Děkuji za pozvání organizátorům. Osobně: S Jaroslavem Šabatou jsem se seznámil v roce 1977 v Brně, v roce začínajícího působení Charty 77. Byl po téměř šestiletém vězení usměvavý a optimistický a představoval se jako komunista v opozici.

V červenci 1978 po uvěznění otce a předtím, než jsem nastoupil na vojenskou službu v Humenném na východních Slovensku, kam jsem původně nastoupit nechtěl; na jaře 1978 jsem byl odsouzen k podmínečnému trestu pět měsíců na dva roky za nedostavení se k odvodu, jsem u něj jako tehdejšího mluvčího Charty 77 podepsal ve svých devatenácti letech Chartu. Měl z toho radost a já odcházel na vojnu s lepším pocitem, že přecházím na legální úroveň odmítání tehdejšího režimu.

Sociální demokracie má marxistické, demokratické, ale i křesťanské kořeny. To Jaroslav Šabata věděl. Přemýšlel o kořenech i o budoucnosti naší sociální demokracie, ale původně demokracie československé v Evropě a ve světě, o demokracii u nás se osobně zasadil a zasloužil, zvláště v letech 1968—1989. Myslím, že Jaroslav Šabata byl především politik, a to klíčový politik let 1968—1989.

Byl v disentu jeden z mála, kdo se sám definoval jako politik, jako opoziční politik. V Chartě podobně jako Jan Tesař průběžně vedl programový spor s Ladislavem Hejdánkem, protože Hejdánek hlavní smysl Charty 77 viděl v morálním zápase o lidská práva, kdežto Šabata usiloval o přeměnu Charty 77 v opoziční politickou platformu, aniž by onu morální rovinu popíral.

Jako jeden z mála promýšlel programové směřování Charty 77 a zároveň už promýšlel politický demokratický program pro budoucnost, jak je patrné na prohlášení „Hnutí za občanskou svobodu, demokracie pro všechny“ z roku 1988, na jehož formulaci se významně podílel.

Mně byl z mnoha důvodů bližší Hejdánkův program, ale rozuměl jsem Šabatovým argumentům, které jsou dnes často přebírány těmi, kdo jeho politické dílo odsouvají stranou a snaží se ho nevidět. Šabatovi šlo o novou demokratickou politiku a to i politiku stranickou a mocenskou, s čímž narážel nejen v tehdejším režimu a společnosti, ale i v Chartě samé.

Jaroslav Šabata byl věřící komunista, věřící marxista, věřící demokrat i věřící křesťan. Byl mužem dialogu, který dokázal spojit zdánlivě nespojitelné. Byl křesťansky orientovaným demokratickým komunistou. Ti, kdo si myslí, že je to nemožné, mají malou fantazii a jsou příliš svázáni stereotypy současnosti. Vzhledem k jeho důrazu na dialog, demokracii, demokratické procedury a instituce bych ho klasifikoval jako radikálního křesťanského sociálního demokrata.

Když jsme o něm před rokem mluvili s otcem, tak otec pravil: Ti komentátoři zapomínají na to, že byl vizionář. Viděl zárodky lepší, demokratičtější, sociálně spravedlivé společnosti tam, kde druzí viděli jen normalizační depresi a represi, pasivitu, beznaděj, bezvýchodnost, věčnou podřízenost Sovětskému svazu a komunistické straně.

Mnozí ho v sedmdesátých a osmdesátých letech považovali za politického snílka a blouznivce, kterého nelze bráti vážně, on však už tehdy žil na rozdíl od 99 % spoluobčanů v sociálně demokratickém světě. Nebyla náhoda, že se stal předmětem po-revolučního politického lynče brněnské antikomunistické reakce.

Předběhl dobu, dialog vedl se všemi, s komunisty i antikomunisty a nebál se ani prvních, ani druhých. To byl ovšem také důvod, proč nebyl v době polistopadové vítaný a žádaný. Proto musel být z vrcholné politické scény odstraněn. Doba si žádala pevné antikomunisty, kteří se často rekrutovali z normalizačních komunistů a ekonomů či z dřívějšímu i novému režimu neodporujících příslušníků šedé zóny.

Šabata byl politický myslitel s důrazem na politično. Nebylo to politično Carla Schmitta založené na opozici přítel / nepřítel, ale politično založené kritickým občanským zájmem o věci veřejné, o obec (polis), a dialogem, který překonává veškeré rozpory a opozice osobní angažovaností a statečností. Šabatovými politicko-myslitelskými opěrnými body byli Marx, Masaryk, Hegel, Patočka, Komárková, Heidegger.

