Téma globálního oteplování planety v souvislosti s koncentrací skleníkových plynů bylo už v roce 1992 zarámováno úmluvou OSN o změně klimatu. Dvě desítky let vrcholných klimatických summitů OSN (COP) vedly k vyhlášení řady cílů a opatření, jak klima opět stabilizovat. Protichůdné zájmy uskutečňování této politiky ale zase brzdily.

Jedenáctý klimatický summit v roce 1997 v takzvaním Kjótském protokolu stanovil závazky, proti kterým se postavila celá řada zemí (zejména Spojené státy, jejichž senát protokol nikdy neratifikoval). V polemice se závěry tohoto summitu bylo možné slyšet výroky typu „Kjótský protokol bylo komunistické spiknutí proti USA“. Na patnáctém klimatickém summitu v roce 2009 byl Barack Obama k ekologickým limitům vstřícný (na rozdíl od George W. Bushe). Rozhodující slovo však mají průmyslníci z nejvyspělejších zemí a ti se příliš tvrdým limitům bránili.

Problém s limity ale mají i nově se industrializující země jako Indie a Čína, které tvoří stále větší podíl světové produkce: stejně tvrdé limity by je totiž handicapovaly při dohánění rozvinutějších zemí. Kdyby měly bohaté země přispívat na dodatečné náklady na přísnější ekologické limity, zhoršovalo by to s ohledem na astronomické sumy sociální klima u nich doma. Účinný rozpočet globálního Klimatického fondu by musel jít do bilionů.

Politici typu Václava Klause převedli diskusi na toto téma od vědecké argumentace do roviny politických ideologií: nebezpečná „ideologie environmentalismu“ tak podle nich opřádá naši nebohou modrou planetu zelenými řetězy. Mnozí přitom brání zájmy byznysu. Ekonomika ekologie spolu samozřejmě vždy budou souviset. Je přitom jasné, že výrobci ekologických technologií mají jiné zájmy než producenti ropy a plynu. Nastavení regulace ovlivní parametry konkurenceschopnosti a mezinárodní obchodní vztahy.