Děkuji za pozvání organizátorům. Osobně: S Jaroslavem Šabatou jsem se seznámil v roce 1977 v Brně, v roce začínajícího působení Charty 77. Byl po téměř šestiletém vězení usměvavý a optimistický a představoval se jako komunista v opozici.

V červenci 1978 po uvěznění otce a předtím, než jsem nastoupil na vojenskou službu v Humenném na východních Slovensku, kam jsem původně nastoupit nechtěl; na jaře 1978 jsem byl odsouzen k podmínečnému trestu pět měsíců na dva roky za nedostavení se k odvodu, jsem u něj jako tehdejšího mluvčího Charty 77 podepsal ve svých devatenácti letech Chartu. Měl z toho radost a já odcházel na vojnu s lepším pocitem, že přecházím na legální úroveň odmítání tehdejšího režimu.

Sociální demokracie má marxistické, demokratické, ale i křesťanské kořeny. To Jaroslav Šabata věděl. Přemýšlel o kořenech i o budoucnosti naší sociální demokracie, ale původně demokracie československé v Evropě a ve světě, o demokracii u nás se osobně zasadil a zasloužil, zvláště v letech 1968—1989. Myslím, že Jaroslav Šabata byl především politik, a to klíčový politik let 1968—1989.

Byl v disentu jeden z mála, kdo se sám definoval jako politik, jako opoziční politik. V Chartě podobně jako Jan Tesař průběžně vedl programový spor s Ladislavem Hejdánkem, protože Hejdánek hlavní smysl Charty 77 viděl v morálním zápase o lidská práva, kdežto Šabata usiloval o přeměnu Charty 77 v opoziční politickou platformu, aniž by onu morální rovinu popíral.

Jako jeden z mála promýšlel programové směřování Charty 77 a zároveň už promýšlel politický demokratický program pro budoucnost, jak je patrné na prohlášení „Hnutí za občanskou svobodu, demokracie pro všechny“ z roku 1988, na jehož formulaci se významně podílel.

Mně byl z mnoha důvodů bližší Hejdánkův program, ale rozuměl jsem Šabatovým argumentům, které jsou dnes často přebírány těmi, kdo jeho politické dílo odsouvají stranou a snaží se ho nevidět. Šabatovi šlo o novou demokratickou politiku a to i politiku stranickou a mocenskou, s čímž narážel nejen v tehdejším režimu a společnosti, ale i v Chartě samé.

Jaroslav Šabata byl věřící komunista, věřící marxista, věřící demokrat i věřící křesťan. Byl mužem dialogu, který dokázal spojit zdánlivě nespojitelné. Byl křesťansky orientovaným demokratickým komunistou. Ti, kdo si myslí, že je to nemožné, mají malou fantazii a jsou příliš svázáni stereotypy současnosti. Vzhledem k jeho důrazu na dialog, demokracii, demokratické procedury a instituce bych ho klasifikoval jako radikálního křesťanského sociálního demokrata.

Když jsme o něm před rokem mluvili s otcem, tak otec pravil: Ti komentátoři zapomínají na to, že byl vizionář. Viděl zárodky lepší, demokratičtější, sociálně spravedlivé společnosti tam, kde druzí viděli jen normalizační depresi a represi, pasivitu, beznaděj, bezvýchodnost, věčnou podřízenost Sovětskému svazu a komunistické straně.

Mnozí ho v sedmdesátých a osmdesátých letech považovali za politického snílka a blouznivce, kterého nelze bráti vážně, on však už tehdy žil na rozdíl od 99 % spoluobčanů v sociálně demokratickém světě. Nebyla náhoda, že se stal předmětem po-revolučního politického lynče brněnské antikomunistické reakce.

Předběhl dobu, dialog vedl se všemi, s komunisty i antikomunisty a nebál se ani prvních, ani druhých. To byl ovšem také důvod, proč nebyl v době polistopadové vítaný a žádaný. Proto musel být z vrcholné politické scény odstraněn. Doba si žádala pevné antikomunisty, kteří se často rekrutovali z normalizačních komunistů a ekonomů či z dřívějšímu i novému režimu neodporujících příslušníků šedé zóny.