Onikali jsme si. „Poslechnou, nechtěj mít zas nějakej chytrej názor?“ Ptával jsem se ho, když byl předsedou zahraničně politického výboru parlamentu, já sloužil v Německu, stýkal se s novináři, a ti chtěli občas rozumnou větu od českého politika. Tenkrát se o nás v německých médiích psalo víc než dneska a, řekněme, že od nás, i jeho zásluhou, ještě něco čekali.

Vladimír Laštůvka byl jaderný fyzik, možná také proto přívrženec jádra. Neshodli jsme se. „Jsou sice atomčík, ale…“ Vlevo byl hodně. Neshodli jsme se: „Voni jsou komunista, což je kde kdo, v tý jejich generaci, ale voni se za to ani nestyděj, a to by měli…“

Byl to chlap, přímý, pro ostré slovo nešel daleko, v česko-německém diskusním fóru si říkal svoje, i když byl s nějakým názorem zrovna v totální menšině. Zažil jsem ty tázavé pohledy.

V Německu ho ale lidé s rovnou páteří napříč politickým spektrem respektovali a vyhledávali. Zvali ho do Ruska, v Latinské Americe si byl schopen nadělat kamarády. Kouřil doutníky a měl rád víno. Byl hrdý na to, že jezdí v terénním BMW.

Nedávno jsme seděli v hospodě s několika sociálními demokraty. Mluvili jsme o prezidentské volbě, kdy prohrál Miloš Zeman, zvolili Klause a sociální demokracie nejdřív postavila Bureše, z čehož vzniklo rčení „jít někam za Bureše“. Psal se rok 2003. Hlasy sociální demokracie se tenkrát štěpily mezi dva tábory.

Volal jsem panu Laštůvkovi v jiné věci a na okraj povídal: „Poslechnou, ta jejich partaj, vona nehlasuje zrovna jako jeden muž.“ Nejdřív řekl, že mě nakope, až mě uvidí, pak z něj byla cítit bezradnost.

V té hospodě, vlastně před několika dny, sociální demokraté říkali, že tenkrát strana měla volit Zemana a měli bychom to dnes za sebou. Myslím, že pan Laštůvka měl cit pro to, kde je politická síla. Takže pro něj tenkrát byla samozřejmost volit Zemana.

Bral to hlava nehlava, ale byl v něm cit. Moravák usazený v Děčíně, u paty Děčínského Sněžníku. V krásném domě se zahradou, terasou a velkou knihovnou. Málo lidí přečetlo tolik co on. Má ještě pár mých knížek, ale ať si je nechá, i když už je nepotřebuje.

Otto Pick, který odjel transportem jako Wintonovo dítě a jako mladík zažil vylodění v Normandii, posléze byl ředitelem mnichovské redakce Svobodné Evropy a po revoluci Ústavu mezinárodních vztahů, o Laštůvkovi říkal: „Myslet si může kdo chce, co chce. Já ale dělím lidi na dvě skupiny. Na ty, se kterými bych šel do pralesa, a na ty, se kterými bych do pralesa nešel. S Laštůvkou bych šel.“

Zásluhou Vladimíra Laštůvky se našlo dost hlasů v sociální demokracii, aby v roce 1997 prošla Česko-německá deklarace, která patří k nejdůležitějším krokům vpřed v naší zahraniční politice. Dohodli jsme se v roce 1997 s Němci, že si každá strana ponechá svou interpretaci minulosti, ale že se chceme společně zabývat budoucností.

Byl to způsob, jak přemostit neřešitelné. Laštůvka deklaraci vnitřně přijal a nasadil za ni svou sílu. Byl tvrdý patriot, takže to nebyla samozřejmost. Dokázal se spolustraníky vyjednat většinu.

Jako předseda zahraničně politického výboru průběžně vyjednával jednotné vystupování České republiky navenek. Výjimečná věc v našem rozhádaném společenství. Mluvil přímo a věcně s politickým protivníkem. Věta často začínala „Hele, ódéesáku…“

Volával z auta, když jel mezi Prahou a Děčínem. Míchalo ho, že není hotová dálnice. Měl mě zařazeného jako zeleného. Jednou zvonil telefon a ozvalo se: „Vy, zelený, jste banda teroristů. A voni, voni Šícha taky.“

Ukázalo se, že musí jet nějakou objížďkou. Předtím jsme řešili nějakou kauzu se sudetskými Němci. Bylo jaro, ve Středohoří kvetly jabloně. Laštůvka musel jet pomalu. Kolem těch stromů. Chvíli ještě nadával na ekoteroristy. Pak se odmlčel a po chvíli řekl:

„Já se jim nedivím, že se jim stýská. Sudety jsou nádherný.“

Sbohem a díky, krajane. Jestli mají v nebi vkus, je tam také Středohoří.