Budoucnost brněnského velodromu se zdála být už několikrát zpečetěná. Historický ovál u výstaviště měl naposledy před několika lety ustoupit výstavbě nového fotbalového stadionu pro brněnskou Zbrojovku a dráhoví cyklisté a cyklistky se měli přesunout za Lužánky do haly pro atletiku a dráhovou cyklistiku. Jenže plány na proměnu brněnské sportovní infrastruktury se mezitím znovu proměňují a s nimi i odpověď na otázku, co bude s nejstarším fungujícím velodromem na světě.

Dlouhá cyklistická tradice

Vyjádření o brněnském cyklistickém oválu jako o nejstarším stále fungujícím velodromu na světě je samozřejmě odvážná zkratka. Jeho současná podoba je do velké míry výsledkem úprav v souvislosti s přípravami na mistrovství světa v dráhové cyklistice v roce 1969. Tehdy vzniklo nové zázemí, tribuny i zastřešení dráhy. Nicméně jeho historie sahá až do roku 1889.

Brno patřilo v počátcích organizované cyklistiky mezi města, která držela krok s rychlým rozvojem tohoto sportu ve světě. Po uvedení prvního kola na světové výstavě v Paříži v roce 1867 se cyklistika rychle rozšířila do celé Evropy. Brno již v roce 1869 hostilo čtvrtý nejstarší cyklistický podnik v Evropě, první na území Rakouska-Uherska. Závod, jehož trasa vedla od Lužánek po dnešní Lidické a Štefánikově, byl součástí dobročinných slavností na podporu stavby brněnského sirotčince a připomínal narozeniny císaře Františka Josefa I.

Rozvoj cyklistiky v Brně však nezůstal pouze u jednotlivých závodů. Stejně jako v dalších evropských městech zde postupně vznikala organizovaná cyklistická komunita. První český cyklistický klub, Český klub velocipedistů na Smíchově, byl založen v roce 1880 a v následujících letech vznikaly podobné spolky i v dalších městech. V národnostně polarizovaném Brně založili čeští cyklisté v roce 1885 Český klub velocipedistů Brno a o rok později vznikl také německý Brünner Radfahrer Bund.

Cyklistika se tehdy rychle měnila z technické novinky a záležitosti podivínů v moderní společenský fenomén. V této atmosféře vybudoval podnikatel Viktor Arnold Bauer v sousedství svého cukrovaru hliněnou dráhu. Protože se stavba realizovala na takzvané Bauerově rampě, lidově přezdívané Bauerák, vžil se později mezi cyklisty tento název i pro samotnou dráhu. Od července roku 1889 se na tomto místě konají cyklistické závody. Přestože pozemek poskytoval a vlastnil podnikatel Bauer, areál byl od svého vzniku prakticky vždy udržován a rozvíjen především samotnými cyklisty.

Původně byla dráha jen mírně klopená. Teprve po nahrazení vysokých kol nízkými byly vybudovány svahy obou zatáček. Hliněný povrch připomínal svou červenou barvou blízkost Červeného kopce, odkud se bral písek na vysypání dráhy. Po druhé světové válce cyklisté dráhu svépomocně opravili a v roce 1951 ji v rámci takzvané akce Z opatřili novým asfaltovým povrchem. V roce 1957 vznikla betonová dráha a správu převzala nově založená Tělovýchovná jednota Favorit Brno.

Velodrom není jen betonová dráha

Největší rozvoj velodrom zaznamenal v letech 1967 až 1969 a následně v menší míře v roce 1981 v souvislosti s přípravami na mistrovství světa. Právě tehdy získal areál podobu, kterou si z velké části zachoval dodnes. Za architektonickým návrhem stál brněnský architekt Mojmír Korvas, přičemž návrh ikonického zastřešení si prošel samostatným vývojem.

Původní projekt zastřešení navrhl brněnský odborník na ocelové konstrukce, profesor brněnské techniky a autor zastřešení památkově chráněných pavilonů C a Z na brněnském výstavišti, Ferdinand Lederer. Z archivních dokumentů ale vyplývá, že jeho návrh výrazně přepracoval inženýr Jiří Lefner z Královopolských strojíren, který vytvořil výsledné konstrukční řešení s ohledem na požadavky rychlé realizace před mistrovstvím světa. Ocelové díly zavěšené konstrukce byly vyrobeny ve strojírnách a montovány přímo na místě. Stavba tak mohla být dokončena během pouhých několika měsíců.