U Marxe a Masaryka se učil politicky myslet i jednat, s Komárkovou diskutoval o křesťanství, marxismu i lidských právech, Hegel, Heidegger i Patočka ho fascinovali koncepty dějin a dějinnosti a byl ochoten je sledovat do nejhlubších a nejtemnějších zákoutí jejich dialektického a ontologického myšlení — náš poslední velký spor v roce 2006 byl sporem o filosofickou a politickou interpretaci Heideggera — Šabata se domníval že v okamžiku, kdy bychom připustili nějaké zásadní zpochybnění Heideggera, byla by zásadně otřesena i myslitelská a politická pozice Jana Patočky a Václava Havla a to nechtěl připustit, i když jeho politické názory byly odlišné. (viz Listy 4/2012) V té věci jsme se neshodli.

O dva roky později, ve Varvažově u Písku se zúčastnil semináře akademické Ymky o socialismu, kde přitakal úvahám o projektu křesťanské sociální demokracie v díle Masaryka, Rádla, Komárkové a Hejdánka v 70. a 80. letech (KR 3/2008) i Hejdánkově tezi, že dokud tu bude kapitalismus, bude tu i socialismus jako projekt zlidšťování a demokratizace kapitalismu.

Jedna z tezí Jaroslava Šabaty, kterou od něj ti, kdo se s ním stýkali v sedmdesátých a osmdesátých letech, mnohokrát slyšeli, zněla: Rok 1968 nebyla porážka, ale vítězství. Morální vítězství těch, kterým šlo o větší svobodu a demokracii v naší zemi. Lze takovou provokativní a paradoxní tezi hájit, když všichni víme, že v roce 1968 do naší země vstoupila sovětská armáda doprovázená armádami Varšavské smlouvy a následovala dvacetiletá normalizace?

Těžko, asi tak jako hájit, že ukřižování Ježíše Krista, nebyla porážka, ale vítězství evangelia. Ale na této víře jsou postaveny křesťanské církve. Podobně tato teze Jaroslava Šabaty byla jednou z těch, díky kterým u nás zvítězila demokracie v listopadu 1989. Když říkáme „Zvítězila“, tak se musíme hned sebekriticky zeptat, zda skutečně zvítězila. Pouze částečně, protože nedošlo jen k vytvoření nového demokratického režimu, ale také k transformaci a novému pěstování řady negativních a problematických jevů z normalizačního režimu v nové demokratické společnosti.

Hlavní výhoda sociální demokracie oproti jiným politickým stranám spočívá v tom, že má program napsaný do názvu. Tím programem je demokracie a sociální stát. To ovšem ještě neznamená, že by ho sociální demokracie automaticky plnila. V této věci není výrazně lepší než naše ostatní politické strany. Ale má podstatně lepší programový potenciál.

Vedle explicitního důrazu na demokracii a sociální stát je to i intence občanská, která byla výrazně oživena v posledních třech letech, ale která pořád není samozřejmou a respektovanou součástí našeho společenského a politického života. Na druhé straně má ovšem také značný potenciál populistický a korupční.

Myslím, že sociální demokracie má jistou rezervu v prosazování programových hodnot a norem, což se týká jak klasických sociálně demokratických myšlenek, jako jsou rovnost, spravedlnost, solidarita, tak nových důrazů ekologických, genderových i evropských. Jde o to, aby se sociální demokraté dokázali více a zřetelněji pro tyto hodnoty angažovat a ony se stávaly běžnou součástí veřejného společenského a politického diskurzu.

Co se týče demokracie, tak se u nás prosadila omezená, deficitní demokracie, Klausem okopírovaný Schumpeterův a Downsův ekonomický model demokracie, kde jde jen o agregaci hlasů a zájmů, soutěž o moc, o maximalizaci politické moci. Politické strany jsou v této koncepci pojaté jako reklamní agentury, firmy, které nakupují hlasy za sliby voličům. Mimochodem to, že občané si mají vybrat ve volbách a pak mají 4 roky mlčet do dalších voleb už říkal také Schumpeter. Klaus a liberálové chtějí slabý stát, slabý stát však není schopen čelit ani globálnímu kapitalismu, ani podvodníkům s metylalkoholem.

Potřebujeme lepší a kvalitnější demokracii než demokracii, kde se jen zápasí o moc — touto lepší demokracií by mohla být deliberativní demokracie, kde se větší důraz klade na diskusi, veřejné úvahy a reflexi současného upadlého stavu, který otevírá prostor novým politickým podnikatelům a populistům.

Jde o veřejné diskuse nejen o politických otázkách, ale také o záležitostech morálních, filosofických, ekologických, sociálních a náboženských, které tvoří normativní základy a předpoklady demokracie, bez nich je demokracie povrchní a prázdná. Zde bychom se mohli zeptat: Jak se sociální demokracie staví ke křesťanství? Bere to jen jako interní a osobní záležitost svých členů?

