9. června neproběhnou pouze volby do Evropského parlamentu. Na jihovýchodním cípu unie se bude znovu rozhodovat o dalším vývoji v politicky nestabilním Bulharsku. Země přitom zamíří k volebním urnám mimo řádný termín už pošesté za poslední tři roky.

Koncem března selhal už třetí pokus o sestavení vlády po posledních volbách. Končí tak nestabilní spojenectví dvou volebních koalic — konzervativně pravicové koalice stran GERB a SDS (Občané pro Evropský rozvoj Bulharska a Svaz demokratických sil) bývalého premiéra Bojka Borisova a liberální koalice strany Pokračujeme ve změně s uskupením menších liberálních stran Demokratické Bulharsko. Ta vznikla loni v červnu s ambicí dosáhnout vstupu Bulharska do eurozóny a schengenského prostoru.

Právě spor mezi oběma bloky vyústil 25. března v roztržku, kdy koalice GERB-SDS ustoupila od plánovaného střídání moci mezi oběma bloky a kandidátka tohoto bloku na bulharskou premiérku Marija Gabrielová stáhla svou nominaci. Dva dny poté z koaličního projektu vycouvali i liberálové.

Prezident Rumen Radev pak poněkud překvapivě předal mandát k sestavení vlády nacionálně-populistickému uskupení „Je takový národ“, které má v parlamentu jen jedenáct křesel. Obvykle přitom Radev upřednostňoval Socialistickou stranu, ke které měl dlouhodobě blízko. Balkan Insight ale poznamenává, že strana Je takový národ se s prezidentem sblížila během kampaně na jaře 2023, kdy dokonce vyzvala k uspořádání referenda o přeměně Bulharska v prezidentskou republiku.

Politická nestabilita v zemi panuje už od roku 2020, kdy vypukly rozsáhlé protesty proti dlouholetému premiérovi Bojku Borisovi. Stranický systém je od té doby nestabilní a ve volbách často vítězí úplně nové politické strany a hnutí, což vede k ještě větší roztříštěnosti bulharského jednokomorového parlamentu.

Štěpící linie bulharské politické scény

Podle politoložky Ružy Smilové formují současný politický vývoj v Bulharsku dvě hlavní štěpící linie. První se objevila už v roce 2013 a výrazně se projevila právě během protestů v létě 2020. Jde v ní o osu příznivců a odpůrců expremiéra Bojka Borisova a jeho strany GERB, která byla u moci téměř dvanáct let.

Odpůrci vnímají GERB jako symbol korupce, stejně jako celkové stagnace země. Smilova naznačuje, že ve srovnání s jinými zeměmi regionu neznamenal pro Bulharsko vstup do Evropské unie vzestup. Rozdíly mezi Bulharskem a zbytkem Evropské unie se naopak zvýraznily. To je vidět na tom, jak se země dlouhodobě propadá v mnoha statistických ukazatelích — zejména v těch, jež se týkají ekonomických aspektů životní úrovně obyvatel.

Druhé štěpení se projevilo po ruské invazi na Ukrajinu a týká se proevropských a protievropských postojů ve smyslu hlubší integrace do Evropské unie. Toto druhé štěpení podle Smilové dobře odráží současné složení parlamentu. Ze současných šesti politických uskupení jsou tři prointegrační — v prvé řadě koalice centristického hnutí „Pokračujeme ve změně“ a liberálního projektu bulharských městských voličů „Demokratického Bulharska“.

Jak před lety uvedla novinářka Julia Vladimirova, „straně se posmívají, že jde o elitářskou partaj z centra Sofie, čemuž často odpovídaly i volební výsledky, kdy strana získávala hlasy téměř výhradně od úzké demografické skupiny lidí s vyššími příjmy nebo od lidí žijících v zahraničí“. Strana ale výrazně posílila po korupčních skandálech a protikorupční rétoriku vytěžila zejména ve volebně úspěšném roce 2021.

Spojení s Pokračujeme ve změně, které dokázalo mobilizovat ještě širší skupinu bulharské společnosti, pak Demokratickému Bulharsku poskytlo stabilní relevanci na politické mapě Bulharska. Pokračujeme ve změně, které je projektem dvou absolventů Harvardu — Kirila Petkova a Asena Vasileva, je pak ukázkovým příkladem politické roztříštěnosti a nestability Bulharska. Na podzim roku 2021 dokázalo po sotva pár měsících své politické existence zvítězit ve volbách.

