Sto let od vzniku nejsilnější sociálnědemokratické strany v Evropě
Thomas OellermannNa přelomu srpna a září uplynulo právě sto let od založení sudetoněmecké sociální demokracie. Jak připomíná Thomas Oellermann, historie této strany nikdy nebyla provinční. Vždy byla součástí evropských a světových dějin.
Dne 7. prosince 1941 napadlo vojsko japonského císařství americkou námořní základnu Pearl Harbor na Havaji. Znamenalo to začátek druhé světové války v Pacifiku. Japonské jednotky následně obsadily i západní Aleuty, tedy americké území. Američané se nyní obávali japonské invaze na západní pobřeží Spojených států nebo na Aljašku.
Na obranu nejsevernějšího státu byla spěšně postavena nová silnice, která měla na Aljašku na vzdálenost několika tisíc kilometrů přemístit vojenské jednotky a materiál. Tak vznikla v nejtěžších podmínkách Alaska Highway. Stavěli ji mimo jiné sudetoněmečtí sociální demokraté, kteří po mnichovské dohodě dokázali uprchnout před nacisty do Kanady. Na kanadském severu se tito továrenští dělníci jen neochotně stali farmáři, a proto se poohlíželi po jiných možnostech výdělku.
To, že politicky pronásledovaní továrenští dělníci z Čech stavěli v Kanadě dálnici na obranu Aljašky, je součástí tragické historie sudetoněmecké sociální demokracie, jež v těchto dnech slaví sté výročí.
Od 31. srpna do 3. září 1919 se v hotelu Imperátor v Trnovanech konal zakládající sjezd Německé sociálnědemokratické strany dělnické (Deutsche Sozialdemokratische Arbeiterpartei, zkratkou DSAP). Z českých, moravských a slezských uskupení kdysi celorakouské sociální demokracie tím vznikla nová politická strana na území Československa.
Historii tohoto politického hnutí stojí za to vyprávět z mnoha důvodů. To, že několik tisíc jejích přívrženců muselo uprchnout ze svých českých vesniček a městeček do velkého, širého světa a že v Kanadě dodnes existují obce, které svůj vznik odvozují od této emigrace, propůjčuje tomuto vlastně malému českému příběhu globální dimenzi. I sama sudetoněmecká sociální demokracie myslela ve větším měřítku. Vždy se odvažovala dívat se dál než na špičku nosu a neomezovala se jen na přehledné poměry v severočeských průmyslových vesnicích.
Byla provázána s mezinárodní scénou, měla velmi silné propojení se svými sesterskými stranami v Německu a Rakousku, brzy s velkým zájmem hleděla na sociální politiku švédské sociální demokracie, aktivně podporovala boj Španělské republiky proti Francovi a na počátku třicátých let se s vlastním mužstvem zúčastnila mistrovství světa v dělnickém fotbale. Historie sudetoněmecké sociální demokracie tedy rozhodně není provinční, je součástí evropských a světových dějin.
Je navíc historií nadmíru úspěšné strany. V prvních parlamentních volbách roku 1920 pod sebou DSAP dokázala sjednotit celých 44 procent německých hlasů. Takový výsledek nemá v Evropě obdoby. V Československu strana dělala konstruktivní politiku a v obcích dokázala pro dělnickou třídu prosadit citelná zlepšení. Kromě toho se stala přesvědčenou bojovnicí za demokracii a neustále se snažila přiblížit demokratické principy svým přívržencům cestou vzdělávání. Tímto způsobem se o demokratickou kulturu Československa zasloužila právě i DSAP.
