V době, kdy jsou každodenní interakce stále více zprostředkovávány digitálními technologiemi, se přímý prožitek blízkosti a pocit skutečné sounáležitosti může zdát čím dál vzácnějším. V kombinaci s rostoucí ekonomickou nejistotou a s ní spojenými obavami z pochybení a následného odmítnutí pak dochází k nárůstu psychických obtíží, sociální izolace a vnitřní uzavřenosti. Současné město, které je stále více formováno logikou soukromého zájmu, exkluzivity a podmíněnosti, pak jako by tento stav odcizení ještě umocňovalo.

Tereza Kalousová, absolventka ateliéru Architektura II na pražské UMPRUM a studentka amsterdamského Sandberg Institutu, se ve své tvorbě souvislostem odcizení, urbánní dezorientace a alternativních forem intimity věnuje dlouhodobě. Tato témata analyzuje kriticky z různých perspektiv, s cílem odhalit jejich systémové pozadí a zpochybnit převládající narativ individuální zodpovědnosti. Zároveň se ale noří do samotného prožitku, nechává se jím unést a zkoumá jeho potenciál.

Ve své diplomové práci Keys To The City se věnovala prostorovým vztahům ve městech a jejich vlivu na psychiku obyvatel. Samotnou urbánní analýzu a architektonický návrh pak doplnila audiovizuálním dílem I’m doing great (I’m doing great), které zkoumá možné podoby umělé intimity prostřednictvím charakterů a prvků odkazujících na silně technologizovanou japonskou kulturu mezilidských vztahů. Stejně jako hlavní postava příběhu si i my klademe otázku, jestli je silnější naše touha po rozostřeně omamném prožitku hluboké blízkosti a bezpečí nebo prohlubující se smutek z toho, jak nedosažitelný a zraňující pro nás tento prožitek je?

V rozhovoru se dotýkáme nejen tohoto díla, ale také otázky, zda a jak může architektura napomoci k vytváření hlubších a stabilnějších mezilidských vazeb. Mluvíme o významu neformality v architektuře, o tzv. hackování dispozic bytů, o únavě ze systému, který požaduje stále vyšší výkony, i o tom, proč je důležité navrhovat prostředí, které bere v potaz emocionální a duševní potřeby obyvatel.

Téma osamělosti a odcizení je v různých vrstvách a formách ve tvé tvorbě přítomna opakovaně. Kdy se u tebe fascinace tímto prožitkem objevila poprvé? Je to něco, co se tě osobně dotýká?

Samotu vnímám jako důležité téma, jak v rámci osobního prožívání, tak v rámci společenského kontextu. Výrazněji začalo toto téma ve společnosti rezonovat během období covidu, kdy bylo spojováno s prožitky fyzické izolace během karantén. Když jsem téma začala ohledávat, přišlo mi, že vedle fyzického odloučení je důležitým aspektem pocitů osamění určitá nejistota spojená s celou novou situací.

Samotu tak ve svém projektu nazírám nejen jako prožitek fyzické izolovanosti, ale především jako přirozenou reakci na svět. Jako vnitřní a existenciální stav, který může být úzce propojený s politickým a ekonomickým vyloučením či s obecnou absencí podpory a péče.

Téma je pro mě samozřejmě také velmi osobní. Jsem poměrně náchylná k tomu cítit se osaměle, i když se navenek může zdát, že pro to není důvod. Nejde o nedostatek fyzického kontaktu, necítím se izolovaně ani opuštěně v rámci svého osobního života. Pocity osamění jsou pro mě spojené s absencí napojení na velmi fragmentovaný svět, v němž se pohybuji. Je to jakási neschopnost se do něj integrovat, neschopnost mu porozumět.

V mém diplomním projektu vycházím z prostředí města, jehož tempo a způsob organizace moci je pro tyto jevy velmi symptomatické. Město je velmi kontrastní, člověk se neustále pohybuje mezi davy lidí, přesto je často obtížné nacházet v rámci osobních interakcí pocity napojení, či blízkosti.

Blízký kontakt se stává velmi vzácným. Člověk se pak přirozeně cítí sám, a ještě si může myslet, že je úplně osamocen i v tom pocitu osamění, že ostatní takové pocity nemají.

