9. června neproběhnou pouze volby do Evropského parlamentu. Na jihovýchodním cípu unie se bude znovu rozhodovat o dalším vývoji v politicky nestabilním Bulharsku. Země přitom zamíří k volebním urnám mimo řádný termín už pošesté za poslední tři roky.

Koncem března selhal už třetí pokus o sestavení vlády po posledních volbách. Končí tak nestabilní spojenectví dvou volebních koalic — konzervativně pravicové koalice stran GERB a SDS (Občané pro Evropský rozvoj Bulharska a Svaz demokratických sil) bývalého premiéra Bojka Borisova a liberální koalice strany Pokračujeme ve změně s uskupením menších liberálních stran Demokratické Bulharsko. Ta vznikla loni v červnu s ambicí dosáhnout vstupu Bulharska do eurozóny a schengenského prostoru.

Právě spor mezi oběma bloky vyústil 25. března v roztržku, kdy koalice GERB-SDS ustoupila od plánovaného střídání moci mezi oběma bloky a kandidátka tohoto bloku na bulharskou premiérku Marija Gabrielová stáhla svou nominaci. Dva dny poté z koaličního projektu vycouvali i liberálové.

Prezident Rumen Radev pak poněkud překvapivě předal mandát k sestavení vlády nacionálně-populistickému uskupení „Je takový národ“, které má v parlamentu jen jedenáct křesel. Obvykle přitom Radev upřednostňoval Socialistickou stranu, ke které měl dlouhodobě blízko. Balkan Insight ale poznamenává, že strana Je takový národ se s prezidentem sblížila během kampaně na jaře 2023, kdy dokonce vyzvala k uspořádání referenda o přeměně Bulharska v prezidentskou republiku.

Politická nestabilita v zemi panuje už od roku 2020, kdy vypukly rozsáhlé protesty proti dlouholetému premiérovi Bojku Borisovi. Stranický systém je od té doby nestabilní a ve volbách často vítězí úplně nové politické strany a hnutí, což vede k ještě větší roztříštěnosti bulharského jednokomorového parlamentu.

Štěpící linie bulharské politické scény

Podle politoložky Ružy Smilové formují současný politický vývoj v Bulharsku dvě hlavní štěpící linie. První se objevila už v roce 2013 a výrazně se projevila právě během protestů v létě 2020. Jde v ní o osu příznivců a odpůrců expremiéra Bojka Borisova a jeho strany GERB, která byla u moci téměř dvanáct let.

Odpůrci vnímají GERB jako symbol korupce, stejně jako celkové stagnace země. Smilova naznačuje, že ve srovnání s jinými zeměmi regionu neznamenal pro Bulharsko vstup do Evropské unie vzestup. Rozdíly mezi Bulharskem a zbytkem Evropské unie se naopak zvýraznily. To je vidět na tom, jak se země dlouhodobě propadá v mnoha statistických ukazatelích — zejména v těch, jež se týkají ekonomických aspektů životní úrovně obyvatel.

Druhé štěpení se projevilo po ruské invazi na Ukrajinu a týká se proevropských a protievropských postojů ve smyslu hlubší integrace do Evropské unie. Toto druhé štěpení podle Smilové dobře odráží současné složení parlamentu. Ze současných šesti politických uskupení jsou tři prointegrační — v prvé řadě koalice centristického hnutí „Pokračujeme ve změně“ a liberálního projektu bulharských městských voličů „Demokratického Bulharska“.

Jak před lety uvedla novinářka Julia Vladimirova, „straně se posmívají, že jde o elitářskou partaj z centra Sofie, čemuž často odpovídaly i volební výsledky, kdy strana získávala hlasy téměř výhradně od úzké demografické skupiny lidí s vyššími příjmy nebo od lidí žijících v zahraničí“. Strana ale výrazně posílila po korupčních skandálech a protikorupční rétoriku vytěžila zejména ve volebně úspěšném roce 2021.

Spojení s Pokračujeme ve změně, které dokázalo mobilizovat ještě širší skupinu bulharské společnosti, pak Demokratickému Bulharsku poskytlo stabilní relevanci na politické mapě Bulharska. Pokračujeme ve změně, které je projektem dvou absolventů Harvardu — Kirila Petkova a Asena Vasileva, je pak ukázkovým příkladem politické roztříštěnosti a nestability Bulharska. Na podzim roku 2021 dokázalo po sotva pár měsících své politické existence zvítězit ve volbách.

Prointegrační je ale i Borisovův pravicový a konzervativní GERB, který s evropskou integrací spojil i svůj samotný název — Občané za evropský rozvoj Bulharska. Sám Bojko Borisov se rád označoval za státníka evropského formátu, který se fotí po boku Angely Merkelové nebo Emmanuela Macrona.

Téma dohánění zbytku Evropy se stalo také jedním z ústředních motivů politického diskurzu strany. V praxi ale období jeho vlády dopomohlo k posílení vlivu oligarchických struktur v zemi a prohloubení naléhavých problémů bulharské společnosti — například klientelistických sítí mezi ekonomickým sektorem, politikou a justicí.

Třetí prointegrační silou je pak podle Smilové strana turecké menšiny Hnutí za práva a svobody, která nominálně deklaruje liberální a proevropské pozice. V Evropském parlamentu je podobně jako hnutí ANO součástí prounijní, centristické frakce Renew Europe. Zároveň je ale hnutí známé svými konexemi na současného tureckého autoritářského prezidenta Erdoğana i na nejbohatší bulharské oligarchy.