Nedávno jsme někde ve vlastech východoněmeckých přednášeli s někdejším disidentem, filosofem a pedagogem Wolframem Tschichem. Vzpomínali jsme na společného přítele Jaroslava Šabatu, který nás kdysi seznámil. Wolfram mluvil o tom, jak Jaroslav vedl široké a dalekosáhlé úvahy, jak někdy jeho můstky mezi úvahami byly spíše lávkami a zkratkami. Co do tělesné konstituce je Wolfram opakem Jaroslava Šabaty, který byl nevelkého vzrůstu a jak říkají boxeři, bantamové váhy. Wolfram je něco mezi obrem a medvědem. Myslí přesně a pomalu, třikrát přečte celou knihu, než na jejím základě napíše jednu větu. Jaroslava Šabaty si vážil, protože v jeho úvahách viděl vážné inspirace z literatury. Když jsem ho tlačil k charakteristice Šabaty jako myslitele, Wolfram uhnul k literárnímu obrazu.

„Víš, co na něm bylo fascinující? Jak v pozdním věku rychle chodil. Než se člověk rozkoukal, byl Šabata pryč a ty jsi za ním funěl a měl pocit, že stojíš na místě.“

Pořadatelé nazvali můj příspěvek „Čeští a němečtí demokraté na prahu spolupráce pro Evropu“. Jaroslav Šabata tím, že vymyslel a domyslel Pražskou výzvu, ovlivnil velké setkání českých a německých demokratů. Mohli bychom ho vymezit léty 1985—1992. Od vydání Pražské výzvy do rozpadu Československa. Sjednocení Německa, třetí říjen 1990, spadá do tohoto období. Na počátku dějinného pohybu, jak říkal Jaroslav Šabata, stojí dokument opoziční Charty 77. Následně opozice převzala moc.

Teze Pražské výzvy, které Jiří Dienstbier pojal do své knihy Snění o Evropě, se staly československou státní politikou. Rozpadem Československa vznikly dva celky, které dohromady nemají váhu někdejšího Československa. Zákon zachování hmoty v politice neplatí. Německo pomocí největšího vnitrostátního finančního transferu v dějinách sanovalo svůj východ a vybavilo ho odborným zázemím.

Společná cesta českých a německých demokratů

Čeští a němečtí demokraté stáli na začátku spolupráce pro Evropu. Mezi léty 1985—1989 to v Německu neměli lehké ti demokraté, kteří podporovali československé disidenty. Hans Dietrich Gentscher, který na fotografiích stříhá dráty s Jiřím Dienstbierem, přátelsky vařil s komunistickým ministrem zahraničí Chňoupkem. Myslím, že v době, kdy Dienstbier ve vězení promýšlel své Snění o Evropě. Mimochodem knihu, kterou si objednalo západoněmecké nakladatelství, vyšla před rokem 1989 pouze v samizdatu, protože na západoněmecké nakladatelství to bylo snění moc odvážné. Kniha v Německu vyšla, až když byl Dienstbier ministrem. Takže jako archivní vzpomínka, suše poznamenal Dienstbier, který měl jako bytostný novinář cit odvozený z teze, že není nic staršího než včerejší noviny.

Po roce 1993 se otevřel pro Českou republiku dlouhý běh nejdříve Česko-německé deklaraci, která konstatovala, že otázkami minulosti se nebude zatěžovat budoucnost a obě strany si ponechají svůj výklad minulosti, a samozřejmě běh k roku 2004, kdy Česká republika vstoupila do Evropské unie.

Jaroslav Šabata byl v tomto období českým demokratem, soukromníkem. Sudetští Němci Šabatu pozvali do svých aktivit, účastnil se práce Nadace Bernarda Bolzana a setkání v Jihlavě, kde vznikly první podněty k Česko-německé deklaraci. Šabata měl životopis, byl ze smíšené rodiny a uměl německy. Ackermann Gemeinde, tedy Společnost Oráče z Čech, začala už před rokem 1989 jako sudetoněmecká katolická organizace dialog s Čechy a po revoluci ho institucionalizovala. Byli to a jsou lidé dobré vůle, kteří chtěli a chtějí smíření. Šabata byl pro ně nesrozumitelný a chodil rychle.

