Nová právní úprava vymezuje pohotovostní službu jako poskytování ambulantní péče mimo běžnou ordinační dobu v případě náhlé změny zdravotního stavu nebo zhoršení průběhu onemocnění a rozlišuje čtyři typy pohotovostí: pro dospělé, pro děti, stomatologickou a lékárenskou. Zároveň přenáší povinnost zajistit jejich provoz z krajů na zdravotní pojišťovny, které tak nově nesou nejen finanční, ale i organizační odpovědnost.

Dosavadní model založený na krajích měl určité přednosti, zejména dobrou znalost místních podmínek a možnost pružně reagovat na specifika regionu. Kraje dokázaly zohlednit dostupnost veřejné dopravy, geografické bariéry i to, zda v daném okrese funguje nemocnice akutní péče.

Kraje spolufinancovaly provoz pohotovosti nad rámec úhrad z veřejného zdravotního pojištění, aby udržely službu v menších obcích. Zároveň ale platilo, že byly v obtížné pozici: měly zákonnou povinnost pohotovost zajistit, avšak bez přímých smluvních nástrojů vůči poskytovatelům. Smluvní vztahy a úhrady jsou totiž doménou zdravotních pojišťoven. V praxi se tak často stávalo, že kraj chtěl pohotovost zachovat, ale nebyl schopen ji personálně zajistit ani finančně ohodnotit tak, aby byla pro lékaře atraktivní.

Dlouhodobým problémem „starého systému“ byla i jeho fragmentace. Pohotovosti byly v různých krajích organizovány odlišně, lišila se výše krajských příplatků, počet služeb i reálná dojezdová doba. V některých oblastech docházelo k přetěžování nemocničních urgentních příjmů, protože ambulantní pohotovost nebyla k dispozici nebo o ní pacienti neměli dostatečné informace. Současně se prohlubovala personální krize, zejména v pediatrii a stomatologii, kde je obtížné motivovat lékaře k držení služeb mimo běžnou pracovní dobu.

Robustnější síť

Nové řešení staví na logice, že za dostupnost zdravotní péče má odpovídat ten, kdo ji financuje a kdo uzavírá smlouvy — tedy zdravotní pojišťovny. Podle novely zákona a prováděcích předpisů mají pojišťovny od roku 2026 zajistit síť lékařských pohotovostí pro dospělé na více než devadesáti pracovištích urgentních příjmů a pohotovostí pro děti v přibližně osmi desítkách zdravotnických zařízení s akutní lůžkovou pediatrickou péčí. Aktuální dohody pojišťoven ale naznačují, že páteřní síť bude nakonec ještě o něco širší, aby nedošlo k výraznému propadu dostupnosti v některých regionech.

Stomatologická pohotovost má být zajištěna v přibližně třiceti pracovištích s maximální dojezdovou dobou okolo hodiny, lékárenská pohotovost pak v síti služeb odpovídající regionálním potřebám. I zde ovšem vidíme, jak obtížné je převést legislativní záměr do praxe: podle dosud zveřejněných informací oslovily pojišťovny zhruba šedesát stávajících poskytovatelů zubních pohotovostí, avšak s pokračováním souhlasila jen necelá polovina z nich.

V některých regionech tak pojišťovny připravují provizorní model „rotujících pohotovostí“ spočívající například v tom, že má každý stomatolog v daném okruhu ve své ordinaci držet pohotovost jednou ročně.

Z hlediska možných přínosů je zásadní, aby se rozhodování o síti pohotovostí opíralo skutečně o data z pojišťoven. Ty totiž disponují informacemi o počtu pojištěnců, jejich věkovém složení, četnosti návštěv pohotovostí i zatížení jednotlivých pracovišť. To by proto mělo umožnit plánovat síť pohotovostí racionálněji než třeba jen na základě historicky vzniklých zvyklostí. Dalším pozitivem je sjednocení financování: pohotovostní služby jsou i nadále hrazenou zdravotní službou z veřejného pojištění, nově mají poskytovatelé získat jednotnější bonifikaci, kterou dosud různě doplácely kraje.

