Onikali jsme si. „Poslechnou, nechtěj mít zas nějakej chytrej názor?“ Ptával jsem se ho, když byl předsedou zahraničně politického výboru parlamentu, já sloužil v Německu, stýkal se s novináři, a ti chtěli občas rozumnou větu od českého politika. Tenkrát se o nás v německých médiích psalo víc než dneska a, řekněme, že od nás, i jeho zásluhou, ještě něco čekali.

Vladimír Laštůvka byl jaderný fyzik, možná také proto přívrženec jádra. Neshodli jsme se. „Jsou sice atomčík, ale…“ Vlevo byl hodně. Neshodli jsme se: „Voni jsou komunista, což je kde kdo, v tý jejich generaci, ale voni se za to ani nestyděj, a to by měli…“

Byl to chlap, přímý, pro ostré slovo nešel daleko, v česko-německém diskusním fóru si říkal svoje, i když byl s nějakým názorem zrovna v totální menšině. Zažil jsem ty tázavé pohledy.

V Německu ho ale lidé s rovnou páteří napříč politickým spektrem respektovali a vyhledávali. Zvali ho do Ruska, v Latinské Americe si byl schopen nadělat kamarády. Kouřil doutníky a měl rád víno. Byl hrdý na to, že jezdí v terénním BMW.

Nedávno jsme seděli v hospodě s několika sociálními demokraty. Mluvili jsme o prezidentské volbě, kdy prohrál Miloš Zeman, zvolili Klause a sociální demokracie nejdřív postavila Bureše, z čehož vzniklo rčení „jít někam za Bureše“. Psal se rok 2003. Hlasy sociální demokracie se tenkrát štěpily mezi dva tábory.