↗

Úspěch novely bude záviset na tom, zda se podaří nové kompetence pojišťoven sladit s rolí krajů a obcí, které budou i nadále významnými aktéry při zajišťování místní dostupnosti služeb. Foto FB Fakultní nemocnice v Motole

Nová právní úprava vymezuje pohotovostní službu jako poskytování ambulantní péče mimo běžnou ordinační dobu v případě náhlé změny zdravotního stavu nebo zhoršení průběhu onemocnění a rozlišuje čtyři typy pohotovostí: pro dospělé, pro děti, stomatologickou a lékárenskou. Zároveň přenáší povinnost zajistit jejich provoz z krajů na zdravotní pojišťovny, které tak nově nesou nejen finanční, ale i organizační odpovědnost.

Dosavadní model založený na krajích měl určité přednosti, zejména dobrou znalost místních podmínek a možnost pružně reagovat na specifika regionu. Kraje dokázaly zohlednit dostupnost veřejné dopravy, geografické bariéry i to, zda v daném okrese funguje nemocnice akutní péče.

Kraje spolufinancovaly provoz pohotovosti nad rámec úhrad z veřejného zdravotního pojištění, aby udržely službu v menších obcích. Zároveň ale platilo, že byly v obtížné pozici: měly zákonnou povinnost pohotovost zajistit, avšak bez přímých smluvních nástrojů vůči poskytovatelům. Smluvní vztahy a úhrady jsou totiž doménou zdravotních pojišťoven. V praxi se tak často stávalo, že kraj chtěl pohotovost zachovat, ale nebyl schopen ji personálně zajistit ani finančně ohodnotit tak, aby byla pro lékaře atraktivní.

Dlouhodobým problémem „starého systému“ byla i jeho fragmentace. Pohotovosti byly v různých krajích organizovány odlišně, lišila se výše krajských příplatků, počet služeb i reálná dojezdová doba. V některých oblastech docházelo k přetěžování nemocničních urgentních příjmů, protože ambulantní pohotovost nebyla k dispozici nebo o ní pacienti neměli dostatečné informace. Současně se prohlubovala personální krize, zejména v pediatrii a stomatologii, kde je obtížné motivovat lékaře k držení služeb mimo běžnou pracovní dobu.