Strašlivé události posledních dní jsou nevyjádřitelné. Osmnáct zbytečně a nesmyslně zmařených životů. Mezi nimi minimálně jedna slečna, kterou jsem osobně znal. Studentka, kterou jsem během loňského roku potkával v evangelické mládeži v Praze u Klimenta. Desítky zraněných. Minimálně jeden z nich je můj bratr ve víře. Evangelík, kterého znám už od dětství. Rodný bratr jednoho z mých nejbližších kamarádů. Jedna z nejbližších kamarádek jen těsně unikla díky evakuaci.

Člověku nad tou hrůzou dochází slova. Jenomže jsou Vánoce a o Vánocích zrovna farář jaksi mluvit musí. I když mu v tom zabraňují slzy a vzlyky. Co tedy nyní říkat? Jak slavit Vánoce v takovém světě?

Farář má výhodu, že i když vždy mluví sám za sebe, nemusí se opírat pouze o vlastní myšlenky. Jednou z rolí faráře je totiž tlumočit biblické svědectví. Vyjdu tedy z něj. O Vánocích, které jsou zasaženy tak strašlivou událostí, se znalcům Bible nutně vybaví tato slova:

„Hlas v Ráma je slyšet,

pláč a veliký nářek;

Ráchel oplakává své děti

a nedá se utěšit, protože jich není…“

Tento starozákonní citát zmiňuje v Novém zákoně evangelista Matouš. Vepsal ho právě do vánočního příběhu. Do té smutně slavné scény, kdy tyran Herodes Veliký ze strachu o moc po narození Ježíše vyvraždil malé chlapce v okolí Betléma. Mocnář se bál dětí, a proto je vyvraždil. Tak křehká je jeho moc.

Svátky, které se dnes vyvinuly v oslavu pohody a veselí, mají ve svých kořenech zakódovanou citlivost k utrpení. Oba evangelisté, kteří popisují Ježíšovo narození, tento aspekt podtrhují. Vánoční příběhy nejsou žádnou romantickou selankou. U Matouše čteme nejprve o nestandardní rodinné situaci. O nemanželském početí a Josefově strachu z konzervativní společnosti. Posléze přichází zmíněný Herodův masakr a nakonec útěk svaté rodiny do Egypta, kdy se z ní stává rodina politických uprchlíků.

Lukáš zase zdůrazňuje sociální aspekt. Ježíš se rodí jako bezdomovec. Místo postýlky má slavné jesličky, respektive doslova nejspíš kamenný žlab. Bůh se stává člověkem zejména tím, že se ztotožňuje s jeho utrpením. Bere je na sebe. Prožívá je s námi. To asi chtěli vyjádřit autoři těch starých textů.

Historicky jsou vánoční příběhy pravděpodobně zpětnou rekonstrukcí prvních křesťanů. Jakýmsi příběhovým vyznáním víry, které zrcadlí historicky naopak věrohodně dosvědčenou zkušenost Velikonoční. Zvláštní radostný zážitek, který první křesťané nazvali slovy „Kristus byl vzkříšen“, nedává smysl bez velkopátečního utrpení. A zpětně tak ani radost z Ježíšova narození nemůže vyznít, pokud si nepřipustíme hrůzy světa, do kterých se rodí.

Není nemístné o Vánocích truchlit. Naopak. Křesťanská vánoční zvěst zaznívá svou silou právě na pozadí lidského utrpení a hrůz světa, které nepotlačuje, ale naopak pro ně otevírá oči. Jeden z nejvýznamnějších teologů dvacátého století Paul Tillich, jehož teologie se rodila v zákopech první světové války, nazval víru odvahou být. Víra je odvaha existovat, žít. Navzdory vlastní nedokonalosti a navzdory hrůzám světa přitakat životu. To je víra, kterou, jak věřím, sdílejí i mnozí takzvaní nevěřící.

Víra není naivita, která zavírá oči před utrpením. Náboženství není opium, které zlehčuje jeho snášení. Víra dává sílu připustit si utrpení plně k tělu. Prožít si bolest, strach a vztek a následně zlu čelit. Ale není to náš heroický výkon. Víra se rodí z darované radostné zprávy o tom, že všechno zlo je v jádru již poraženo. Samo o sobě nemá žádný smysl. A jeho nesmyslnost jsme právě syrově viděli na vlastní oči. Jednou bude všechna bolest utišena a křivdy napraveny.

Není proto nemístné navzdory hrůzám i osobní bolesti se radovat z Vánoc. Naopak. Křesťanská vánoční zvěst, vánoční víra, naděje a láska jsou účinným bojem proti tomu, aby síly zla získaly ve světě a v nás samých moc. Propadnout beznaději nebo v nejhorším případě lhostejnosti a cynismu by z nás činilo spolupachatele na cílech, které zlo ve světě má.

Věřím, že Vánoce jsou dny, ze kterých můžeme čerpat naději do celého roku a lásku k lidem okolo nás. A to i přesto, že se dobro ve světě zdá být občas stejně nepatrné a bezmocné jako to obyčejné malé miminko v chlívku.

Evangelista Jan pointu Kristova narození i vzkříšení vyjádřil ve větě: „To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“

Tak obejměte své blízké, které ještě obejmout můžete, a řekněte jim, že je milujete. Ať to světlo, byť jen jako malá svíčka, zazáří v temnotě těchto dní.