Vážení smuteční hosté!

S Jaroslavem Šabatou jsem se seznámil v roce 1968. Pro nás, bouřící se studenty to byl jasný spojenec. Po srpnové okupaci jsem zblízka vnímal jeho politický zápas a zejména jeho rozhodné osobní ručení sebou samým.

V roce 1971 Jaroslava Šabatu odsoudili a přes šest let jsem jej neviděl. Spřátelil jsem se s jeho dětmi, zvláště s Václavem, a když jsme v prosincových dnech roku 1976 spolu přišli na brněnské hlavní nádraží přivítat Jaroslava doma z vězení, vystoupil z vlaku optimismem sršící člověk. Jak jistě víte, byla to doba prvních podpisů právě se zrodivší Charty 77. A Jaroslav byl podvakrát jejím mluvčím, což mj. byla pozice dobrovolného hromosvodu. I proto také byl znovu vězněn.

V průběhu sedmdesátých let mne Jaroslav vyznamenal osobním přátelstvím. Občas jsem s jeho názory nesouhlasil a přiznám se, že některým jeho vývodům jsem někdy nerozuměl. Ale konstatuji, že Jaroslav Šabata byl pro mne nejdůležitější postavou mého dospělého života. Po desetiletí byl pro mne totiž tím, komu se učeně říká referenční osobnost: když jsem se setkal s nějakou podivností či novou událostí, říkal jsem si  „a co by tomuto řekl Jaroslav?“

Vzpomínám na Jaroslavovu vášeň zkoumat politiku, diskutovat o ní i na jeho bytostnou potřebu spojovat různé názory. Tolerance byla sice typická pro celé opoziční prostředí, ale Jaroslavův přínos k tomuto ovzduší byl zcela klíčový. Kvůli němu taky lze právem mluvit o specificky brněnské podobě vztahů uvnitř tzv. disentu.

Jaroslav byl diskutér vyjímečně tolerantní a úzkostlivě osobně slušný — málokdy vyjádřil v debatě příkrý nesouhlas; opačný názor vzal věcně, aby jej zvážil jako další fasetu komplikované společenské reality.

Byl mimořádně oblíbeným hostem mnoha domácností a prostředí, byl zván na bytové debaty, zvláště pak ve druhé polovině osmdesátých let, kdy se i lidé režimu otevřeně neodporující postupně přestávali bát. Posluchači mu očarovaně naslouchali, i když mnozí trochu nevěřícně; on málokdo sdílel jeho explicitní optimismus.

Jak známo, tajná policie vedla o něm spis nazvaný Vůdce. Není pochyb o Šabatově prvořadém významu pro Brno, pro celou československou opozici i pro evropskou politiku, ale vůdcem ve smyslu taktiky podle mne nebyl. To zastali jiní. Pokud Vůdce, tak stratég, vizionář. Jaroslav citlivě nahlížel do ještě nezřetelných trendů a prognosticky zkoumal těhotenství doby.

Ti, kdo jej osobně znali, potvrdí, že Jaroslav byl absolutně imunní proti svodům moci, neměl zájem o prebendy, ve své nelíčené skromnosti byl až nepraktický.

Jaroslav v posledních letech před převratem připravil v Brně půdu pro Občanské fórum. A po převratu se okamžitě stal samozřejmým vůdčím reprezentantem OF v Brně. Bohužel, ne na dlouho.

Začátkem roku 1990 se Jaroslav Šabata stal terčem nenávisti rozjitřeného davu, na hranici lynče. Útoky na něj byly krajně podpásové. Tento tzv. „brněnský spor uvnitř OF“ zůstal našimi pražskými přáteli totálně nepochopen. Byl nesprávně vnímán jako jakési soupeření dvou kohoutů na jednom dvorku, které je možno uklidnit napomenutím obou aktérů. Ve skutečnosti šlo o střet politiky slušnosti s jakobínstvím a podrazy. Brněnský incident v mnohém předznamenal pozdější vývoj celé české společnosti. Jaroslav však nezahořknul, své vášně pro politiku nezanechal. Nejprve politiku aktivně prováděl, v pozdějších letech ji aspoň ovlivňoval a promýšlel, a to až do svých nejposlednějších dnů.

Petr Pithart svoji vzpomínku na Jaroslava Šabatu nazval „Ten nejlepší na levici“. S tímto hodnocením věru kontrastuje slabé uznání, jakého se Jaroslavovi v naší vlasti dostalo. „Jaroslav Šabata se zasloužil o demokracii.“ Tím nevolám, probůh, po dalším deklarativním zákonu! Chci tím jen říci, že je to nutno říci. Co platí pro Česku republiku, platí tím víc pro naše město. Brno se k ocenění svého velkého občana Jaroslava Šabaty doposud stavělo nevšímavě, ba macešsky...

Milý Jaroslave, Tvá rodina, i my ostatní pozůstalí se s Tebou loučíme a děkujeme Ti. Nic nebylo marné!