Současně vznikla i řada architektonických a výtvarných prvků, mezi které patří charakteristické kované brány a umělecká výzdoba, které dodnes spoluutvářejí podobu areálu. K nejvýraznějším dodnes zachovaným dílům patří keramické reliéfy s motivem bicyklu od Jana Šmída a Ervína Sauersteina z let 1970 až 1971, situované u hlavního vstupu. Po šampionátech v letech 1969 a 1981 areál doplnily dvě pamětní desky uvádějící jména vítězů s dosaženými časy v jednotlivých disciplínách. V intaktně dochované zasedačce TJ Favorit se nachází nástěnná textilie techniky art protis od Jarmily Kadlecové.

Velodrom však není pouze cyklistickou dráhou s dlouhou sportovní tradicí a architektonickou hodnotou, nýbrž i místem vzpomínek mnoha Brňanů a Brňanek na počátky místní klubové hudební scény. V prostorách původní restaurace, která vznikla k mistrovství světa v roce 1969, byla před rokem 1989 otevřena diskotéka.

Teprve po sametové revoluci se zde otevřel jeden z prvních skutečných hudebních klubů v Brně, tehdy známý pod názvem Fan Favorit. Po jeho modernizaci v roce 2004 se do paměti obyvatel Brna zapsal zejména pod názvem Favál, odkazující na TJ Favorit Brno, který prostor začal pronajímat. Na tuto tradici až do února letošního roku navazoval klub ENTER, dnes v ní pomyslně pokračuje progresivní festival soudobé populární hudby Pop Messe.

Ovál na cizím pozemku

Přestože se brněnský velodrom během více než stoleté existence několikrát proměnil, jeho základní problém zůstává stejný. Místo, které z něj dnes činí historický unikát, bylo zároveň důvodem jeho opakovaného ohrožení. Kořeny dnešního sporu sahají do dvacátých let minulého století, kdy se v jeho těsné blízkosti začalo budovat zemské výstaviště. Od té doby bylo sportoviště opakovaně vnímáno jako provizorium, které jednou ustoupí okolní výstavbě.

Když byl v roce 1923 podnikatel Viktor Bauer v rámci pozemkové reformy nucen za nevýhodných podmínek prodat většinu svých pozemků na takzvané Bauerově rampě, zůstala samotná cyklistická dráha zachována, ale její další existence byla od té chvíle úzce spjata s rozvojem veletržního areálu. Definitivně se tento vztah promítl do majetkových poměrů na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy se měly podle zákona převést pozemky i stavby velodromu do užívání Československého svazu tělesné výchovy, v podstatě Favoritu Brno. Město je ale v roce 1960 prodalo Brněnským veletrhům.

Pozemek je dodnes ve vlastnictví akciové společnosti Veletrhy Brno, jejímž stoprocentním akcionářem se postupně stalo Statutární město Brno. Rozvojové generely výstaviště opakovaně počítaly s tím, že umístění velodromu bude pouze dočasné, a navrhovaly jeho odstranění ve prospěch rozšíření výstavních ploch. Tuto rétoriku postupně převzalo i město a jeho představitelé se o něm tak vyjadřují dodnes.

Opuštěný, havarijní, nevyhovující. Mýty o současném stavu

Ve veřejné debatě se stále dokola objevují nepravdivé a zavádějící informace o současném stavu brněnského velodromu. Ti informovanější se ohánějí pravidly Mezinárodní cyklistické unie, ostatní si prostě jen myslí, že se na „velasu“ dávno nejezdí a sportoviště chátrá. Jak to ve skutečnosti vypadá na brněnském velodromu pomáhá mapovat nově vzniklá webová stránka www.velodrombrno.cz, kterou založil zapálený cyklista a bývalý člen TJ Favorit Brno Josef Vaishar.

Pravdou je, že brněnský velodrom stále vyhovuje základním parametrům Mezinárodní cyklistické unie potřebným pro pořádání významných mezinárodních cyklistických akcí, s výjimkou olympijských her a mistrovství světa v dráhové cyklistice. Každoročně zde probíhají závody kategorií UCI Class 1 i UCI Class 2 a areál zůstává denně využívaným sportovištěm.

Paradoxně právě dlouhodobé označování velodromu za stavbu v havarijním stavu a úvahy o jeho demolici komplikují debatu o možné rekonstrukci. Povrchová koroze zastřešující konstrukce sama o sobě neohrožuje její životnost ani nebrání modernizaci dráhy.