Plně se s tvými slovy ztotožňuji. Mám takovou silnou osobní vzpomínku z doby, kdy jsem se přestěhovala z vesnice, kde jsem vyrůstala, do bytu v Brně. Byl to velmi zvláštní prožitek plný neuchopitelných kontrastů. Kolem mě bylo najednou tolik lidí, a já se přitom nikdy necítila víc sama. Nejpodivnější mi přišlo, že za zdí mého pokoje — pár desítek centimetrů ode mě, někdo je a já vůbec netuším kdo.

Samotu si často spojujeme se smutkem, s pocitem opuštění. Vnímáme ji jako něco negativního. Přitom dříve byla například možnost truchlit za ztrátu blízkého považována za dar — za jakési vnitřní požehnání. Přijde mi zajímavé, jak se vnímání emocí v čase proměňuje. Není to něco neměnného, daného. Jak je to s pojmem osamělosti?

Termín osamění je poprvé doložen v Miltonově knize Ztracený ráj z roku 1674. Zajímavé je, že tento prožitek je zde připsán postavě Satana, který svou samotu popisuje jako stav zranitelnosti. V tehdejší době věřící člověk nebyl nikdy skutečně citově sám — Bůh byl vnímán jako neustále přítomná emocionální opora. Osamělost tehdy označovala především fyzickou samotu, která ale nemusela nutně znamenat citové odloučení. V anglicky mluvícím světě se dříve používalo slovo oneliness, zatímco dnešní výraz loneliness se začal objevovat až později.

V 18. století, s nástupem průmyslové revoluce a proměnami společenského uspořádání, se význam osamělosti zásadně změnil. Svou roli v tom sehrál i proces sekularizace — tyto posuny byly vzájemně propojené a nelze je od sebe oddělit. Důležitý zlom nastal například v okamžiku, kdy se psychoanalýza, především Freud a jeho následovníci, začala zabývat individuální myslí. Proměnil se tak pohled na pozici jedince vůči společnosti a osamělost začala označovat hlubší stav citového prozření — uvědomění si sebe sama v kontrastu ke světu.

Současný stav vnímám jako velmi propletený. Mám pocit, že v naší generaci došlo k určité destabilizaci hodnot. To rozhodně není špatně, jen místo nich zatím nenastoupilo nic nového, co by se stalo referenčním bodem či jakýmsi orientačním systémem. Stále odkrýváme, co v systému nefunguje, pojmenováváme, co je špatně, ale žádná konkrétní náhrada nefunkčního nenastává. Žijeme tak v jakémsi vakuu, kde se vytrácí možnost skutečně jednat.

Všechna pole moci jsou zamotaná do sebe. Co je ještě správně, a co už ne? Kde se to ještě shoduje s mým morálním kompasem a kdy už ho to obchází? Přijde mi, že je čím dál těžší zorientovat se v tom, jak pro sebe najít směr, jak rozhodnout, co má hodnotu a proč to vůbec dělám. Naše motivace se v tom všem zamlžují.

Už nejde jen tak žít v malé lokální bublině, kde věci jakoby dávají smysl. Globální ekonomika zamotává kauzalitu, události jsou roztříštěné a je složité rozklíčovat jejich souvislosti. A tak přichází určitá prázdnota či odcizení z toho, že už často ani nedohlídneme důsledky věcí, které se kolem nás dějí.

S tímto napětím — potřebou rozumět realitě a touhou po úniku a disociaci — pracuješ ve videu I´m doing great (I’m doing great). Dějem nás zde provází postava zasněného králíčka, odkazující na výrazně technologizovanou japonskou kulturu, která prostřednictvím vztahu k virtuální bytosti hledá určitou formu blízkosti a úniku zároveň. Téma zprostředkované intimity skrze technologii se ve tvé práci objevuje opakovaně. Jsou pro tebe prožitky králíčka fascinující a uspokojující realitou, nebo spíše znepokojivým předobrazem možné budoucnosti?

