Milí Šabatovi, vzácní přátelé, ctěné dámy, vážení pánové,

Na konci obřadu, na němž jsme se tu dnes sešli, abychom uctili památku Jaroslava Šabaty, zazní evropská hymna, Óda na radost. Loučíme se dnes s velkým Evropanem.

Jaroslav Šabata žil čtyřiaosmdesát a půl roku. Byl to život naplněný po okraj, člověku se vybaví obraz z Kiplingovy básně: verš o čase, který svými vteřinami všemi slouží. Šabata svůj čas zkrotil v zájmu politické a myslitelské práce v nejlepší evropské sociálně emancipační tradici.

Šabata byl jedním z největších českých politických myslitelů posledního půl století. Byl celoživotně spjat s Brnem. Jeho osud je v mnohém podobný osudu jeho dávného přítele Milana Kundery.

Oba patří k poválečným mladým idealistickým komunistům. Kundera napsal v roce 1979 v době druhého Šabatova věznění článek nazvaný Můj přítel Šabata. Osobní rozhovory s Jaroslavem Šabatou byly Milanu Kunderovi jednou z inspirací při psaní jeho slavné polemiky s Václavem Havlem o smysl roku 1968.

Základ analogie mezi oběma osobnostmi je ale jiný: ani Kundera, ani Šabata jako lidé ve svých oborech převyšující české prostředí nemohli ve své vlasti, a to ani ve svém domovském Brně, nikdy počítat s pochopením. Kunderu, jehož doménou je literatura, protivítr dějin zavál do pařížského exilu, Šabata jako politik takovou možnost zvažovat nikdy nemohl.

Jaroslav Šabata politické dějiny tvořil a ve stejné míře je studoval. Snažil se jim rozumět — a vášnivě se přel o jejich smysl. Když ho jednou pozvali do Německa na konferenci obětí komunistického režimu, pozvání přijal, ale tam tuto charakteristiku příkře odmítl: „Nejsem žádná oběť, jsem bojovník.“ A jeho přátelé si jistě vybaví, jak často používal metaforu o „průzkumu bojem“.

Jaroslava nade vše zajímalo, jak se, jak říkával, dějí dějiny. Dějinnost a politično — to byly klíčové pojmy, s nimiž pracoval ve svých analýzách a výkladech, jinak řečeno živelně ho fascinovala otázka, jak se proměňuje tvář světa v důsledku politického konání.

Přitahovaly ho revoluční situace. Většina jeho teoretických textů se otázkou revoluce zabývá; fascinaci revolucemi sdílí s Masarykem. Neodpustil by mi, kdybych se při bilancování jeho životního příběhu nezastavil u tří revolučních událostí, jež do jeho života vstoupily a v nichž sám také účinkoval.

Kdy jindy, nežli při skonu Jaroslava Šabaty bychom si měli říci, že už by snad mohlo být konečně načase, abychom přestali o roce 1948 mluvit jako o situaci, v níž jedna půle našeho národa měla všechnu pravdu, zatímco ta druhá vůbec žádnou?

Když Česká televize bezprostředně po Jaroslavově skonu hledala někoho, kdo by mohl o něm promluvit, obrátila se na Erazima Koháka, syna význačného funkcionáře poválečných Národních socialistů, poúnorového exulanta a po roce 1989 Šabatova kolegu v sociální demokracii. Právě Kohák je autorem Šabatou často citovaného výroku, že v letech bezprostředně poválečných byl náš národ bolestně rozdělen na dvě poloviny, z nichž každá byla legitimní.

Šabatovi přátelé, novináři Václav Burian a Tomáš Tichák se ve skvělém knižním rozhovoru pokoušeli z Jaroslava vydolovat, proč po té, co zjistil, jak obludné je konání komunistické strany, z ní ihned neodešel. Dostalo se jim této odpovědi:

„Pátral jsem v očích nejbližších i známých, prostých lidí i známých soudruhů i politických špiček, které jsem znal jen zdálky, ale které jsem se snažil poznat osobně, což se mně dařilo čím dál tím víc.

Dívat se do očí znamená pro mne osvojovat si lidský svět jako svět lidský. To, že jsem se tím nevyhnutelně zapletl do politiky, je přirozený důsledek tohoto životního postoje. Nikoli naopak.“

Lze uvést ale ještě jeden argument ve prospěch generace, k níž patřil i Jaroslav, a která se v únoru 1948 domnívala, že nastoluje spravedlnost, jakou svět ještě neviděl. Když procitli k hořkému poznání, že vlastně měli pravdu, ale úplně jinak, než si představovali, začali směřovat k naplnění původně zamýšleného obsahu.

To vyústilo v rok 1968. Když se kolem nás odsuzuje generace roku 1948, prosím uvažme, kam jsme za srovnatelnou, ba o něco delší dobu, dovedli z mnohem příznivějších počátečních podmínek naši zemi po roce 1989 my sami.

Jaroslav vždy trval na tom, že dokud důkladně nepochopíme, oč u nás šlo v roce 1968, nedokážeme uniknout stínům, jež od té doby zatemňují naše obzory. Jisté je, že rok 1968 je okamžikem, kdy teprve se Jaroslav ve svých jednačtyřiceti letech stává obecně známou, nepřehlédnutelnou postavou československé politiky.

Od porážky československého hnutí roku 1968 spolu u nás soutěží o jeho interpretaci tři výklady. Poučení z krizového vývoje bylo oficiálním stanoviskem Husákova režimu. Po roce 1989 se ve veřejném prostoru prosadilo neformální, podobně zploštělé Poučení z krizového vývoje, podle nějž komunisté ve snaze odčinit hříchy svého mládí a řešíce si své vnitrostranické spory, zavlekli nás všechny do neštěstí znovu, podruhé.

