V neděli uběhlo padesát let od smrti Wenzela Jaksche. Byl vyučeným zedníkem, novinářem, politikem. Pro většinovou veřejnost zůstává postavou upadlou v zapomnění.

Jeho politickým snahám byl věnován jeden z listopadových večerů v rámci konference „Za svobodu — z dějin sociální demokracie ve střední Evropě“. Bylo by ale na škoda, aby taková persona zůstala pouhým předmětem odborného zkoumání.

Reportér periferií

V roce 1928 napsal Jaksch půvabnou reporáž „V kraji výrobců hudebních nástrojů“, kde popisuje „Kraslice a Luby — dva prameny světové hudby“. Přibližuje poetickou, ale náročnou a piplavou práci houslařů a také jejich životní situaci:

„Za ty bohaté hodnoty, jež se tu v potu tváře vytvářely a vytvářejí pro hrabata, knížata, kapitalisty, se jinde stavěly zámky, paláce, vily, zřizovaly přepychové byty, platil každodenní luxus a tak tomu je až do dnešních dnů. Nejpilnější pracovní oblast v zemi je také oblastí nejchudší, protože naše společenské zřízení odměňuje píli chudobou a zahálku snadným ziskem.“

Svou intuitivní citlivost k chudobným krajům vstřebal snad už v místě svého narození, v pošumavské vesničce Dlouhá Stropnice, kde přišel na svět roku 1896. Oblast to byla nuzná a Jaksch později zamířil za celkem skromným cílem do Vídně. Vyučil se zde zedníkem a pohyboval se v politickém kvasu tehdejší doby, kdy vídeňskými ulicemi procházeli Trockij, Wittgenstein, ale i jeho nevraživý spolužák a zneuznanec Hitler.

Jaksch se stal se členem Sociálně demokratického svazu mladých dělníků Rakouska, jenže už v osmnácti letech musel narukovat a mazal na frontu. Během bojů utrpěl zranění, které mu naštěstí znemožnilo další bojové nasazení.