Ve své tvorbě se často zabývám možnými formami náhradní intimity — různými deformacemi a strategiemi, kterými si lidé snaží nahradit pocit jistoty nebo blízkosti. Často ale nejde o cesty, které by skutečně fungovaly. V nějakém spekulativním pohledu, kde je reálná intimita skoro nemožná nebo velmi náročná, zůstává postavám právě jen tato alternativa. Je to pro ně jediný možný způsob, jak zažít alespoň nějakou míru blízkosti.

Konkrétně ve videu I´m doing great (I’m doing great) pracuji s kulturním fenoménem Hatsune Miku — vocaloidem, zpěvačkou, která vystupuje na virtuálních koncertech jako animovaná projekce. Je to virtuální idol s tisícem fanoušků. Na internetu najdete dokonce záznamy ze svateb, kde si reální lidé vzali Hatsune Miku za ženu. Je reprezentací určité femme fatale anime estetiky a zároveň symbolem přitažlivosti virtuálního světa. Ukazuje nám, jak se zábava skrze virtuální svět může stát alternativou k realitě — nebo možná spíš únikem z ní.

Hlavní postava podléhá určité abstrakci a „cartoonizaci“. V průběhu symbolického narativu hledání klíčů se proměňuje v králíčka. Setkání s Hatsune Miku je ponechané v určité ambivalenci — není jasné, jestli se to opravdu děje, nebo jde o sen. V tom okamžiku se střetává touha hlavní postavy rozklíčovat svět a zachovat si integritu své bytosti s lákavostí odevzdat se tomu, co systém nabízí — světu virtualizované zábavy a zprostředkovaných emocí.

Postava králíčka se objevuje i v mých dalších videích. Jde o jakési přetvoření člověka v bytost s oblými tvary, která v tom virtuálním světě může působit jako spokojená. Dochází tu k určité abstrakci, možná až disintegraci lidství — k přijetí umělé blízkosti na úkor té fyzické, lidské. Ve videu se to stává jedinou dostupnou formou blízkosti. Nevnímám to ale nutně jako smutný konec, spíš otevřený. Králíček už neřeší, že nemá klíče, nebojuje. Dochází tak k určité prohře, ale zároveň i klidu. Neříkám, že je to správně, ale zajímá mě právě tato dynamika mezi odevzdáním a rezistencí.

Ve svém videu odkazuješ na specifickou japonskou kulturu a její technologickou vyspělost. Zajímalo by mě ale, zda lze tyto tendence sledovat globálně, v závislosti na technologickém pokroku dané země, nebo zda je míra osamělosti silněji vázána na určité kulturní zvyklosti, podoby soužití či formy urbanismu a architektury.

Míra osamělosti se určitě odvíjí od možností komunitního vyžití, které jsou úzce propojeny s kulturními a náboženskými zvyklostmi. V mnoha nezápadních kulturách je v rámci společenského života stále výrazněji přítomná vzájemná závislost. Naproti tomu v západním, individualizovaném světě byla tato interdependence nahrazena finanční výměnou. Když něco potřebujeme, jednoduše si to zaplatíme, a odpadá tak přímá závislost na druhých. V některých vyspělých zemích východní Asie, jako je třeba Japonsko, je situace v mnohém ještě posunutější. Se zvyšující se mírou technologizace a virtualizace společnosti zde roste i počet lidí, kteří žijí osamoceně.

Důležitým faktorem je samozřejmě i ta akcelerace informací a podnětů, kterými jsme každodenně zahlceni. Často mám pocit, že v mém životě existují už jen dva póly — buď jsem sama, nebo jdu mezi lidi, a to pak bývá velmi intenzivní zážitek, který snadno vede k přestimulování. Často zůstávám doma ne proto, že bych chtěla být sama, ale protože jsem po práci a každodenním shonu natolik přetížená, že je pro mě představa jít s někým na pivo a aktivně se bavit prostě příliš náročná.

Jako alternativu vidím možnost rozvíjet komunitní infrastrukturu města. V některých městech už to do určité míry funguje — třeba v Amsterdamu existují různé komunitní kuchyně nebo otevřená místa, kam člověk může přijít, najíst se, být mezi lidmi, a přitom není nucený aktivně se zapojovat do konverzace. Může být součástí prostoru, aniž by musel hrát roli. Takové tiché uznání přítomnosti druhých z běžného městského života úplně vymizelo.