Ještě tak nejsympatičtější, ale neméně nepřesný je třetí výklad, výklad poraženého Alexandra Dubčeka a jeho věrných: Dělali jsme, co jsme mohli, a moc nás mrzí, jak to dopadlo.

Šabatův celý následný život, jeho politickou velikost a úlohu nelze pochopit, nepochopíme-li jeho tehdejší strategii. Zásadní rozdíl, který byl mezi hnutím dubčekovců, a tím, oč usiloval se stovkami, ba tisíci svých kolegů Jaroslav Šabata, popisuje historik Jan Tesař.

„Šabata se na [situaci po příchodu sovětských vojsk] dívá nikoli z pozice špiček pražského režimu, které po srpnu 1968 zcela ztratily bojový kontakt s nepřítelem, prchají v hrůze zachraň se, kdo můžeš. Šabata nazírá situaci z historické perspektivy a z pozice lidového hnutí, které se teprve v srpnu 1968 vpravdě zrodilo, od listopadu 1968 se začíná emancipovat od ideové závislosti na dubčekovcích, na jaře 1969 nabývá na síle a v létě 1969 vrcholí! S ním se ztotožňuje, na jeho vůdcovství aspiruje, což se mu však nepodaří.” Jan Tesař k tomu hořce poznamenává, že je to jedna z mála věcí, o něž dubčekovci po srpnu 1968 usilovali a které se jim skutečně povedly.

Lze pokládat za trpkou ironii, že úlohu Jaroslava Šabaty jako svého ústředního protivníka, ba zosobnění politické alternativy nejlépe pochopil vznikající Husákův režim, jehož Státní bezpečnost vedla na Jaroslava spis pod názvem Vůdce. Ačkoli byl skoro osm let vězněn, jedním z politických vůdců opozice proti Husákovu režimu se stal.

Jako takový se během dvacetiletí normalizace choval s předpokladem, že se ještě jedné revoluce ve svém životě dočká, o čemž na rozdíl od mnohých nikdy nepochyboval. Texty jako jeho korespondence s předákem britského mírového hnutí, profesorem Thompsonem z roku 1983, či programové dokumenty, jejichž byl hlavním autorem, Pražská výzva z roku 1985 či Manifest Demokracii pro všechny zakládající Hnutí za občanskou svobodu z roku 1988, jej etablují jako jednoho z největších politických myslitelů konce studené války.

Když přišla v roce 1989 revoluce, pro níž Jaroslav pracoval od příchodu sovětských vojsk bez ustání, začala velmi rychle nabývat podobu radikálně vzdálenou novomasarykovské vizi Demokracie pro všechny. Příznačně se právě Jaroslav stal první obětí polistopadové jakobínské radikalizace; mimochodem totožných resentimentů, které ještě zcela nedávno obdobně surově očerňovaly i Milana Kunderu.

Šabata nepochyboval o tom, že univerzalistický program soustavně prohlubované demokracie, do níž se promítají všechny evropské emancipační tradice od křesťanství, přes liberalismus, demokratický socialismus až po ekologické hnutí, se nakonec vyjeví jako východisko z krize.

Pohyboval-li se vinou stavu české politiky Jaroslav Šabata v posledních dvaceti letech formálně na jejím okraji, o to více byl v ohnisku debat s lidmi, kteří hledajíce řešení současné civilizační krize, spontánně si k němu nacházeli cestu a objevovali v něm zdroj politické i životní moudrosti a inspirace.

Snad nikdo od Ferdinanda Peroutky u nás nekladl takový důraz na přítomnost, na hledání politických příležitostí jak měnit právě teď a tady tvář naší každodennosti k lepšímu. Jaroslavův politický odkaz díky tomu nemůže být jednoznačnější. Jeho poslední texty jsou sotva měsíc staré a velmi vynalézavě vysvětlují, proč máme udělat všechno pro to, aby se Jiří Dienstbier stal příštím českým prezidentem.

Pár dní po jeho skonu jsem dostal otázku, zdali existuje Šabatova škola. Až dodatečně mě napadlo říci: „No to se nejlépe ukáže v příští revoluci.“ A když to nyní říkám, úplně si představuji, jak se tomu Jaroslav směje. Fakt ale je, že město Brno má k Jaroslavu Šabatovi tak velký dluh, že by se jej slušelo začít splácet zřízením nějakého Evropského domu Jaroslava Šabaty, který by školu jeho politického myšlení rozvíjel.

Jaroslav dokázal mistrovsky lidi spojovat. Vzpomínám na situaci pár dní před jeho smrtí, kdy hovořil už jen velmi ztěžka a při pohledu na podivuhodnou směs lidí kolem svého lože řekl: „Smysl mého odchodu je v tom, že se tu takto setkáváme.“

Rád bych tak úplně na závěr ocitoval obraz od Jaroslavova odchodu pro mne nejsilnější, jehož autorkou je jeho nejmladší vnučka Jana: „Moje nejoblíbenější „vzpomínka“ na dědečka vychází jenom z jeho vyprávění. Představuji si ho, jak si po válce chytil jednoho z koní, kteří ztratili pána a volně pobíhali po okolí, a naučil se na něm jezdit bez sedla. A jak vždycky dodával s nadšenou jiskrou v oku „A tryskem!“.“

Jaroslave, šťastnou cestu.