Demokratický parlament v sociální demokracii se škrtá
Karel HrubýPokud ČSSD skutečně na svém sjezdu zruší Ústřední výkonný výbor, který byl základem vnitrostranické demokracie, bude to znamenat, že si osvojuje autokratické způsoby vládnutí, píše poslední exilový předseda strany.
Sociální demokracie v českých zemích má za sebou už více než 140 let zápasu o lepší život pracujících, o jejich občanská i sociální práva, o kulturní povznesení — a také o osvobození z feudálního, panského a komunistického poručnictví, kterého v těch stočtyřiceti letech bylo až až. Její zřetelně demokratická politika vadila už v 19. století za Rakouska, znovu pak Hitlerovi, Stalinovi a jeho následovníkům až po Brežněva a Husáka ve století dvacátém.
Strana byla pronásledována, rozpouštěna, likvidována fiktivním „sloučením“. Více než třetinu své dosavadní existence byla strana zakázána, přežívala jen v ilegalitě a v exilu. Po celou dobu však zůstával jejím programem princip demokracie; demokracie politické i sociální.
Sama se od svého počátku organizovala demokraticky. Její páteří byl ústřední výkonný výbor, který byl vnitřním parlamentem, v němž se rozhodovalo o politice strany, o jejích programech, o její strategii. ÚVV byl reprezentantivním hlasem členstva, jemuž muselo předsednictvo — tehdy se ještě nazývalo představenstvo — pozorně naslouchat.
Byla období v historii strany, kdy Ústřední výkonný výbor zachraňoval demokratický charakter strany. Například proti krokům některých vedoucích funkcionářů (včetně bývalého předsedy Bohumila Šmerala), kteří na počátku dvacátých let minulého století podlehli lákání Lenina a rozhodli se pro nedemokratickou variantu socialistické politiky: pro komunistickou „diktaturu proletariátu“.
Sociální demokracie tím rozkolem na prahu dvacátých let minulého století utrpěla těžkou ránu. Ale její věrnost demokracii nebyla tím ani na chvíli otřesena. Rychle se zase zotavila a stala se jednou z pevných opor demokratické Československé republiky. Zůstala věrna demokracii i v odporu proti nacismu a znovu proti komunistické diktatuře.
Byla ovšem i chvíle, kdy ústřední výbor selhal: to, když se v únorové krizi nepostavil proti Gottwaldově hrozbě a optoval pro spolupráci s komunisty. Ale ani tehdy neselhali demokraté v jejích řadách.
Když v červnu 1948 uskutečnil Zdeněk Fierlinger se svými pomahači tak zvané sloučení s KSČ, přešlo s ním na manifestačním „sjednocujícím“ sjezdu do řad KSČ jen 40.000 z celkového počtu 376.000 sociálních demokratů. Jen jedna devítina! Masa členstva toto chybné rozhodnutí alespoň symbolicky korigovala.
Oproti roku 1947 se ovšem neuvěřitelně atomizovala stranická veřejnost. Zmizely noviny a časopisy, internetové stránky ČSSD jsou redukovány na marketing. MDA zůstala sice zajímavá pro ty, kdo si spočítali, že s náběhem zákona o politických "nádržích na myšlení" bude disponovat pár miliony, ale už dávno představuje v rámci veřejnosti ČSSD výlučný a okrajový segment. Odborné komise jsou v posledních dvaceti letech komisemi ÚVV jen podle jména (jestli ješte podle toho jména, nepřišel jsem s nimi od svého vyloučení aktivně do styku). Krajské výbory nutně posílily se spackanou územněsprávní reformou a tvoří dnes docela velikou a velkohubou žábu na zdroji moci, která pramení ve stranickém lidu a měla by proudit k republikovou reprezentací strany (jak stranické, tak parlamentní).
Přes veškeré manipulace, kliky, korupci a zastrašování zůstává v takové situaci ÚVV vedle sjezdu jediným místem, kde se setkávají lidé ze všech organizací a bylo by dobře, aby každá z nich byla zastoupena více než jedním člověkem.
Jednání devadesátihlavého uskupení lidí není o mnoho pružnější a efektivnější než dejme tomu čtyřistahlavého. V obou případech se takové uskupení neobejde bez vytváření komisí a zpravodajů. A musí, pokud se podílet na utváření stranické politiky, najít silu, kterou donutí poslance a ministry, aby s jeho komisemi vážně a závazně spolupracovali.
Karel Hrubý má pravdu v meritu své kritiky: Zrušení ÚVV by opravdu bylo dalším a velikým hřebem do rakve ČSSD jakožto demokratické strany. Tudíž zcela v intencích současné stranické věrchušky. Revitalizace ÚVV jako stranického parlamentu by sice sama o sobě mnoho nezachránila, takový parlament je k něčemu jen s živou stranickou veřejností, ale mohl by to -- při štěstím větším než malém -- být krok na cestě k obnovování této veřejnosti.