Nedávno jsme někde ve vlastech východoněmeckých přednášeli s někdejším disidentem, filosofem a pedagogem Wolframem Tschichem. Vzpomínali jsme na společného přítele Jaroslava Šabatu, který nás kdysi seznámil. Wolfram mluvil o tom, jak Jaroslav vedl široké a dalekosáhlé úvahy, jak někdy jeho můstky mezi úvahami byly spíše lávkami a zkratkami. Co do tělesné konstituce je Wolfram opakem Jaroslava Šabaty, který byl nevelkého vzrůstu a jak říkají boxeři, bantamové váhy. Wolfram je něco mezi obrem a medvědem. Myslí přesně a pomalu, třikrát přečte celou knihu, než na jejím základě napíše jednu větu. Jaroslava Šabaty si vážil, protože v jeho úvahách viděl vážné inspirace z literatury. Když jsem ho tlačil k charakteristice Šabaty jako myslitele, Wolfram uhnul k literárnímu obrazu.

„Víš, co na něm bylo fascinující? Jak v pozdním věku rychle chodil. Než se člověk rozkoukal, byl Šabata pryč a ty jsi za ním funěl a měl pocit, že stojíš na místě.“

Pořadatelé nazvali můj příspěvek „Čeští a němečtí demokraté na prahu spolupráce pro Evropu“. Jaroslav Šabata tím, že vymyslel a domyslel Pražskou výzvu, ovlivnil velké setkání českých a německých demokratů. Mohli bychom ho vymezit léty 1985—1992. Od vydání Pražské výzvy do rozpadu Československa. Sjednocení Německa, třetí říjen 1990, spadá do tohoto období. Na počátku dějinného pohybu, jak říkal Jaroslav Šabata, stojí dokument opoziční Charty 77. Následně opozice převzala moc.

Teze Pražské výzvy, které Jiří Dienstbier pojal do své knihy Snění o Evropě, se staly československou státní politikou. Rozpadem Československa vznikly dva celky, které dohromady nemají váhu někdejšího Československa. Zákon zachování hmoty v politice neplatí. Německo pomocí největšího vnitrostátního finančního transferu v dějinách sanovalo svůj východ a vybavilo ho odborným zázemím.