Na jaře na nás tak jako každoročně z kalendáře hledí výročí porážky německých okupantů na různých místech českého území. Vezmeme-li v úvahu významná centra, tak to bylo obsazení Brna 26. dubna po několikadenních bojích Sovětskou armádou s jejími rumunskými spolubojovníky. V posledních dnech téhož měsíce byla dobyta za spolupůsobení československého armádního sboru Ostrava a v dalších dnech její okolí. Pak následuje osvobození Plzně 6. května Američany za účasti, což se příliš nepřipomíná, vojáků nedávno předtím osvobozené Belgie. A když válka pro Evropu skončila kapitulací Říše, vstoupila Sovětská armáda do Prahy.

Tyto události jsou souhrnně označovány jako osvobození. Tak to bylo tehdejšími obyvateli českého teritoria chápáno. Měli jsme být jako národ likvidováni. Heydrichův plán na konečné řešení české otázky počítal s poněmčením povolných a rasově vyhovujících. Nepřizpůsobiví Češi špatné rasy by byli vysídleni. Uvažovalo se o Patagonii. Před tímto osudem nás zachránili vítězní spojenci včetně Rusů. V tomto smyslu by se dalo mluvit o osvobození.

Dvě věže

Jenže sovětský režim byl dost podobný německému. Stalinská drastická karikatura socialismu jen komunistů samotných zabila více než nacistický režim. A sovětská sympatie k Říši je zřejmá i z toho, že 28. září 1939, poté, co v návaznosti na nedávný pakt Ribbentrop-Molotov obě mocnosti svorně obsadily a zlikvidovaly Polsko, byla v Moskvě uzavřena Německo-sovětská smlouva o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie.

Umožnila to výměna na postu sovětského ministra zahraničí. Pro Stalinovy plány se Maxim M. Litvinov vzhledem ke své politice orientované na spojenectví se západními mocnostmi proti nacistickému Německu nehodil. Byl hlavním architektem smlouvy o vzájemné vojenské pomoci s Francií z roku 1935. Nehodil se i vzhledem ke svému židovskému původu. 3. května 1939 byl komisariát zahraničních věcí obklíčen jednotkami NKVD, telefon na Litvinovovu daču byl odpojen a Litvinov se dověděl o svém sesazení od šéfa NKVD Lavrentije P. Beriji. Jeho spolupracovníci byli zatýkáni a vyslýcháni. Stalin nařídil novému komisaři Vjačeslavovi M. Molotovovi vyčistit komisariát od Židů. To odemklo dveře k otevřenému spojenectví nacismu se stalinismem.

Tajným, až po válce zveřejněným, dodatkem ke smlouvě dostal Sovětský svaz zelenou k okupaci Litvy, a následně spolu s ní napadl a podmanil také Lotyšsko a Estonsko. Dalším tajným ustanovením byl závazek na svém území potlačovat propagandu proti druhé straně. To se pak konkretizovalo na čtyřech společných konferencích Gestapo-NKVD.

Zrazené naděje

Na konci války nás Sověti osvobodili nejen od německých okupantů, ale i od části našeho území, od Podkarpatské Ruší, kterou si SSSR přivlastnil. Za patami vojáků postupovali příslušníci NKVD a odesílali československé občany, zejména ruského původu, do gulagů. Těžko říct, že přinesli svobodu.

Obyvatelstvo nedávno sužované ekonomickou depresí a zklamané tím, že Briti a Francouzi 29. září 1938 v Mnichově obětovali značnou část našeho území Německu, mělo k Sovětskému svazu pochopitelnou sympatii a snilo o socialismu. O posílení občanské demokracie, o demokracii ekonomicko-sociální. Věřili možnosti specifické československé cesty v návaznosti na podobné Masarykovy a Benešovy úvahy.

Pod sovětskou patronací však byl postupně v letech 1945—1948 nastolen vražedný režim se 262 popravenými na základě politických procesů a s 282 obětmi na životě mezi lidmi, kteří se pokoušeli překročit hranice. Za často domnělé politické delikty bylo k vězení odsouzeno kolem čtvrt milionu osob a tisíce jich na následky věznění zemřelo.

Režim nastolený po 2. světové válce překvapivě nebyl ani příliš sociální. Poměr příjmů a výdajů byl pro značnou většinu obyvatelstva méně příznivý než dnes, kdy právem vyčítáme politikům neúnosně nízké penze, nízkou státem stanovenou minimální mzdu a nedostatečnou státní ochranu sociálních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod. Spíš než o socialismus, který byl od roku 1960 oficiálně deklarovaný, šlo tehdy o státně monopolistický kapitalismus. Výrobní prostředky ovládla nová třída, resp. společenská skupina označovaná též jako nomenklatura, která plně těžila z pracovníků, jejichž vůli neakceptovala.

Pieta naruby

Pietní akty na hřbitovech a u pomníků v dubnových a květnových dnech jsou pochopitelné. Nebránil bych se jim. Zabití a zranění i s trvalými následky jsou pro zúčastněné země tragédií. Vzpomínka na pietních místech spojených se všemi obětmi války je projevem slušnosti. Jsou země, kde pietní akty smiřují někdejší nepřátele. Bohužel vidím, jak někteří u pomníků u nás v těchto létech někdejší konflikt přiživují, ba přenášejí ho do dnešní zcela jiné situace.

V těchto dnech vzpomínám na amerického vojáka, který mě asi v květnu 1945 v západních Čechách zplodil. Vybavuji si dramatické události posledních týdnů války. Jsem vděčný za to, že žiju a že žijeme. A spolu se vzpomínáním přemýšlím a váhám.