Ke cti Ackermann Gemeinde budiž řečeno, že Šabatu přijala, často ho nechala ovlivnit témata konferencí a nebránila se lidem, které přiváděl. Pro Šabatu bylo velmi živé téma spolupráce sociálních a křesťanských demokratů. Spolupráce na základě humanistického obsahu obou nejvýznamnějších proudů evropské demokratické tradice. O spolupráci si Šabata četl v knihách z Německa, v České republice lidovci tradičně sociální demokraty podezírají z komunismu a sociální demokraté lidovce ze zamrzlosti ve středověku.

Bolzanova nadace se chtěla stát velkou středoevropskou kulturní a politickou platformou, zámek Sidonie Nádherné ve Vrchotových Janovicích se měl přetvořit v evropské literární centrum. Zámek se slavným parkem patří Národnímu muzeu. Vzpomínám, jak Jiří Gruša uzavřel snahu něco skutečně významného tam udělat lakonickou větou. „Přístup Národního muzea v této věci je muzeální a nacionální.“ Více věcí se v České republice jevilo muzeální a nacionální. Šabata žil v Brně, kde chvíli hrála jistou roli anarchorevoluční skupina kolem aktivisty a bolševikobijce Petra Cibulky. Prostě nerozvinul a nepředal svůj potenciál. Nezahořkl kvůli tomu.

Napomáhání si k úspěchu

Jaroslav Šabata promýšlel pojmy z německého kulturního okruhu a zaváděl je do zdejšího myšlení. Slova jako historický kompromis, ordoliberalismus či politično dokázal celé hodiny vykládat v širokých souvislostech. Myslím, že by stálo za to podívat se do jeho knihovny a zjistit, které knihy si z Německa pořídil a co s nimi udělal. Číst knihu po Šabatovi byl vždy dvojí čtenářský zážitek, protože podtrhával, text opatřoval poznámkami, odkazoval na jiné stránky i texty.

Německo pro české země po dlouhou dobu hrálo roli kulturního národa, což třeba znamená, jeden příklad za všechny, že teoretická část Jungmannovy Slovesnosti z roku 1820, která je základním dílem českého obrození, je velmi inspirována prací Gottholda Eprahima Lessinga. Nacismus německou roli „Kulturnation“ rozmetal. Český demokrat Jaroslav Šabata se zasloužil o to, že německé myšlení opět někdo provozoval jako myšlení blízké.

Vnímám Šabatu, stejně jako třeba Jiřího Grušu, jako obnovitele blízkého vztahu k podnětům, které z Německa přicházejí do českých zemí a do českého státu. Je velmi příjemné, že se v Šabatovi spojila spolupráce s našimi Němci a s výkony Němců jako pozitivního kulturního národa. Šabata měl radost, když jsme začali budovat muzeum českých Němců Collegium Bohemicum jako instituci otevřené reflexe. Měl radost, že projekt v Ústí nad Labem převypráví dějiny tak, abychom těmito dveřmi mohli vstupovat do německé kultury jako do částečně své. Tak, abychom nebyli převálcováni, ale podněty si vybrali a přetavili.

Končící vláda provozovala oficiální strategický dialog s Německem. Bude stát za to vyhodnotit ho s odstupem. V Šabatově pojetí měl být založen na dialogu demokratů v obou zemích a na vzájemné pomoci těchto demokratů. Když se podíváme na výsledky Alternativy pro Německo v posledních volbách, zjistíme, že největšího úspěchu tato strana dosáhla podél hranice s Českou republikou. Šéfem Alternativy pro Německo v Bavorsku je etnický Čech, českého mateřského jazyka. Také na české straně se úspěch nesystémových stran velmi koncentruje v příhraničním pásu. K napomáhání si k úspěchu mají antidemokratické síly momentálně blíž než ty demokratické.

Šabata chodil rychle. Než se člověk rozkoukal, byl pryč. Možná byl tak rychlý, protože cítil, že demokraté jsou buď napřed, nebo za čas nejsou vůbec.

Článek je přípravou Jana Šíchy na vystoupení na konferenci Dějiny přeci jen velkým příběhem jsou k nedožitým devadesátým narozeninám Jaroslava Šabaty, kterou pořádá Masarykova demokratická akademie a Nadace Friedricha Eberta v Senátu Parlamentu ČR dne 2. listopadu 2017.