Vaishar navíc zmiňuje i několik možných řešení její modernizace, které při současné diskuzi o stavbě nového velodromu zapadly. Kromě tradičního dřeva patří mezi nejmodernější „dráhové“ materiály hliník a nový povrch by mohl být položen na aktuální betonovou dráhu. Díky novým technologiím by nemusel být velodrom ani zcela zastřešen a bylo by možné zachovat jeho historicky cenné zastřešení z šedesátých let. Jako nejlevnější variantu připouští i obnovu stávajícího betonového povrchu.

Velodromo Vigorelli v Miláně

Debata o budoucnosti brněnského velodromu není v Evropě ojedinělá. Tři příklady ukazují různé podoby záchrany historických sportovišť.

Záchrana slavného velodromu Vigorelli v Miláně patří mezi nejúspěšnější příklady občanské iniciativy v ochraně sportovního a architektonického dědictví v Evropě. Stadion otevřený v roce 1935 se rychle stal legendou dráhové cyklistiky. Jeho 397 metrů dlouhá dřevěná dráha hostila dokonce čtyři mistrovství světa a několik světových rekordů. Postupný úpadek velodromu začal v roce 1975, kdy se stadion začal nepravidelně uzavírat a znovu otevírat. Poslední cyklistické závody se zde konaly v roce 2001, v následující dekádě jej využívali hráči amerického fotbalu.

V roce 2013 byl městem představen rozsáhlý plán na přestavbu stadionu a osud velodromu se zdál být zpečetěn. Proti asanaci dráhy se během krátké doby postavili místní cyklisté, amatérské kluby, cyklokurýři i majitelé sportovních obchodů a společně založili spolek Comitato Velodromo Vigorelli. Jejich cílem bylo přesvědčit stát, že stadion není jenom sportovní infrastruktura ale i významná kulturní památka.

Díky jejich kampani, sestávající mimo jiné z komentovaných prohlídek, dokumentace historických hodnot a spolupráce s odborníky památkové péče, byl velodrom Vigorelli ještě v témže roce prohlášen za kulturní památku. Následující rekonstrukce objektu v letech 2016—2017 už měla za cíl především zachování autenticity, přičemž modernizace technického vybavení probíhala bez zásadních zásahů do původního vzhledu.

Namísto rozsáhlé přestavby na běžný multifunkční stadion se v Miláně podařilo zachovat jeho historickou rovinu a silnou cyklistickou identitu jedné z nejslavnějších dřevěných cyklistických drah na světě. Kromě místa poskytující prohlídky o historii cyklistiky, zůstává také prostorem pro tréninky a amatérské závody a komunitní nebo kulturní události.

Radrennbahn Leipzig

Pro další inspirativní příběh nemusíme jít daleko. Lipsko, partnerské město Brna, představuje obdobné centrum dráhové cyklistiky s více než stočtyřicetiletou tradicí. Mimo jiné se zde konalo i první německé dráhové mistrovství v roce 1884. Současný velodrom byl postaven v roce 1949 a za svou historii hostil řadu prestižních cyklistických závodů, například mistrovství světa v roce 1960.

Souvislost s brněnským velodromem je bezprostřední. V Lipsku se jím při rekonstrukci v letech 1970—1971 inspirovali natolik, že zde vznikla téměř jeho kopie. Na výstavbě totožného zastřešení se navíc podílely i československé podniky. Nové sportoviště se stalo centrem východoněmecké dráhové cyklistiky a konala se zde desítky národních mistrovství.

V devadesátých letech se areál díky poklesu zájmu o dráhovou cyklistiku, spory o vlastnictví a finanční problémy dostal do krizové situace a objevily se návrhy na změnu využití. V roce 2010 se podařilo opravit zastřešení díky instalaci fotovoltaického systému a po opravě dráhy v roce 2021 poskytuje sportoviště plnohodnotné zázemí pro místní sportovní kluby i amatérské cyklisty, přestože již nehostí nejvyšší kategorie závodů.

Díky historickým kulturním i architektonickým hodnotám si velodrom považuje i město Lipsko, vnímá ho jako součást svého sportovního dědictví a je zařazen i mezi klíčové zastávky naučné městské sportovní stezky.

Vélodrome André-Pétrieux v Roubaix

Velodrom v severofrancouzském Roubaix patří díky své historické a symbolické hodnotě mezi nejvýznamnější sportovní památky na světě. Sportoviště bylo vybudováno v roce 1936 jako součást rozsáhlé modernizace tohoto „francouzského Manchesteru“, města proslulého nejen textilním průmyslem, ale především cyklistikou.