To by však nebyla o mnoho dále, než zastánci hodnotově neutrální liberální demokracie. Křesťanství a vztah náboženství a sekularizace k demokracii jako takové a sociální demokracii konkrétně jistě není vyčerpán církevními restitucemi. Není však chyba jen sociální demokracie, ale i církví, že do takového dialogu vstupuje a nevstupuje naopak do diskuse o otázkách podstatnějších.

Jak se staví k marxismu, který stál u její kolébky? Jak se staví k současnému domácímu i globálnímu kapitalismu? Jak pojednává vzájemný vztah demokracie a tržní ekonomiky? Jistě nejsou totožné, jak nám tvrdil Václav Klaus, ale mlčením se jejich vztah nevyjasní a neurčí.

Vedle těchto normativních předpokladů je to i kritika, kterou naše demokracie nutně potřebuje. Kritika umožňuje a otevírá reflexi společenského a politického stavu, v němž se nacházíme. Tato kritika se nemůže zastavit u současné podoby demokracie, ale musí být kritikou i demokracie samé, tedy těch podob demokracie, které se vyčerpaly, vedou do slepé uličky, brání dalšímu rozvoji demokracie.

Hlavní předností otevřené demokracie je, že je schopna integrovat i svou kritiku a kritiky, proto i sociální demokracie bude stranou přítomnosti a budoucnosti, pokud bude otevřená vážné vnitřní i vnější hodnotové a programové kritice

Program jako hlavní náplň demokratické politiky, i demokratických politických stran u nás zdůrazňoval Emanuel Rádl. Přiklonil se k Masarykovi, protože Masaryk tento demokratický program pro naši republiku jasně formuloval a odůvodnil oproti pravicově i levicově orientovaným kritikům, kteří sice leccos z Masarykova programu kritizovali, ale nepřišli s žádnou lepší alternativou. Obsahem programu je dle Rádla to, co má být, to, co je psáno pro budoucnost.

Napětí mezi tím, co je a tím, co má být je napětím typickým pro etický i politický diskurz v demokratické společnosti. Už Masaryk říkal, že každá demokracie je vždy jen pokusem o demokracii. Jde o to, jestli skutečně chceme demokracii nebo jen skrytou aristokracii či oligarchii, tedy vládu několika „lepších“ či bohatých.

Co se týče demokracie, tak se u nás zdůrazňuje svoboda. Individuální svoboda a lidská práva jsou nepochybně normativním základem demokracie, ale samy o sobě nestačí. Je problematické, pokud se lidská práva stanou nástrojem mocenské či dokonce velmocenské politiky, často jsou tímto způsobem spíše zneužívána než naplňována.

Liberálové zdůrazňují jen onu individuální, tzv. negativní svobodu, deliberativní teoretici a praktici dodávají, že k oněm individuálním svobodám musí patřit i pozitivní svoboda, tedy svoboda participovat na demokratickém systému, tedy aby každý jedinec měl možnost se k věci vyjádřit a podílet se na rozhodování. To se nemusí dít jen na oficiálních fórech, jimiž jsou parlament, státní úřady a soudy, ale i na neformálních, občanských fórech, které jsou pro existenci a rozvíjení demokracie právě tak důležitá jako ta oficiální.

Ona neformální, občanská deliberativní fóra jsou pro demokratickou společnost a tvorbu společného demokratického mínění, vůle, rozhodování a dobra proto tak důležitá jako fóra oficiální, protože zprostředkovávají demokratickou legitimitu, umožňují vyjádření a participaci běžných občanů. Prostřednictvím neoficiálních deliberativních fór se občan, pokud je ho slyšet, stává nejen diskusním, ale i demokratickým subjektem, tedy jedním z tvůrců demokratické politiky.

Jde o to, aby se ti, kdo byli zvolení a podílejí se na oficiálních demokratických diskursech a rozhodování, účastnili také oněch fór neoficiálních, naslouchali spoluobčanům a nechali se poučit. To se samozřejmě týká jak občanů, tak demokratických teoretiků, tedy občané, teoretici i politici by se měli umět učit jak naslouchat, tak si vzájemně posloužit kritickou reflexí a argumentativní diskusí. Demokratický systém je tehdy legitimní, pokud funguje zpětná kontrolní občanská vazba a jestli zůstává občan tvůrcem a subjektem demokratického systému nejen v době voleb.

Jaroslav Šabata byl přesvědčený, přemýšlivý, otevřený, kritický, diskutující, odvážný, statečný a odpovědný sociální demokrat. Pro budoucnost sociální demokracie je podstatné, zda v ní budou převažovat přesvědčení, kritičtí a odpovědní demokraté či pouze političtí podnikatelé, kteří maximalizují svůj zisk na úkor sociální demokracie a občanů naší republiky.

V Litoměřicích a Praze 29. 10. 2013