Pokaždé, když vzplanou vášně kolem výročí okupace, odsunu a společné česko-německé historické paměti, jako právě teď po vystoupení ministra Hermana v Norimberku a předsedy Senátu Štěcha v Terezíně, vzpomenu si na knihu, která mě velmi oslovila. Jmenuje se A zapomenuti vejdeme do dějin... a vypráví příběhy německých odpůrců nacismu v Československu.

Příběhy jsou to velice smutné. Tito stateční lidé, němečtí Čechoslováci, jak si někteří z nich říkali, se dvakrát po sobě ocitli na straně poražených. Poprvé, když prohráli boj s německými nacionalisty o směřování většiny obyvatel Sudet; podruhé po válce, když zjistili, že jako Němci už nejsou ve své vlasti nadále vítáni.

Některé přímo postihly násilnosti proti německému obyvatelstvu v poválečných dnech, jiní trpěli „jen“ tím, že se k nim již jejich čeští přátelé a známí nechtěli znát, protože se nechtěli kompromitovat styky s Němci. Byť by to byli němečtí antifašisté.