Od roku 1943 je tradičním cílem „Pekla severu“, jak je přezdíván závod Pažíž—Roubaix. Tento pravděpodobně nejznámější jednodenní cyklistický podnik na světě je proslaven náročností úseků vydlážděných kočičími hlavami. Závěr závodu na hladkém betonu pět set metrů dlouhého oválu tak představuje — alespoň ve sportovní terminologii — místo, kde se rodí legendy.

Výjimečnost místa potvrzují i historické sprchy u velodromu. Právě zde ze sebe cyklisté po závodu smývají prach nebo bláto, přičemž každý sprchový box nese jméno jednoho z vítězů Pekla severu. Tato síň slávy ostře kontrastuje se současným světem vysoce profesionální silniční cyklistiky, kde závodník po dojezdu anonymně mizí v autobusu svého týmu.

Sportovní a architektonická výjimečnost místa byla stvrzena i francouzským systémem ochrany kulturního dědictví. Areál je od roku 2004 na seznamu Architecture contemporaine remarquable (Pozoruhodná současná architektura) určenému památkám mladším sta let. Součástí ochrany je i zachování původního využití. Velodrom je pořád místem pro tréninky a slavný finiš na oválu sleduje každoročně několik milionů diváku skrz televizní obrazovky. Cyklistický areál byl v roce 2012 doplněn novou krytou dráhou postavenou podle nejvyšších francouzských environmentálních standardů.

Brno může mít novou halu i unikátní historický velodrom

Zahraniční příklady ukazují, že ochrana sportovního dědictví nemusí znamenat konzervaci ani překážku dalšího rozvoje. Rozpoznání historických, sportovních i komunitních hodnot naopak umožňuje hledat řešení, v nichž se nové a původní mohou doplňovat. Brno se však dlouhodobě pohybuje opačným směrem a nedokáže najít kompromis.

I když pomineme kontroverzní demolici fotbalového stadionu, brněnská sportovní infrastruktura se v posledních letech řeší spíše přesouváním problémů z jednoho místa na druhé než dlouhodobou koncepcí. Otázka vhodného umístění rozsáhlejšího sportovního areálu se přitom v Brně řeší už od roku 1933. Od té doby se opakovaně vracejí zejména dvě lokality: areál brněnského výstaviště a takzvaná Planýrka, oblast za Lužáneckým parkem.

Dráhaři si nový velodrom přejí už desítky let. Po demolici vídeňského velodromu zůstává nejbližší moderní krytá dráha v Mnichově. Dlouho však nebylo jasné, zda projekt vůbec získá podporu a zda krytá dráha vznikne právě v Brně, nebo v Praze. Současný záměr města už nepočítá pouze s novým velodromem, ale s multifunkční halou pro dráhovou cyklistiku a atletiku.

Spojení dvou sportů má přinést širší využití nové infrastruktury, zároveň ale otevírá otázku, zda takový model dokáže zachovat každodenní klubový provoz. Návrh haly vzešel z architektonické soutěže vyhlášené městem Brnem, kterou vyhrál ateliér OV architekti. Nový velodrom by bezpochyby znamenal zásadní posun: umožnil by lepší podmínky pro trénink, pořádání významnějších závodů i stabilnější budoucnost tohoto sportu. Otázkou však zůstává, zda musí vznik nové dráhy automaticky znamenat zánik té stávající.

Současný velodrom není pouze sportovní stavbou, ale také existenčním zázemím Favoritu Brno, který je s pisáreckým sportovištěm historicky neoddělitelně spjat. Od svého vzniku se podílel na jeho budování, údržbě i opakované obraně před zánikem. Dodnes se soustředí především na mládežnický sport a vytváří podmínky pro cyklisty a cyklistky, kteří na dráze začínají. Pokud však mladí talenti chtějí prorazit v profesionální sféře, často odcházejí do armádního sportovního oddílu Dukla Brno.

Rozhodující proto nebude pouze vznik nové haly, ale také způsob, jakým v ní budou fungovat jednotlivé kluby. Na rozdíl od současného velodromu navíc nová hala nebude ve vlastnictví Favoritu, ale podle posledních informací ji má spravovat městská společnost Starez. Je tedy namístě otázka, zda zbyde místo a čas pro mládežnické tréninky a amatéry a za jakých podmínek ji bude možné využívat. Nová hala tak pro Favorit nikdy nebude stejnou existenční zárukou jako stávající velodrom.

Zvládlo by Brno dva ovály? Není důvod se domnívat, že ne. Nebylo by přitom prvním městem, které vedle moderního sportoviště zachovalo i historickou dráhu. Otázkou tedy není, zda si může dovolit dva ovály, ale zda si může dovolit přijít o jeden z nich.