V tom pokračovala i ve chvíli, kdy velké části sudetoněmeckého obyvatelstva sklouzly pod vliv nacistické propagandy proudící z Německa a přiklonily se k Sudetoněmecké straně Konráda Henleina. Sudetoněmečtí sociální demokraté se obětavě starali o bezpočet uprchlíků z Hitlerovy Říše. DSAP navíc hledala řešení velkých výzev oné doby. Zde vyčníval zejména mladý poslanec Wenzel Jaksch. Zatímco vedení německé sociální demokracie, jež uprchlo z Německa do Prahy, rozhodovalo pod vlivem Hitlerova úspěchu a propagovalo obrat sociální demokracie více doleva, Jaksch požadoval otevření strany širokým vrstvám obyvatelstva, tedy odklon od třídní strany. Podle Jaksche například nebylo možné prosazovat čtyřicetihodinový týden pro odborné dělníky, voličské jádro sociální demokracie, když byli soukromí řemeslníci v ekonomické nouzi současně nuceni pracovat šedesát hodin. Zároveň podle něj není možné zabývat se pouze sociálními otázkami, když jde obyvatelstvu hlavně o otázku národnostní. Díky tomuto otevření sociální demokracie lze Jaksche považovat za předchůdce sociálnědemokratické všelidové strany.
Vzhledem ke zkušenostem s nacistickou diktaturou bojovali sudetoněmečtí sociální demokraté za Československou republiku až do konce. Nenechali se zlákat Hitlerovými sliby a stáhnout silou Henleinovy Sudetoněmecké strany. Za svou loajalitu zaplatilo mnoho sociálních demokratů po roce 1938 vězením a internací v koncentračních táborech. To, že byli po konci druhé světové války i přes svůj antifašistický postoj z Československa vyhnáni a vysídleni, patří k největším tragédiím česko-německých dějin. Přesto přese všechno: výjevy jako ten, když sociálnědemokratická Republikánská obrana roku 1938 svorně se zbraní v ruce hájila československé hranice před nacisty, má velký význam pro dnešní česko-německé vztahy, o to víc v době, kdy se demokracie zdá být ohrožena a která si žádá rozhodné společné kroky.
A co se stalo s Wenzelem Jakschem? Při vstupu německého vojska do Prahy utekl na britskou ambasádu a později na lyžích do Polska. Přes Švédsko se dostal do Velké Británie a v Londýně se postavil plánům Edvarda Beneše na odsun. Roku 1949 odešel do západního Německa, byl zvolen do Spolkového sněmu za německou sociální demokracii SPD a je považován za jednoho z otců nové východní politiky Willyho Brandta. V komunistickém Československu platil za personu non grata. Až do jeho smrti v roce 1966 mu bylo proto bráněno v návratu do staré vlasti.
Místo toho Jaksch vystoupal na rakouský vrch Mandelstein a shlížel na svou rodnou Dlouhou Stropnici v jižních Čechách. Ano, tragická historie sudetoněmecké sociální demokracie je také historií stesku.
Ve dnech 15. a 16. září připomenuly Masarykova demokratická akademie, pražské zastoupení Friedrich-Ebert-Stiftung a Seligerova obec, nástupnická organizace sudetoněmecké sociální demokracie, v Teplicích 100. výročí založení DSAP. Akce se zúčastnili také ministr zahraniční Tomáš Petříček a místopředsedkyně německé SPD Natascha Kohnenová.
Text vychází v rámci spolupráce s Masarykovou demokratickou akademií.
Vím, jde o oslavnou řeč, ale proč zlatit zlato. Ty volební výsledky byly i tak skvělé a německá sociálně-demokratická strana dělnická dokázala vést obdivuhodnou politiku na obecní úrovni, kde také dosahovala vynikající volební výsledky, do třicátých let srovnatelné jen s rudými vídeňskými obvody.
Nebylo by tak úplně fér hodnotit výsledky Jakschova akcentu na nacionalismus. Československo selhalo (možné muselo selhat, ale to na věci nic nemění), když nedokázalo zabránit henleinovskému teroru, ale pochybuji, že to byl jediný důvod masivních voličských ztrát Německé sociálně-demokratické strany dělnické po nacionalistickém obratu.
Wenzel Jaksch byl politická osobnost a vynikající žurnalista, žil v temných časech a není třeba přidávat k obrazu jadrného, prozíravého a statečného člověka ještě také neomylnost.