Čeští, či sudetští Němci?

Vladimír Hanáček

Jak se budou dále vyvíjet vztahy českého státu a Němců odsunutých po druhé světové válce z tehdejšího Československa?

Letošní Sudetoněmecké dny v Augsburku nevyvolaly v České republice takovou mediální pozornost jako v uplynulých dvou letech. To proto, že v letošním roce se jich nezúčastnil nejen žádný člen vlády, nýbrž ani žádný významnější český politik. Přesto však jedna informace rozhodně nezapadla. Dlouholetý předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení Sudetendeutsche Landsmannschaft Posselt deklaroval, že má ambici, aby se sudetští Němci v příští dekádě sešli na území České republiky. Jejich předseda v této souvislosti označil české území za „starou vlast“.

Tento výrok rozhodně není banální. Naopak vnáší do vztahů mezi českou a sudetoněmeckou stranou zcela novou dynamiku, která sice odhaluje významné kvalitativní posuny těchto vztahů v uplynulých letech, ale zároveň i jednu dimenzi, která dosud zůstává nevyřešena a rozhodně není tak nepodstatná, jak by se na první pohled mohlo jevit.

Tři fáze česko-sudetoněmeckých vztahů

Historie vztahů oficiálních představitelů českého státu se zástupci Němců odsunutých po válce z tehdejšího Československa se po roce 1989 dá pro zjednodušení rozdělit do tří hlavních etap. První je postupné oteplování kdysi vyhroceně nepřátelských vztahů od pádu železné opony v roce 1989 do uzavření Česko-německé deklarace v lednu 1997. Ta znamenala symbolickou tečku nad bolavými šrámy minulosti, vůli je překonat a vytvářet dobré česko-německé vztahy.

Deklaraci však podepsali šéfové vlád obou zemí, takže nešlo o přímý kontakt oficiální představitelů České republiky se zástupci odsunutých Němců. Ti naopak zachovali své krajanské sdružení prakticky ve stejné podobě, v jaké ho začátkem 50. let minulého století založili. Tato skutečnost později znamenala, že představitelé Landsmannschaftu v období před vstupem České republiky do EU výrazněji akcentovali otázky požadavků na zrušení takzvaných Benešových dekretů a navrácení majetku, čímž paradoxně nahrávali odmítavým reakcím na české straně, které někteří čeští politici rádi využili jako politický vehikl k posílení svých pozic.

V Sudetoněmeckém krajanském sdružení jsou dnes zastoupeny i jiné proudy než nacionalistické — sám předseda Posselt je křesťanský demokrat, člen bavorské CSU. Foto archiv DR

Fáze let 1997—2010 s vrcholem v období let 2002—2004 tak byla charakterizována výrazným ochlazením těchto vztahů a neochotou činit jakékoliv vstřícné kroky k vzájemnému porozumění v intencích Česko-německé deklarace. Navzdory tomuto vývoji ovšem na české straně učinil vstřícný krok tehdejší premiér Jiří Paroubek (ČSSD), který v roce 2005 ocenil německé antifašisty.

×
Diskuse
JP
May 23, 2018 v 11.01
Takže všichni ti sudetští Němci jsou nakonec vlastně rodilí Češi, s tím nepatrným rozdílem že mluví jakousi jinou řečí, a po válce se nějakou náhodou ocitli v nějaké jiné zemi.
May 23, 2018 v 18.02
Nicht alle Böhmen sind Tschechen
To by si měl uvědomit autor článku, než se pustí do návrhů změny názvu krajanských sdružení. Ve skutečnosti se jedná o české, moravské a slezské Němce, lépe řečeno Čechy, Moravany a Slezany německé řeči. A ty Čechy (Tschechen) by to mohlo inspirovat, aby přestali vyznávat starý jazykový nacionalismus s kořeny v německém romantismu, když už ho dávno sami Němci opustili.
IH
May 23, 2018 v 19.32
Radit druhému, jak se má (nechat) jmenovat, může být dobře míněné (byť leckdy nebývá). Stejně to však není nejšťastnější. Některá pojmenování mohou být zavádějící, nebo nevystihovat příliš dobře skutečnost, mohou samozřejmě mít negativní konotace. O případném opuštění nevhodného, či zastaralého názvu se ovšem musí, resp. mají rozhodovat ti, na něž se vztahuje.

Komunistická strana bývala před čtvrtstoletím u nás důtklivě nabádána, aby se přejmenovala. Aniž tak učinila, začaly se
už dopředu rýsovat argumenty o "překabátění" a vypočítavosti. Je samozřejmě pravda, že komunisté nevystupují právě revolučně, je však na nich, co s tím budou, nebo nebudou dělat. Nejinak je tomu s Němci, kteří byli vysídleni z Čech, Moravy, Slezska i Slovenska, z malých sídel i z velkých měst. A dnes už ve velké většině s jejich potomky.

Apropos, někdy není snadné postihnout jménem složitou skutečnost byť jen trochu.
JP
May 24, 2018 v 11.14
No ano, pane Horáku, svým způsobem veškeré úsilí člověka svým duchem postihnout skutečnost (tedy pravdu) není nakonec ničím jiným nežli snahou věci správně pojmenovat.

Pro Aristotela byl pojem, slovo jakýmsi "zostřením" toho, co vidí naše oči. My vidíme věci, ale jenom v jejich jevové (tedy proměnlivé) podobě; ale prostřednictvím slova, pojmenování, věci uchopujeme v jejich vlastní podstatě. V tomto smyslu schopnost věci správně pojmenovat je totožná s tím, tyto věci poznat v jejich podstatě a v jejich pravdě.