Prointegrační je ale i Borisovův pravicový a konzervativní GERB, který s evropskou integrací spojil i svůj samotný název — Občané za evropský rozvoj Bulharska. Sám Bojko Borisov se rád označoval za státníka evropského formátu, který se fotí po boku Angely Merkelové nebo Emmanuela Macrona.

Téma dohánění zbytku Evropy se stalo také jedním z ústředních motivů politického diskurzu strany. V praxi ale období jeho vlády dopomohlo k posílení vlivu oligarchických struktur v zemi a prohloubení naléhavých problémů bulharské společnosti — například klientelistických sítí mezi ekonomickým sektorem, politikou a justicí.

Třetí prointegrační silou je pak podle Smilové strana turecké menšiny Hnutí za práva a svobody, která nominálně deklaruje liberální a proevropské pozice. V Evropském parlamentu je podobně jako hnutí ANO součástí prounijní, centristické frakce Renew Europe. Zároveň je ale hnutí známé svými konexemi na současného tureckého autoritářského prezidenta Erdoğana i na nejbohatší bulharské oligarchy.

Na protiintegrační ose politického spektra pak stojí Socialistická strana, která vznikla z bývalé komunistické státostrany. Podle bulharské politoložky sice nejde o otevřeně euroskeptickou politickou stranu, vystupuje nicméně proti dodávkám výzbroje Ukrajině a zahrnuje silnou proruskou frakci.

Pak je tu krajně pravicová a populistická Obroda, která je ještě otevřeněji proruská a zároveň silně protiunijní. Nacionalisté se navíc vyslovují de facto pro přičlenění území sousední Severní Makedonie k Bulharsku. Poslední politickou silou pak je nevyzpytatelné hnutí Je takový národ hudebníka a baviče Slaviho Trifonova, který svůj politický projekt pojmenoval po jednom ze svých alb.

Stabilita v nedohlednu

Tyto štěpící linie do značné míry vysvětlují vývoj bulharské politiky v posledních letech. Na pozadí politických protestů proti korupčním skandálům vlády strany GERB dominovala nejprve otázka postoje k této dosavadní garnituře. Ta nakonec vedla až k jejímu sesazení různorodou koalicí tvořenou stranami Pokračujeme ve změně a Demokratické Bulharsko, stejně jako Socialisty a formací Je takový národ.

Po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu ale začala být dominantní štěpící linií otázka poměru k Evropské unii a dalším západním strukturám. Obecněji řečeno jde o spor o zahraničně-politickou orientaci země. Bulharský národní mýtus přitom zdůrazňuje ruskou úlohu při osamostatnění Bulharska z Osmanské říše, bulharský nacionalismus je tedy tradičně silně rusofilský. V této otázce proti-borisovská koalice už zdaleka jednotná nebyla a pojítko opozice vůči dřívějšímu hegemonovi už nedokázalo udržet nesourodé strany pohromadě.

Pád vlády nakonec zapříčinilo Trifonovovo hnutí Je takový národ — oficiálně kvůli údajně příliš měkkému postoji vlády vůči sousední Severní Makedonii, ve skutečnosti však zřejmě ve snaze zabránit vyšetřování jeho korupčních skandálů.

Borisovův GERB i navzdory všem krizím zůstává nejsilnější politickou stranou v Bulharsku, navíc má stabilní podporu napříč bulharskými regiony. Z politických krizí obecně ale těží postava prezidenta Rumena Radeva, které de facto umožňuje vládnout skrze úřednické vlády. Nejnovější dočasnou vládu jmenoval 9. dubna — jde o přechodnou vládu Dimitara Glavčeva.

Rozruch mezi představiteli stran Pokračujeme ve změně a Demokratické Bulharsko přitom vyvolalo jmenování Kalina Stojanova na pozici ministra vnitra. Stojanov byl v letech 2021 až 2023 vyšetřován kvůli údajnému pokusu o přesvědčování prokurátorky k porušení služebních povinnosti a byl kritizován za nečinnost v případu policejního násilí během fotbalových nepokojů loni v Sofii. Podle Balkan Insight je Stojanov vnímán jako v zásadě člověk GERBu.

Výčet ministrů zahrnuje i Vladimira Malinova na pozici ministra energetiky. Jde o generálního ředitele společnosti Bulgartransgaz a jednu z hlavních postav kontroverzního plynovodu TurkStream — ten je přitom považován za klíčový prvek ruského energetického vlivu v regionu.