Pokaždé, když vzplanou vášně kolem výročí okupace, odsunu a společné česko-německé historické paměti, jako právě teď po vystoupení ministra Hermana v Norimberku a předsedy Senátu Štěcha v Terezíně, vzpomenu si na knihu, která mě velmi oslovila. Jmenuje se A zapomenuti vejdeme do dějin... a vypráví příběhy německých odpůrců nacismu v Československu.

Příběhy jsou to velice smutné. Tito stateční lidé, němečtí Čechoslováci, jak si někteří z nich říkali, se dvakrát po sobě ocitli na straně poražených. Poprvé, když prohráli boj s německými nacionalisty o směřování většiny obyvatel Sudet; podruhé po válce, když zjistili, že jako Němci už nejsou ve své vlasti nadále vítáni.

Některé přímo postihly násilnosti proti německému obyvatelstvu v poválečných dnech, jiní trpěli „jen“ tím, že se k nim již jejich čeští přátelé a známí nechtěli znát, protože se nechtěli kompromitovat styky s Němci. Byť by to byli němečtí antifašisté.

Překonat uzavřenost

Je nesporné, že tito sociální demokraté, křesťanští demokraté, odboráři, agrárníci, komunisté a další, krátce němečtí demokraté a odpůrci nacismu, Československu citelně chyběli již brzy poté, co z něj odešli a svou energii se pokusili vložit do budování lepší společnosti v jednom ze dvou německých států. I jejich odchod usnadnil převzetí moci stalinisty a začátek další tragické kapitoly československých dějin. Jejich porážka zasáhla i demokraty československé.

Tragické události dějin, jako byly osudy mnohých odpůrců nacismu, českých, německých, židovských i všech ostatních, si zaslouží připomínat a oživovat paměť, tu dosud existující osobní, i paměť historického bádání. Ale zaslouží si ještě něco. Mohly by se stát tím, co spojuje, co dokáže proměnit rány minulosti v příležitost k něčemu pozitivnímu. K lepšímu poznání sebe sama, k lepšímu poznání druhých, k vykročení k druhým a překonání uzavřenosti do sebe.

↗

Při vzpomínce na německé antifašisty z Československa si uvědomuji, nakolik osud celku závisí na jednotlivém životním postoji. Repro DR

Bohužel se ale zdá, že zlo minulých vin působí i po mnoha desetiletích a namísto hojení ran a cesty ke zralosti vyvolává nejrůznější negativní emoce, zášť, strach a podezřívavost. Považuji se za hrdého Čecha, ale naprosto nedokážu pochopit, proč by mělo být v rozporu s mou hrdostí a identitou vidět i temné stránky dějin vlastního národa, jakou nesporně bylo zacházení s německými obyvateli po válce, nebát se je pojmenovat a odsoudit. Omlouvat se raději ne, to ať přísluší těm, kteří tehdy žili a konali.

Pokud by se dnes česká národní identita měla definovat v následujících souřadnicích — „byli jsme vždy jen oběti, za nic vlastně nemůžeme, dnes se nás Němci zase snaží ovládat, musíme se bránit tak, že se uzavřeme všemu cizímu, vytěsníme cizorodé elementy a budeme držet pěkně pospolu“ — bude velice těžké zabránit degradaci české společnosti a jejímu posunu k nějaké formě nedemokratického uspořádání. To myslím není žádné fantazírování, ale dost realistický odhad.

Při vzpomínce na německé antifašisty z Československa a vůbec všechny, kteří v jakémkoli režimu neváhali riskovat, jít proti stávající moci, byť by byla sebevíc bezohledná, si uvědomuji, nakolik osud celku — národního, státního, společenského, ať již jej definujeme jakkoli — závisí na jednotlivém životním postoji, jednotlivém rozhodnutí každého člověka, každého jednoho čísílka v kolektivech čítajících miliony. Proto stojí za to si jeden každý takový osud připomínat.

Zlo minulosti, jakým byl nacismus, by si připsalo i po mnoha desetiletích další ze svých temných vítězství, kdyby tragédie minulosti sloužily převážně k tomu, aby udržovaly při životě zlo a rozdělení, které je způsobilo, a předávaly je dalším generacím. Nechme tragické události našich dějin, aby nás spojovaly a činily nás lepšími lidmi. Naše budoucnost závisí také na tom, jak se stavíme k vlastní minulosti.