Jaroslav Šabata v mých vzpomínkách

Ivanka Lefeuvre

Bývalá snacha Jaroslava Šabaty vzpomíná na události, které souvisely s jejím zatčením, zatčením Šabatových dětí i jeho samého.

V roce 1969 jsem se stala první manželkou jeho prvorozeného syna. Jaroslav Šabata byl jedním z mých profesorů na brněnské katedře psychologie, kde přednášel historii psychologie.

Pro mne byl Jaroslav především vynikajícím psychologem, v profesionálním i v přeneseném slova smyslu. Člověk, který uměl s neobyčejnou citlivostí naslouchat druhému.

V roce 1971 jsem se ocitla ve vězení, společně s Jaroslavem a jeho třemi dětmi. Domnívám se, že novodobá česká historie, a pravděpodobně ani historie ostatních zemí východního bloku, nezná obdobný případ uvěznění oponenta stávajícího státního režimu a jeho dětí.

„Znormalizovaná“ státní moc nejen že uvěznila opozičního politika, ale snažila se  zranit ho i v oblasti osobního a rodinného života. V jeho rodičovství a otcovství. Uvězněním těch, kteří jsou s ním svázáni bytostně, silnými citovými pouty a vůči nimž má, v generačním sledu, povinnost ochrany.

Nikdo z nás otci Jaroslavovi nikdy nic nevyčítal, ba naopak. Byli jsme na něj hrdí. A vyzbrojeni do života poznáním, že jsou na světe věci, pro které stojí za to se angažovat a třeba i ztratit něco ze svého osobního pohodlí.

Pro mladého člověka je takové poznání inspirující. Nejen, že nás vězeňská zkušenost nezlomila, ale naopak přispěla k pozitivnímu formování našich osobností.

I když se, po deseti letech společného života se synem Jaroslava, naše cesty rozdělily, kontakt s Jaroslavem a rodinou Šabatových jsem nadále udržovala.

Podepsala jsem Chartu 77 a se svým druhým manželem Martinem Hyblerem jsem se podílela na práci Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a jiných opozičních činnostech.

V souvislosti s našimi aktivitami jsme v rámci akce „Asanace“ byli donuceni k opuštění Československé republiky.

Vlak, který mě s manželem a třemi malými dětmi odvážel z Prahy do Paříže, vše tenkrát nasvědčovalo tomu, že navždy, se dal do pohybu 14. června 1982. Právě v den Jaroslavova úmrtí tomu bylo třicet let.

Po listopadové revoluci jsem znovu mohla jezdit pravidelně z Francie do Prahy a Brna a opět se vídat s Jaroslavem. Každé setkání s ním mě vždy obohatilo a znovu utvrdilo v tom, jak jsem poznala a vnímala Jaroslava v dobách mého ranného mládí: člověk vyjímečný svou statečností, intelektuálními schopnostmi, svou tolerancí, otevřeností, laskavostí a zúčastněným zájmem o druhého.

Naposledy jsme se s Jaroslavem setkali letos, koncem března, v jedné z brněnských vináren. Strávili jsme spolu téměř čtyři hodiny, popíjeli dobré moravské víno a živě diskutovali. Měla jsem dojem, že toho večera úplně zapomněl na svou nemoc. Jeho duchovní, myšlenkový i osobní odkaz je nezničitelný. Bude žít nadále s námi i v nás.

Za všechno, čím jsi přispěl k mému osobnímu zrání, Ti dnes, Jaroslave, veřejně děkuji.

    Prosíme, podpořte naši práci

    Společně jsme přispěli ke konci éry Andreje Babiše. Nikdy by to nebylo možné bez vás. Naše práce ale není u konce. Denně budeme dohlížet na to, aby se slibované změny opravdu staly.

    Vaše podpora určuje naši sílu.

    Spolu #jsmeDR.

    Diskuse