostorově se autorům uvozujících textů daří pouze částečně.

Úvodní text Radomíry Sedlákové pouze rekapituluje v zásadě encyklopedicky dostupná fakta a je spíše osobním vyznáním.

Příspěvek Pavla Halíka, věnující se dílu Machoninových v kontextu doby, si vystačí s jedinou větou: „O to dychtivěji reagovali na konci padesátých let na nové impulsy zvenčí, na brutalistní díla pozdního Le Corbusiera, na Niemeyra a jeho elegantní plastické tvarosloví, Aalta, na japonské metabolisty a Kenzo Tangeho, Kahna, britský Archigram a neobrutalismus Smithsonových, na skandinávský empirismus, na Lever House, vertikální stavbu s plochou podnoží, na Miese a jeho objev krásy ocelové konstrukce, na Saarinena, Rudolpha aj.“ (str. 22)

Z dále přetištěného rozhovoru s Věrou Machoninovou ale čtenář pochopí, že stylotvorným prvkem jejich tvorby nebyla snaha být „in“, snažit se být součástí soudobých světových trendů, ale že tvarosloví jejich staveb je především výrazem hledání vhodného konstrukčního řešení.

Jakub Železný ve svém příspěvku horuje proti „barvotiskové podobě“ normalizace a časů jí předcházejících a pokouší se nám vnutit představu architektury vytvářené „navzdory snům stranických sekretariátů o unifikaci životního prostoru mezi Rostockem a Vladivostokem“. Poněkud těžkopádnou argumentací se snaží architektonickou tvorbu vyjmout z kontextu své doby. O Kotvě se tak dočteme: „Machoninovi ji neprojektovali jako symbol pofidérního nadbytku, maskujícího skutečný stav společnosti, ale jen jako svébytnou, unikátní budovu“.

Kotva, největší obchodní dům ČSSR, vzniká však na přímé stranické zadání. Skutečnost byla tedy výrazně jiná. To, co umožnilo tvorbu Machoninových, nebyla tvorba navzdory, ale schopnost hledání jisté vyvážené symbiózy s režimem 60. let.

Nejlepším textem z uvozující čtveřice je ten od Lukáše Berana nazvaný prostě: „Věra Machoninová a Vladimír Machonin,Tvorba 1960—1971“. Tematizuje poněkud problematické přiřazování Machoninových k brutalismu a vymezuje je pomocí termínu teoretika Charlese Jenckse jako pozdní modernisty: „Pozdně moderní stavby se podle něj snaží reprezentovat logiku provozu, mechanismy a technologie…“, ovšem s přihlédnutím ke specifikům jejich tvorby, které „je nejlépe patrné na invenční práci s prostorem, při níž se oba nikdy nevzdálili ideálu otevřenosti a přehlednosti, v 60. letech často opouštěného ve prospěch složitějších, labyrintických či polyvalentních prostorů…“, jež autor dále dokumentuje na příkladech Kotvy a DBK.

Věra a Vladimír Machoninovi 60´/70´. Galerie Jaroslava Fragnera, Betlémské náměstí 5a, Praha 1, otevřeno úterý—neděle 10—18 hod. Výstava potrvá do 5. února 2011.