V proudu kritiky, který podnítilo propojení mé čtvrteční zprávy o masakru v parklandské škole na Floridě se slavnou fotografií Jany Černochové, na níž má poslankyně ODS a starostka Prahy 2 v rukou stejný typ pušky, jaký použil floridský útočník, zaznělo vedle klasického facebookového nadávání i několik zajímavých připomínek. V hlavě mi od včerejška leží zejména tři.

Za prvé je to poznámka, že s použitou, respektive Černochovou drženou, útočnou puškou AR-15 se to má jako s nožem — že člověka, který se s ním vyfotí, je chucpe spojovat byť symbolicky s někým, kdo podobným nástrojem zabíjí. Za druhé je to námitka, že prostředí regulace zbraní v USA, v němž získal floridský střelec svou AR-15, je naprosto odlišné od našeho, a proto je použití fotky české političky se stejnou zbraní v daném kontextu manipulativní. A za třetí je to kritika, že jsem nemístně vyzdvihl právě snímek Jany Černochové — že jde nejspíše o nějakou osobní posedlost či nevyřízené účty.

Za výpravou a rámováním původní zprávy si stále stojím, k těmto třem bodům bych se však rád ještě dodatečně vyjádřil. Mám totiž dojem, že mohou posunout diskusi o zbraních alespoň trochu dále.

↗

AR-15 není totéž co nůž

Tedy za prvé: útočná puška AR-15 není totéž co nůž. Není to totéž co vzduchovka a není to ani totéž, co kulovnice nebo brokovnice. AR-15 je bojová zbraň, o níž se přou Spojené státy takřka po každém velkém masakru, neboť je často šílenými střelci využívána a, slovy jednoho z jejích designérů, byla vyvinuta tak, aby při minimální váze zaručovala „maximum wound effect“.

Ano, na rozdíl od variant pro vojáky M-16 a M-4 nemůže střílet dávkou. I z ní však létají střely přibližně dvakrát rychleji než z většiny krátkých ručních zbraní, konkrétně trojnásobkem rychlosti zvuku. A pověstně snadno vyměnitelný třicetinábojový zásobník u AR-15 navíc zaručuje, že její cvičený uživatel dokáže vypálit i více než sto ran za minutu.

„Je to dokonalý stroj na zabíjení,“ cituje magazín Rolling Stone vojenského chirurga Petera Rheeho, který zachraňoval poslankyni Gaby Gliffordsovou postřelenou v roce 2011 v Tucsonu. „Mohlo by z ní střílet i malé děcko. Tak slabý má zpětný ráz,“ říká ve stejném magazínu střelecký instruktor Chris.

Mám dlouhodobě za to, že v celé americké — a dnes už i euroamerické — debatě o regulaci zbraní je právě názor na dostupnost AR-15 dělítkem mezi rozumnými fanoušky zbraní, lovci, sběrateli a podobně a mezi lidmi, kteří pohlížejí na držení zbraně ideologicky — jako na výraz nezcizitelné osobní svobody, jako na občanskou pojistku proti státu a jako na svaté právo, o něž je třeba stále bojovat.

Kontext sporu dodává přitom právě situace v USA, kde je AR-15 známa relativně nízkou cenou a  zároveň snadnou dostupností. Američtí výrobci a propagátoři zbraní si dokázali za vlády George W. Bushe vylobbovat, aby politikové neprodloužili celoamericky platný zákaz prodeje poloautomatických verzí útočných pušek. Od roku 2005 tak visí tento typ zbraní v právním limbu a lze jej pořídit snáze než například pistole.

Jak připomněly opět nyní newyorské Timesy, když si chce konkrétně na Floridě koupit člověk pistoli, musí být alespoň jednadvacet let starý a po uzavření transakce čekat tři dny, než je mu vydána. U AR-15 stačí mít kvůli právnímu limbu devatenáct let a nemít historii usvědčeného násilníka či duševně nemocné osoby — a zbraň si lze z obchodu rovnou odnést.

AR-15 není totéž co nůž. Není to nástroj k všestrannému použití. Není to ani zbraň speciálně k lovu. Není to primárně sportovní pomůcka. Je to zbraň určená k působení zranění, o níž se vedou dlouhodobé spory, a prezentovat se s ní na fotografii je nutně i vyjádřením postoje v daném sporu — což ostatně přiznala i sama Jana Černochová spojením zveřejnění svojí fotografie s opozicí vůči evropské regulační směrnici.