Ve městech dnes bývají možnosti socializace a s tím spojené existenciální jistoty často podmíněné — finančně i sociálně. Potřebu bezpečí a ukotvení nahrazují známé obrazy, estetiky a formy, které jsou často součástí marketingových strategií. Co je podle tebe potřeba k tomu, abychom tyto struktury začali nabourávat, vytvářeli nové vazby a podněcovali jiné formy vztahovosti?

Ano, užívání veřejného prostoru města je v současné době často velmi podmíněno. Mám teď na mysli především současný development městských čtvrtí. Jedná se o prostory, které jsou sice formálně veřejné, ale svou vizuální i prostorovou koncepcí dávají najevo, že pokud tam nebydlíte nebo nepracujete, nemáte tam vlastně co pohledávat. Koncepce prostoru nás cíleně staví do pozice, kde je obtížné orientovat se v tom, co smíme, a co ne. Je velmi obtížné prostředí nějak apropriovat a cítit se v něm patřičně. Přitom právě to bychom ve městě, v němž žijeme a jehož atmosféru spoluvytváříme, chtěli zažívat.

Pro mě tu existenciální jistotu představují právě dostupné a funkční městské struktury. Mám pocit, že jistota přívětivého města spočívá v tom, že se to město o člověka určitým způsobem postará. Tím mám na mysli určitou stabilitu, která vzniká skrze městské struktury, případně skrze semiautonomní iniciativy, které město podporují a udržují při životě.

Ve chvíli, kdy člověk zažívá existenciální jistotu — cítí, že někam patří, ví, že není ohrožen nedostatkem financí a cítí se v prostoru bezpečně — může se začít otevírat určité nahodilosti. A právě z téhle otevřenosti pak vznikají nečekaná setkání, nové vazby a vztahy, které přirozeně vedou k inkluzivnější a otevřenější formě existence. Cítí-li se člověk bezpečně a stabilně, je pak také mnohem otevřenější přijímat odlišné perspektivy, naslouchat jiným pohledům na svět a vstupovat do dialogu.

V našem kontextu není zvykem vnímat veřejný prostor jako něco, na co máme právo. Naopak převládá názor, často artikulovaný ze strany politiků, že veřejný prostor by si nikdo neměl „přivlastňovat“. Dobrým nástrojem k redistribuci moci ve veřejném prostoru jsou regulace. Existují i nějaké další možnosti?

Připadá mi, že způsob, jakým se architektura navrhuje, může napomáhat formování určitých struktur fungování, které otevírají možnost větší sounáležitosti. Zároveň si ale nemyslím, že by to mohla zmoci sama architektura. Vždy je důležité fungovat ruku v ruce s legislativními úpravami. Architektura bez nich zůstává do velké míry bezbranná. Přijde mi ale velmi důležité přemýšlet nad tím, jak můžeme z pozice architekta ten systém trochu tzv. hacknout — tedy například jak navrhovat bytové domy, tak aby byly hůře komodifikovatelné a zároveň více adaptabilní.

V Berlíně či Amsterdamu mají situaci velmi dobře řešenou právě skrze legislativu. Bydlení tam historicky spravovaly bytové asociace, které byly pod kontrolou státu. V momentě, kdy se stát z této role stáhl, vznikla robustní síť regulací, která zajišťuje, že se původní principy udržely. V momentě, kdy má být nějaký systém nezávislý na státu, a přitom by z principu neměl být výdělečný, musí být podložen právě těmito regulacemi. V opačném případě to vždy ve výsledku sklouzne k profitu a komerční logice.

Praha je naprosto fascinující v tom, jak jsou zde obrovská území v samotném centru města — například Smíchov nebo Bubny — v rukách jednoho investora. Přestože takto rozsáhlé území nutně ovlivňují fungování celého města, jsou zde veškeré projekty plánovány s minimální regulací. Regulovat developmenty považuji za něco naprosto přirozeného. Není mi jasné, proč se s tím, co se tu děje, spokojíme tak jednoduše.

