Letošní Sudetoněmecké dny v Augsburku nevyvolaly v České republice takovou mediální pozornost jako v uplynulých dvou letech. To proto, že v letošním roce se jich nezúčastnil nejen žádný člen vlády, nýbrž ani žádný významnější český politik. Přesto však jedna informace rozhodně nezapadla. Dlouholetý předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení Sudetendeutsche Landsmannschaft Posselt deklaroval, že má ambici, aby se sudetští Němci v příští dekádě sešli na území České republiky. Jejich předseda v této souvislosti označil české území za „starou vlast“.

Tento výrok rozhodně není banální. Naopak vnáší do vztahů mezi českou a sudetoněmeckou stranou zcela novou dynamiku, která sice odhaluje významné kvalitativní posuny těchto vztahů v uplynulých letech, ale zároveň i jednu dimenzi, která dosud zůstává nevyřešena a rozhodně není tak nepodstatná, jak by se na první pohled mohlo jevit.

Tři fáze česko-sudetoněmeckých vztahů

Historie vztahů oficiálních představitelů českého státu se zástupci Němců odsunutých po válce z tehdejšího Československa se po roce 1989 dá pro zjednodušení rozdělit do tří hlavních etap. První je postupné oteplování kdysi vyhroceně nepřátelských vztahů od pádu železné opony v roce 1989 do uzavření Česko-německé deklarace v lednu 1997. Ta znamenala symbolickou tečku nad bolavými šrámy minulosti, vůli je překonat a vytvářet dobré česko-německé vztahy.

Deklaraci však podepsali šéfové vlád obou zemí, takže nešlo o přímý kontakt oficiální představitelů České republiky se zástupci odsunutých Němců. Ti naopak zachovali své krajanské sdružení prakticky ve stejné podobě, v jaké ho začátkem 50. let minulého století založili. Tato skutečnost později znamenala, že představitelé Landsmannschaftu v období před vstupem České republiky do EU výrazněji akcentovali otázky požadavků na zrušení takzvaných Benešových dekretů a navrácení majetku, čímž paradoxně nahrávali odmítavým reakcím na české straně, které někteří čeští politici rádi využili jako politický vehikl k posílení svých pozic.

↗

V Sudetoněmeckém krajanském sdružení jsou dnes zastoupeny i jiné proudy než nacionalistické — sám předseda Posselt je křesťanský demokrat, člen bavorské CSU. Foto archiv DR

Fáze let 1997—2010 s vrcholem v období let 2002—2004 tak byla charakterizována výrazným ochlazením těchto vztahů a neochotou činit jakékoliv vstřícné kroky k vzájemnému porozumění v intencích Česko-německé deklarace. Navzdory tomuto vývoji ovšem na české straně učinil vstřícný krok tehdejší premiér Jiří Paroubek (ČSSD), který v roce 2005 ocenil německé antifašisty.

Teprve po roce 2010, kdy předseda Landsmannschaftu Posselt navštívil Lidice a Terezín (a o rok později dokonce v doprovodu tehdejšího bavorského premiéra Seehofera), můžeme hovořit o postupném oteplování vzájemných vztahů. To vyvrcholilo několika akty, které neměly jen symbolickou rovinu, nýbrž představovaly i důležitou prakticko-politickou aktivitu zakládající potenciální reálnou spolupráci.

Šlo jednak o oficiální návštěvu českého premiéra Petra Nečase (ODS) v roce 2013 v Bavorsku, dále o vystoupení ministra kultury Daniela Hermana (KDU-ČSL) na Sudetoněmeckých dnech v Norimberku v roce 2016 a vystoupení vicepremiéra Pavla Bělobrádka (KDU-ČSL) na stejné akci v Augsburku o rok později. Sudetoněměcká strana pak předvedla zásadní praktický akt vstřícnosti v únoru 2016, kdy vypustila ze stanov krajanského sdružení nároky na majetkové odškodnění za odsun. Oteplování vzájemných vztahů je doprovázeno dílčími pokusy o praktickou spolupráci v konkrétních přeshraničních projektech, významně zaměřených na rozvoj českého pohraničí.

Krajanské sdružení v rukou nacionalistů

Základní východiska působení Landsmannschaftu byla dána myšlenkou, že odsun německého obyvatelstva z Československa a zbavení občanství bylo nelegitimní a morálně nepřijatelné. Z toho vyplývaly požadavky na odškodnění a navrácení zabaveného majetku, který po německých obyvatelích v Československu zůstal. V Landsmannschaftu se sdružily různé názorové i ideově-politické proudy, vedle nacionalistů ještě také křesťanští demokraté (Ackermann-Gemeinde), sociální demokraté (Seliger-Gemeinde) a menší evangelické sdružení.

Pozice nacionalistů, zejména pak jejich organizace Witikobund, posilovalo přední postavení jejich zástupců ve vedení. Nejdále to v tomto ohledu dotáhl Walter Becher, předválečný člen Henleinovy SdP, který byl v letech 1968—1982 mluvčím Landsmannschaftu. Sám první předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení Rudolf Lodgman von Auen nebyl členem tohoto spolku, ale coby někdejší zástupce německých nacionalistických stran v ČSR měl velmi kritický vztah nejen vůči odsunu Němců, ale i vůči československému státu jako takovému. S existencí ČSR nesouhlasil a bojoval proti ní již v meziválečném období coby československý občan.

