Údolí Vltavy mezi Braníkem a Podolím patří ke geologicky nejvýznamnějším místům ve střední Evropě. Právě zde francouzský paleontolog Joachim Barrande v polovině 19. století popsal prvohorní vrstvy a zkameněliny, podle nichž získalo jméno celé území — Barrandien. Po miliony let zde krajinu utvářela řeka, která se zařezávala do skalního masivu a odhalovala jednotlivé geologické vrstvy.

Ještě na leteckých snímcích ze sedmdesátých let 20. století je toto území překvapivě čitelné. Vltava, železnice, Braník, zahrady, vinohrady i několik průmyslových areálů vytvářejí krajinu, v níž je řeka stále hlavním organizujícím prvkem.

O několik desetiletí později se zde odehrává jedna z největších proměn pražské krajiny 20. století. Nevzniká pouze Barrandovský most, ale celý dopravní organismus — Jižní spojka, Strakonická, mimoúrovňové křižovatky, náspy, opěrné zdi a estakády. Krajina, která se utvářela po miliony let, se během několika desetiletí proměňuje v jeden z nejvýznamnějších infrastrukturních uzlů Československa. Právě pro tuto novou technickou krajinu vzniká betonová plastika Rovnováha sochaře Josefa Klimeše.

Zkušenost pohybu, zkušenost dějin

Její měřítko, forma i čitelnost vycházejí ze zkušenosti pohybu — z pohledu člověka projíždějícího po mostě. Po Barrandovském mostě dnes projede přibližně 150 tisíc vozidel denně, plastika proto patřila k těm uměleckým dílům, která mohla každodenně vstupovat do zkušenosti mimořádného množství lidí, byť často jen na několik sekund. Monumentální měřítko, které umožňovalo její vnímání z jedoucího automobilu, se zároveň uplatňovalo v dálkových pohledech a činilo z ní součást panoramatu vltavského údolí.

Barrandovský most samozřejmě nevznikal mimo politické poměry své doby. Stavěl se jako most Antonína Zápotockého a součástí původních úvah byla také možnost umístit k němu Zápotockého pomník. Výsledkem je ale abstraktní plastika odkazující ke geologii místa. To z Rovnováhy nedělá dílo stojící mimo normalizační kulturní politiku, zároveň ale ukazuje limity jejího jednoduchého čtení jako pouhého produktu režimu.

Východiskem Klimešova návrhu se stal geologický řez vltavským údolím, název Rovnováha přišel až později. Vedle bezprostřední zkušenosti rychlosti tak plastika pracovala s časovým měřítkem zcela opačným — s geologickou historií místa, která přesahuje životnost samotné dopravní stavby i lidských generací. V jednom místě se tak setkávaly dva velmi rozdílné časové horizonty: krajina formovaná po stovky milionů let a infrastruktura, která ji během několika desetiletí radikálně proměnila.

Paralely: Nuselský most a Metronom na Letné

Určitou paralelu k Rovnováze nabízí o několik let starší Nuselský most. Také jeho výstavba znamenala radikální proměnu jednoho z pražských údolí a také zde dostalo výtvarné umění měřítko odpovídající nové infrastruktuře. Stanislav Kolíbal vytvořil v roce 1968 návrh sochařsky pojednaných opěrných zdí, založený na jednoduché abstraktní geometrii. Dílo zde nevystupuje jako samostatná socha, ale splývá s architekturou a konstrukcí dopravní stavby. Nuselský a Barrandovský most tak vedle razantního zásahu do městské krajiny spojuje i ambice dát tomuto zásahu výtvarnou podobu.

O něco jiný příklad představuje Metronom Vratislava Karla Nováka, instalovaný na Letné v roce 1991, tedy už v odlišných společenských podmínkách. Kinetický objekt není součástí nově vznikající infrastruktury, přesto je na svém místě podobně závislý. Využívá monumentální piedestal někdejšího Stalinova pomníku a právě spojení s tímto fundamentem a jeho historií z něj činí jednu z výrazných dominant pražského panoramatu.

S Rovnováhou jej překvapivě spojuje i samotný princip konstrukce. V obou případech se monumentální hmota dostává do zdánlivě vratké polohy a její stabilita je založena na přesném vyvážení. U Metronomu je tento princip přiznaný pohybem kyvadla a protizávaží, u Klimešovy plastiky zůstává zachycen ve statickém napětí betonové hmoty. Podobné téma je tak zpracováno dvěma výrazně odlišnými prostředky — jednou jako kinetický mechanismus, podruhé jako abstraktní betonová kompozice.

U Rovnováhy je přitom vztah mezi viditelnou formou a jejím fundamentem mimořádný i konstrukčně. Aby bylo možné plastiku na nestabilních vrstvách písku a štěrku realizovat, muselo její založení dosáhnout až k pevnému podloží v hloubce přibližně osmdesáti metrů. Patnáct metrů široká betonová hmota přitom spočívala na soklu o ploše jen o málo větší než jeden metr čtvereční. Název Rovnováha tak nakonec velmi přesně pojmenoval nejen působení plastiky, ale i její konstrukční princip.

Nenápadná přítomnost monumentálního díla

V současném českém veřejném prostoru se s podobným typem monumentálního sochařství setkáváme podstatně méně. Monumentální měřítko samozřejmě nezmizelo — výrazně s ním pracuje například David Černý, proměnil se však způsob, jakým se taková díla vztahují k architektuře a svému okolí. Často fungují především jako samostatné, snadno identifikovatelné objekty, které na sebe strhávají pozornost. Rovnováha nebo Kolíbalovy opěrné zdi vycházejí z opačného principu: jejich význam není možné jednoduše oddělit od stavby a místa, pro které vznikly.

Abstraktní forma klade na divákovo vnímání větší nároky než snadno čitelné zobrazení. Rovnováha nenabízí postavu ani jednoznačný příběh, který by bylo možné během několika sekund rozpoznat. Paradoxně je přitom určena právě divákovi v pohybu — řidiči, který ji míjí v rychlosti a může se s ní setkávat opakovaně po mnoho let. Její význam nevzniká jen v samotné formě, ale ve vztahu ke krajině, infrastruktuře, panoramatu a historii místa.

Veřejná debata po pádu Rovnováhy se soustředila především na cenu, estetickou hodnotu nebo okolnosti jejího vzniku za normalizace. Takové otázky jsou legitimní, zároveň ale zvýhodňují umění, které lze rychle přečíst a jednoduše posoudit. Třináct milionů korun na obnovu plastiky proto není jen cenou za výrobu dalšího betonového objektu. Je také rozhodnutím o tom, zda má v současném městě místo monumentální umění, které nemusí být okamžitě srozumitelné ani na sebe neustále upozorňovat.

Po Barrandovském mostě denně projede přibližně sto padesát tisíc vozidel. Většina řidičů věnovala Rovnováze nejspíš jen několik sekund a mnozí možná vůbec žádnou pozornost. Přesto po desetiletí patřila k jejich každodenní zkušenosti s městem. Právě tato nenápadná přítomnost monumentálního díla ve všedním pohybu městem je možná jednou z hodnot, které se při debatě o jeho budoucnosti obtížně vyčíslují.