Přitom vůbec nejde o otázku, zda projekt bude výdělečný, nebo ne. Jde jen o to, aby ten zisk nebyl úplně nejvyšší možný — například ve prospěch většího množství zeleně nebo několika bytů pro nízkopříjmové obyvatele. Jsme tu v tomhle nesmírně opatrní. Věci se dějí o nás bez nás. Tváříme se, jako by to nebylo naše, jako by to byla doména někoho jiného. A pak se v těch místech často cítíme cize, nepatřičně. Nebereme je jako něco, co tu vzniklo pro nás.

Mohla bys uvést konkrétní příklad toho, jak je možné v rámci návrhu budovy nebo urbanistického celku podpořit vznik nových vazeb a rozšířit možnosti apropriace prostředí?

Většina bytů, které dnes vznikají v rámci komerčního developmentu, je standartně velmi jednotvárná. Byty jsou navrhovány pro jakési „univerzální“ obyvatelstvo, které ale v realitě vlastně neexistuje. Protipólem k této generičnosti je práce s adaptabilitou — tedy s možností, aby prostor reagoval na proměnlivé potřeby svých obyvatel v čase. To je úzce spojené s diverzitou samotné výstavby — nejen v měřítku, ale i v dispozicích, přístupnosti či struktuře domů. V současném systému výstavby je to však komplikované. Byty se navrhují především s cílem efektivní výstavby a snadného prodeje, a kvalita života v nich je tak většinou až na druhé koleji.

Jedna z konkrétních možností, jak měnit fungování prostřednictvím návrhu, je vytvářet prostory, které se mohou přizpůsobovat budoucím potřebám obyvatel. Ve své diplomové práci jsem testovala například typologie bytu tak, že jsem posouvala jeho společenskou část blíže ke společným prostorům domu. Tak, aby bylo možné otevřít kuchyň nebo obývací pokoj a propojit je se sdílenými pavlačemi nebo komunitními zónami. V klasických dispozicích bytu je ta orientace většinou naopak — musíte projít celým bytem, abyste se dostali do obýváku. Já jsem se snažila tenhle princip otočit, otevřít byt směrem k okolí, a tím podpořit možnosti sousedského kontaktu a sdílení.

Myslíš, že je pomocí takové změny typologií z pozice architekta možné vzdorovat logice trhu a zpochybňovat architekturu jako nástroj k akumulaci kapitálu?

Ano. Samozřejmě, že kapitál dokáže pojmout téměř cokoli, ale i přesto věřím, že určité návrhové principy mohou tento proces alespoň částečně komplikovat či zpomalit.

Ve svém návrhu jsem například testovala, jak lze tyto principy aplikovat na již existující projekty. Například jsem každé garsonce ubrala přibližně jeden metr čtvereční, a tento úbytek individuálního prostoru jsem kompenzovala vznikem většího sdíleného prostoru. V návaznosti na to, že čím dál víc lidí žije samotných, považuji za důležité, aby součástí nových domů bylo více komunitních nebo sdílených prostor. Tyto prostory nenaplňují individuální zájem na zisku, ale naopak vytvářejí nové formy sdíleného užívání a přirozeně navigují, jak lze v prostoru „být jinak“. Snižují investiční hodnotu jednotlivých bytů a zároveň zpochybňují jejich plnou oddělenost.

Dalším krokem bylo uvažování o mísení typologií v širším kontextu návrhu. Snažila jsem se navrhovat tak, aby jednotlivé funkce na sobě byly vzájemně závislé — fyzicky, ekonomicky i sociálně. Tyto principy vnímám jako jedny z klíčových nástrojů, jak lze oslabovat čistě investiční logiku. Zároveň je mi jasné, že z mnoha jiných hledisek to může být naivní. V návrhu proto zároveň vycházím z toho, že objekt vlastní město — čímž se opět mění celé ekonomické nastavení.

Přijde mi ostatně velmi důležité testovat hranice mezi tím, že je něco považováno za naivní, a tím, že to jen nedosahuje maximálního zisku. Máme tendenci považovat za „neproveditelné“ všechno, co negeneruje maximální profit, ale ten prostor mezi „profitem“ a „maximální profitem“ je obrovský. A to, že je něco naivní, ještě stále může znamenat, že to spadá do proveditelného, ač se to často tak nezdá.

KAROLÍNA MUNKOVÁ