Silná pozice německých nacionalistů v krajanském sdružení v prvních desetiletích jeho existence způsobila, že od počátku fungovalo na myšlenkách, které představují pro českou stranu přirozený symbolický i praktický problém. Nejvýznamnějším vyjádřením této pozice je sám název sdružení. Němci odsunutí z Československa jím začali označovat jako Němci „sudetští“. Název Sudety je obecně vnímán jako historicko-geografické označení území Českých zemí, ve kterém již od středověku převažovalo německojazyčné obyvatelstvo.

V geomorfologii bylo označení Sudety používáno pro Krkonošsko-jesenickou subprovincii. Odtud územně také vzniklo označení provincie Sudetenland, jedné ze čtyř německých správních provincií, které na sklonku roku 1918 vznikly coby výraz odmítnutí vzniku nové republiky českými Němci a jejich požadavku připojit Němci osídlená území k Rakousku a Německu. Po uzavření Mnichovské dohody a odstoupení pohraničních území nacistickému Německu byl pak název Sudety přiřčen říšské správní župě vzniklé na tomto území.

Užíváním pojmu „sudetský“ se tak jeho zastánce hlásí k tomuto časovému období a geograficky i politicky odděluje německy osídlená území od zbytku Českých zemí jako zcela odlišnou územní i společenskou entitu. Politické užití přívlastku „sudetský“ pak jasně odkazuje na spojení sdružení s německými nacionalisty (a potažmo i nacistickými iredentisty z dob ohrožení republiky), sdruženými v Sudetoněmecké straně (SdP) Konrada Henleina.

Změna názvu a postoje

Navzdory všem posunům v postojích zástupců Landsmannschaftu jak k poválečnému odsunu a jeho právním oporám, tak v praktických otázkách potenciálních majetkových nároků v uplynulých letech název sdružení stále zůstává. Odkazuje právě na „sudetský“ původ vysídlenců, a to přesto, že je geograficky i ideově-politicky zcela irelevantní. Zeměpisná nepřístojnost názvu sdružení spočívá v tom, že vysídlení Němci z ČSR nepocházeli jen z území někdejší říšské župy Sudety, nýbrž taktéž z území někdejšího Protektorátu Čechy a Morava, zejména pak z Prahy a z Brna, a někteří taktéž ze Slovenska.

Ideově-politická irelevantnost je dána spojením s označením stran, reprezentujících ve 30. letech německé nacionalisty, i s označením říšské župy po připojení příhraničních oblastí k nacistickému Německu. Ve sdružení jsou přitom dnes zastoupeny i jiné proudy než nacionalistické — sám předseda Posselt je křesťanský demokrat, člen bavorské CSU.

Při takto užité terminologii a zažitých historických konotacích názvů se pak nemožno divit, že právě přívlastek „sudetský“ vyvolává na české straně ty nejhorší reminiscence na dobu rozbití meziválečného Československa a zradu občanů německé národnosti, kteří se aktivně přihlásili k podpoře Hitlera. Odtud také pochází pejorativní označení „Sudeťák“, namnoze užívané českými nacionalisty k dehonestaci a démonizaci aktivit sdružení.

Němci odsunutí z ČSR byli obyvateli historických Zemí Koruny české, pocházeli z Čech, z Moravy či ze Slezska. Všichni byli předválečnými občany Československa. Bylo by proto na místě označovat je odkazem na zemskou či státní příslušnost. Označení čeští či českoslovenští Němci nepředstavuje jen zeměpisný či historicko-politický odkaz, nýbrž jde o velmi aktuální vyjádření postoje k partnerské straně. Konkrétně to, jak zástupci sdružení nahlížejí na současnou Českou republiku, jak pojímají její územní integritu a jak jsou s to v ní pomoci s vědomím, že se podílejí na rozvoji vlasti svých předků (jejichž celé generace jsou v České republice pohřbeny).

Nemá žádnou logiku, aby v situaci, kdy zástupci Landsmannschaftu hovoří o „vlasti svých předků“, měli touto vlastí na mysli jiný geografický celek než České země a jiný stát, než jakým je současná Česká republika. Pokud tedy chtějí organizovat sjezd svého sdružení mezi lety 2020—2024 v České republice, měli by nejprve vyřešit zásadní symbolický i praktický problém ve vzájemném vztahu s českou stranou, který představuje název sdružení. Je třeba vypustit přívlastek „sudetský“ a spolek dále označovat jako Českoněmecké krajanské sdružení.

Je taková změna vůbec možná? Na obou stranách stále ještě žijí a působí lidé, kteří si ji nepřejí, protože si nepřejí žádné vzájemné oteplování vztahů. Většinové mínění se však zdá být na české i „českoněmecké“ jednoznačně nakloněno dobré spolupráci. Politické rituální tance kolem bolavých témat minulosti jsou již jen okrajovým výjevem. Bernd Posselt zmínil jako vhodné místo konání „sudetoněmeckých“ dnů Brno. Pokud by měla sjezd vysídlených Němců skutečně hostit jihomoravská metropole, potom by se s původním názvem na kořeny německých obyvatel v Brně ani nedalo symbolicky navázat, neboť ti v žádných Sudetech nežili.

Respekt k nejen k územní integritě České republiky, ale též historicko-politickým skutečnostem, jehož výrazem by se měla změna názvu krajanského sdružení stát, otestuje, zda se vývoj vzájemných vztahů Čechů s vysídlenými Němci, respektive dnes už převážně jejich potomky, konečně vydal jednoznačně pozitivním směrem. Ti musí pochopit, že „starou vlastí“ jejich předků nebyly Sudety, ale České země.