Pojišťovny deklarují, že v základním rozsahu budou paušálně hradit provoz v časech vymezených vyhláškou — ve všední dny minimálně tři hodiny mezi 16. a 22. hodinou, o víkendech a svátcích osm hodin nepřetržitě a zároveň musí být péče poskytována mezi 10. a 16. hodinou; u stomatologické pohotovosti se bude jednat o čtyři hodiny v kuse mezi 7. a 15. hodinou o víkendech a svátcích. Nad tento rámec mají být hrazeny jen samotné výkony, případné prodloužení provozu má být věcí dohody s kraji, které již nyní avizují ochotu některé služby spolufinancovat.

Reforma rovněž směřuje k tomu, aby většina pohotovostí byla zajišťována v nemocnicích a velkých zdravotnických zařízeních s odpovídajícím zázemím. Pro pacienty je rozdíl mezi „lékařskou“ a „chirurgickou“ pohotovostí často nejasný, očekávají komplexní urgentní péči včetně diagnostiky. Nové právní vymezení, které pevně propojuje pohotovostní službu s urgentními příjmy, může ve výsledku zvýšit bezpečnost péče a snížit riziko, že se pacient ocitne na pracovišti s omezenými možnostmi vyšetření či dalšího ošetření.

Na tento trend navazuje i snaha lépe propojit lékařské a lékárenské pohotovosti — v současnosti v České republice funguje omezený počet lékáren s nepřetržitým provozem, pro něž pojišťovny vyčlenily zvláštní finanční rámec. Přesto značná část nemocničních lékáren rozšířený provoz odmítá. Diskutuje se proto i o variantě, aby alespoň základní léky bylo možné v budoucnu vydávat přímo na pohotovostních pracovištích lékařů, což by však vyžadovalo další změnu legislativy.

Zhoršená dostupnost?

S ohledem na výše zmíněné je potřeba uvést i významná rizika. Tím zásadním je, že zdravotní pojišťovny mohou mít přirozenou tendenci optimalizovat síť pohotovostí primárně z hlediska nákladové efektivity. To může vést k rušení menších pracovišť s nižší návštěvností, aniž by byla adekvátně posílena doprava či kapacita v sousedních regionech. Pro některé obyvatele venkova by to mohlo znamenat delší dojezdové časy a horší faktickou dostupnost péče, i když formálně bude síť stanovené parametry splňovat.

Zároveň slýchám obavy, že dojde k přetížení urgentních ambulancí velkých nemocnic, kam budou lidé dojíždět se svými problémy, pokud se jim nedostane pohotovostních služeb na periferii. Provizorní řešení v podobě omezených provozních hodin některých „zachovaných“ ambulantních pohotovostí a rotujících stomatologických služeb ukazuje, jak křehká může být reálná dostupnost, pokud bude systém nastavován primárně podle ekonomických ukazatelů.

Reforma navíc přichází v době, kdy celý systém zdravotnictví čelí tlaku rostoucí poptávky, stárnutí populace a personálního nedostatku. Z pohledu ministerstva zdravotnictví bylo cílem novely zefektivnit zřizování pohotovostí a posílit práva pacientů, mimo jiné prostřednictvím jasnějšího právního rámce a lepšího informování. Úspěch však bude záviset na tom, zda se podaří nové kompetence pojišťoven sladit s rolí krajů a obcí, které budou i nadále významnými aktéry při zajišťování místní dostupnosti služeb.

V některých krajích již nyní zaznívá, že se pro pacienty v nejbližších letech mnoho nezmění, když slibují nasmlouvat dodatečnou péči u pojišťoven tak, aby nastavení pohotovostí prakticky kopírovalo dosavadní stav — alespoň po přechodnou dobu, než budou první zkušenosti s novým systémem moct být vyhodnoceny.

Ač se přesun odpovědnosti z krajů na zdravotní pojišťovny jeví být systémově logickým krokem směrem k jasnější odpovědnosti za dostupnost péče, jeho účinek může být významně omezen snahou pojišťoven omezovat vynaložené náklady. I tak ale změna zákona pravděpodobně zajistí lepší datové plánování, sjednocení finančních podmínek a těsnější propojení pohotovostí s celkovou sítí poskytovatelů.