Téma globálního oteplování planety v souvislosti s koncentrací skleníkových plynů bylo už v roce 1992 zarámováno úmluvou OSN o změně klimatu. Dvě desítky let vrcholných klimatických summitů OSN (COP) vedly k vyhlášení řady cílů a opatření, jak klima opět stabilizovat. Protichůdné zájmy uskutečňování této politiky ale zase brzdily.

Jedenáctý klimatický summit v roce 1997 v takzvaním Kjótském protokolu stanovil závazky, proti kterým se postavila celá řada zemí (zejména Spojené státy, jejichž senát protokol nikdy neratifikoval). V polemice se závěry tohoto summitu bylo možné slyšet výroky typu „Kjótský protokol bylo komunistické spiknutí proti USA“. Na patnáctém klimatickém summitu v roce 2009 byl Barack Obama k ekologickým limitům vstřícný (na rozdíl od George W. Bushe). Rozhodující slovo však mají průmyslníci z nejvyspělejších zemí a ti se příliš tvrdým limitům bránili.

Problém s limity ale mají i nově se industrializující země jako Indie a Čína, které tvoří stále větší podíl světové produkce: stejně tvrdé limity by je totiž handicapovaly při dohánění rozvinutějších zemí. Kdyby měly bohaté země přispívat na dodatečné náklady na přísnější ekologické limity, zhoršovalo by to s ohledem na astronomické sumy sociální klima u nich doma. Účinný rozpočet globálního Klimatického fondu by musel jít do bilionů.

Politici typu Václava Klause převedli diskusi na toto téma od vědecké argumentace do roviny politických ideologií: nebezpečná „ideologie environmentalismu“ tak podle nich opřádá naši nebohou modrou planetu zelenými řetězy. Mnozí přitom brání zájmy byznysu. Ekonomika ekologie spolu samozřejmě vždy budou souviset. Je přitom jasné, že výrobci ekologických technologií mají jiné zájmy než producenti ropy a plynu. Nastavení regulace ovlivní parametry konkurenceschopnosti a mezinárodní obchodní vztahy.

Jaká je tedy realita? Téma globálního oteplování může být zneužito v konzervativním, ale stejně tak v nějakém avanturistickém duchu. V průmyslové epoše mají na klima vliv lidé spalováním fosilních paliv (uhlí, ropy a zemního plynu), ale i redukcí vegetace, popřípadě fytoplanktonu. Také je pravda, že klima mělo už dříve výkyvy a že váha antropogenních vlivů není jednoznačná. Modely pracující s daty za posledních dvě stě let nemohou být přesné a poctivé je uznat předpovědi lidského vlivu na pozadí přirozené klimatické variability jsou nejisté.

Princip předběžné opatrnosti ovšem velí neignorovat kritické scénáře, přichází s nimi i instituce OSN jako IPCC (Intergovernmental Panel on Climate Change). I změna teploty v desetinách stupně může vyvolat nepříjemné a rozporné globální efekty. Budou-li větší klimatické změny v horizontu nadcházejících desetiletí reálné, nemusí stačit podpora nových technologií (viz zpráva britského ekonoma Nicolase Sterna, 2006), ale bude zřejmě nutné i omezování spotřeby. A to podstatnou měrou ovlivní další vývoj.

Proto mluví odpůrci varovných klimatických scénářů o mytologii aktivistického alarmismu. „Důkaz“ expertů z panelu o měřitelném vlivu lidské činnosti na klima neberou jako dostatečně validní. A prohlašují, že svobodný technický pokrok nakonec ekologické problémy řeší, nikoliv vytváří. Věříme-li v sílu lidského rozumu, proč potom odmítat schopnost postupného zvládání sil přírody? Proč se bát expanze lidské civilizace?

↗

Klimatická jednání v pařížské Le Bourget budou přes všechny manifestace a apely otevřená až do poslední chvíle. Foto pablosolon.wordpress.com

Nelze opravdu spoléhat ani na linearitu vědeckého pokroku, ani na spontaneitu tržních sil. Může však vzniknout i nespravedlivá regulace, tedy taková, která exportuje ekologické problémy do třetího světa, posiluje nerovnoměrnost vývoje na planetě a má nežádoucí sociální dopady oživující i přízraky nacionalismu a protekcionismu.

Konkrétní řešení otázky, jak rychle a jak nákladně omezovat emise a ekologicky přeorientovat ekonomiku planety na nové technologie, je otevřené. Mimochodem i proto, že není jisté, jakou hodnotu mohou přinést dnešní úspory investované v budoucnu do většinou ještě komerčně nerozšířených technologií. Energetika je velký byznys, ale současně velká strategická výzva. A klima je věc nesmírně komplexní.

V Paříži začal již jednadvacátý klimatický summit. Znovu se pokusí o závaznou dohodu o omezení emisí skleníkových plynů natolik, aby teplota na Zemi nestoupla to konce století o více než dva stupně Celsia. Bez dohody s USA a Číny, největších znečišťovatelů, to půjde těžko. Peking předpokládá, že jeho emise porostou minimálně do roku 2030. Nesmíme zapomínat na dynamicky rostoucí země jako Mexiko či Brazílie.

V září zaznívaly na americko-čínském klimatické konferenci vstřícné deklarace, solidaritu s bojem proti klimatickým změnám vyjádřili papež František či tajemník OSN Pan Ki-mun. Také Dalajláma s buddhistickými duchovními se přidali ke klimatické výzvě. Angela Merkelová hájí boj s emisemi jako věc zdravé rozvahy.

Praktický globální konsensus a vymahatelnost závazků je ovšem jiná otázka. Evropa volá po závaznosti režimu od roku 2020. Končícímu prezidentu Obamovi ale opět vpadli do zad američtí republikáni, kteří závazný klimatický pakt odmítají. Čína a Indie zažívají průmyslový boom a bez flexibilně formulovaného závazku se k paktu těžko přidají.

Řada rozvojových zemí požaduje pakt, za který tyto země nebudou muset samy také platit. Naopak mluví o takzvaném „klimatickém dluhu“ vyspělého světa vůči nim. Finanční mechanismus, který by tohle řešil, se hledá jen obtížně. Francouzský ministr zahraniční Fabius proto připouští, že pařížská dohoda závazná nebude. Jednání v pařížské Le Bourget bude tedy přes všechny manifestace v ulicích a apely politických leaderů otevřené až do poslední chvíle.