Zbraň jako nástroj svobody

A nyní k Janě Černochové, druhé a třetí námitce: je pravdou, že dotyčná poslankyně a starostka vysloveně neusiluje o deregulaci českého systému dohledu nad zbraněmi až na úroveň amerického, a v tomto smyslu může působit její fotka u zprávy o střeleckém útoku v USA neférově. Byl-li však v debatě o příčinách enormního počtu střeleckých útoků v USA učiněn za poslední roky nějaký pokrok, pak spočívá v nahleédnutí toho, že daný problém není způsoben jen prostým vlastnictvím a dostupností zbraní, ale i pohledem na jejich žádoucí roli v životě společnosti, na smysluplnost jejich vlastnění.

V tomto se USA liší zásadně od Kanady, Finska a dalších zemí našeho kulturního okruhu, kde je také běžné vlastnit zbraň, ale kde je počet podobných útoků daleko nižší. Autoři snažící se obhájit důslednější regulaci zbraní v USA poukazují na takzvanou americkou zbraňovou kulturu, zbraňový kult či přímo náboženství.

Vlastnictví zbraně — a to i zbraně, jako je AR-15 — není pro danou skupinu Američanů už jenom nástrojem k lovu, sportu či kratochvilné střelbě na plechovky, ale znakem uvědomělého občanství, něčím, co je zapotřebí hrdě prezentovat a vždycky hájit, stvrzením vlastní svobody. A právě takto „americky“ pohlíží na zbraně i Jana Černochová.

Jde o političku, která sama vystupuje s názorem, že vlastnictví zbraně je občanskou ctností a která se vymezuje vůči ostatním politikům bojujícím o hlasy vlastníků zbraní jen když se jim to hodí, před volbami a ad hoc, tedy ne pořád a z přesvědčení. Jde o političku, která propaguje, aby se děti seznamovaly se zbraněmi už na základní škole (!), a jde o političku, která se staví v posledních letech soustavně vůči všem snahám o zpřísnění zbrojních regulací.

Ve veřejných proslovech používá Jana Černochová všechny argumenty, které zaznívají od zastánců co nejvolnějšího držení zbraní v americké debatě, včetně těch nejtřeskutějších: „Historie je plná příkladů snah o odzbrojení společnosti pod falešnými záminkami všeobecného blaha a bezpečí. Je zajímavé a nikoliv náhodné, že tyto snahy byly ve značné míře spojeny s autoritářskými či přímo diktátorskými a totalitními režimy, ať už to byl nacismus, komunismus nebo v současnosti totalitní KLDR, kde není možné si zbraně pořídit vůbec. Proč tomu tak je? Je tomu tak proto, že odzbrojená společnost se nemůže bránit zvůli moci, které je vydána napospas?,“ uvedla například na konferenci CEVRO Institutu před dvěma lety, kde v závěru vystoupení ještě doplnila: „Ztotožňuji se s citací George Masona, která říká, že ,Odzbrojit lidi je nejlepší a neúčinnější cesta, jak je zotročit‘.“

Sporný snímek

Je zřejmě pravdou, že proslulý snímek, na němž Jana Černochová pózuje s AR-15 na pražské náplavce vznikl jako kalendářní pro charitativní projekt péče o veterány — a takto jej spojovat s útokem v USA nelze. Sama Černochová jej ale vystavila na svém Facebooku ve zcela jiném kontextu — jak sama uvedla: jako součást vlastního boje proti evropské regulační směrnici, proti níž „od počátku protestuje“, a tak „nikoho asi nemůže překvapit, že v den, kdy končí jedna z dalších svobod, které nám jsou stále více a více ukrajovány“, bude „mlčet“.

A vzpomeňme si, co daná směrnice zaváděla — vedle nutnosti nové registrace pro poplašné, znehodnocené a historické zbraně — pouze jeden hlavní zákaz: právě pro poloautomatické zbraně umožňujících bez nového nabití vystřelení více než jednadvaceti ran u krátkých zbraní, respektive jedenácti ran u dlouhých zbraní, a pro velkokapacitní zásobníky.

Je jistě právem Jany Černochové stavět se do čela politického boje i proti takto dílčí regulaci, používat k tomu slovník amerických prodejců zbraní či lobbyistů z Národní střelecké asociace a doplňovat vlastní argumenty demonstračním snímkem hrdé majitelky útočné pušky, která si nedá Bruselem vnutit desetiranný zásobník namísto třicetiranného. Není pak ale už — domnívám se — nefér, když se její sebeprezentace použije jako symbol určitého typu přístupu ke zbraním, určitého typu myšlení a argumentace, který se v USA pojí s přetrvávající dostupností střelných zbraní, s kultem jejich vlastnictví i s křiklavostí případů jejich použití při nejrůznějších zločinech.