V neděli uběhlo padesát let od smrti Wenzela Jaksche. Byl vyučeným zedníkem, novinářem, politikem. Pro většinovou veřejnost zůstává postavou upadlou v zapomnění.

Jeho politickým snahám byl věnován jeden z listopadových večerů v rámci konference „Za svobodu — z dějin sociální demokracie ve střední Evropě“. Bylo by ale na škoda, aby taková persona zůstala pouhým předmětem odborného zkoumání.

Reportér periferií

V roce 1928 napsal Jaksch půvabnou reporáž „V kraji výrobců hudebních nástrojů“, kde popisuje „Kraslice a Luby — dva prameny světové hudby“. Přibližuje poetickou, ale náročnou a piplavou práci houslařů a také jejich životní situaci:

„Za ty bohaté hodnoty, jež se tu v potu tváře vytvářely a vytvářejí pro hrabata, knížata, kapitalisty, se jinde stavěly zámky, paláce, vily, zřizovaly přepychové byty, platil každodenní luxus a tak tomu je až do dnešních dnů. Nejpilnější pracovní oblast v zemi je také oblastí nejchudší, protože naše společenské zřízení odměňuje píli chudobou a zahálku snadným ziskem.“

Svou intuitivní citlivost k chudobným krajům vstřebal snad už v místě svého narození, v pošumavské vesničce Dlouhá Stropnice, kde přišel na svět roku 1896. Oblast to byla nuzná a Jaksch později zamířil za celkem skromným cílem do Vídně. Vyučil se zde zedníkem a pohyboval se v politickém kvasu tehdejší doby, kdy vídeňskými ulicemi procházeli Trockij, Wittgenstein, ale i jeho nevraživý spolužák a zneuznanec Hitler.

Jaksch se stal se členem Sociálně demokratického svazu mladých dělníků Rakouska, jenže už v osmnácti letech musel narukovat a mazal na frontu. Během bojů utrpěl zranění, které mu naštěstí znemožnilo další bojové nasazení.

Svou politickou dráhu začal v nově vzniklé straně Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei v ČSR (DSAP, neplést s nacistickou NSDAP, s níž se naopak Jaksch dostával do ostrých střetů). Brzy byl zvolen do předsednictva, nicméně nezůstával u ryze stranických povinností. Své politické teze i vhled do každodenních situací vyjadřoval také jako novinář. Nejprve v Chomutově, později se přidal k pražské redakci Sozialdemokrat.

↗

Podstatnou otázkou pro Jaksche byla emancipace národních skupin a jejich právo na rozhodování o sobě samých. Foto prager-literaturhaus.com

Na jeho stránkách publikoval reportáže z opomenutých míst, sudetských periferií a vyloučených oblastí. Pozorovací talent a stylistický um využíval při popisech chudinských čtvrtí a života dělníků. Své reporty upevňoval politickou vertikálou: nabízel možná řešení bídy a vyzýval ke konkrétním krokům.

Například reportáž z teplických chudinských ulic popsal s důrazem na nutnost politiky sociálního bydlení. Schopnost vnímat politické i ekonomické souvislosti fascinuje i dnes, notabene v situaci, kdy jím popsaná realita se příliš neliší od problémů v současných vyloučených oblastech.

Co po Hitlerovi?

V roce 1929 se z Jaksche stal poslanec československého parlamentu. Zkouškou jeho politických schopností byla ta léta, kdy v Sudetech sílil vliv Henleinových bojůvek. Jaksch zaujal pozici jejich otevřeného nepřítele a snažil se potlačit jejich vliv. Přestože byl obecně kritický k mnohým krokům Eduarda Beneše, nyní spolupracoval s jeho vládou. Cestoval například do Velké Británie, kde přednášel o situaci v Sudetech, čímž měl omezit vliv henleinovské propagandy.

Později navrhoval Benešovi určité ústupky vůči sudetským Němcům, které by mohly utišit napjaté nálady, z nichž tyla právě nacistická lobby. Postupně se ovšem jeho spolustraníci vzdávali funkcí nebo přímo přešli k táboru henleinovců. Jaksch zůstal jedním z posledních zdejších představitelů německého antifašismu. Za to se mu samozřejmě dostalo náležité odměny, když nacistický tisk sliboval, že skončí naložen v lihu jako ukázkový zrádce národa.

V předvečer obsazení Jaksch organizoval odjezdy vlaků, v nichž cestovali němečtí migranti obávající se nacistického vzmachu. On sám se skryl nejprve na britském velvyslanectví, a poté se prosmýkl na sever do Švédska. Z něj později přesídlil do Británie, kde jednal s československou exilovou vládou.

Jeho cílem bylo dohodnout, jak bude vypadat střední Evropa, až skončí Hitlerovo třeštění. O něm ostatně uvažoval jako spíše o krátkodobé záležitosti. Snažil se samozřejmě vyjednat jiný postup nežli plánovaný odsun sudetských Němců. Jeho přístup byl součástí širší koncepce, kterou vypracoval a která předestírala budoucnost „vnitřní Evropy“.

Německo by dle něj mělo rozptýlit své mocenské postavení a zavdat vzniku jakési „vnitroevropské federace“. Jednotlivé národy (od Čechů přes Maďary až po Jugoslávce) by se svobodně vyjádřili ke vzniku takového celku, stejně jako sudetští Němci. Ti by měli na výběr mezi existencí v podobě německé provincie nebo jako autonomní část českého sektoru. Podstatnou otázkou pro něj zkrátka byla emancipace národních skupin a jejich právo na rozhodování o sobě samých. Tyto úvahy shrnul v knize Co přijde po Hitlerovi už v roce 1939.

Vyjednávací pozici ale Jakschovi ztížily nálety na Londýn. V takové situaci mohl jen těžko diskutovat o právech Němců ze Sudet na sebeurčení.

Nacionalismus znovuzrozený

Po válce žil převážně v Západním Německu. Zde navázal na svoji činnost v sociálnědemokratických kruzích. A angažoval se i nadále v otázce vysídlení: od roku 1964 působil jako prezident Svazu vyhnanců, na postu viceprezidenta byl aktivní v Sudetoněmeckém krajanském sdružení.

Jeho život ukončila autonehoda, jejímž následkům podlehl. Zemřel roku 1966.

Podobně břitkých novinářů a rozhodných politiků nebylo v dějinách Československa příliš. Především ale zůstává dodnes nezodpovězenou právě ta otázka, jíž věnoval tolik času: jak propojit národy, aniž by se stále rodily nevraživosti a nacionální resentiment?

V těchto dnech autoritářství a nové podoby fašismu znovu vystrkují zdvižené pravice. Využívají sociální nerovnosti a napjatou křehkost ekonomického uspořádání. Evropa tak bude muset řešit podobná dilemata, o nichž psal Wenzel Jaksch před necelým stoletím.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice. Ukázka Jakschova článku pochází z připravovaného souboru textů, který bude vydán v příštím roce. Překlad: Zuzana Schwarzová.