Sociální demokracie v českých zemích má za sebou už více než 140 let zápasu o lepší život pracujících, o jejich občanská i sociální práva, o kulturní povznesení — a také o osvobození z feudálního, panského a komunistického poručnictví, kterého v těch stočtyřiceti letech bylo až až. Její zřetelně demokratická politika vadila už v 19. století za Rakouska, znovu pak Hitlerovi, Stalinovi a jeho následovníkům až po Brežněva a Husáka ve století dvacátém.

Strana byla pronásledována, rozpouštěna, likvidována fiktivním „sloučením“. Více než třetinu své dosavadní existence byla strana zakázána, přežívala jen v ilegalitě a v exilu. Po celou dobu však zůstával jejím programem princip demokracie; demokracie politické i sociální.

Sama se od svého počátku organizovala demokraticky. Její páteří byl ústřední výkonný výbor, který byl vnitřním parlamentem, v němž se rozhodovalo o politice strany, o jejích programech, o její strategii. ÚVV byl reprezentantivním hlasem členstva, jemuž muselo předsednictvo — tehdy se ještě nazývalo představenstvo — pozorně naslouchat.

↗

Byla období v historii strany, kdy Ústřední výkonný výbor zachraňoval demokratický charakter strany. Například proti krokům některých vedoucích funkcionářů (včetně bývalého předsedy Bohumila Šmerala), kteří na počátku dvacátých let minulého století podlehli lákání Lenina a rozhodli se pro nedemokratickou variantu socialistické politiky: pro komunistickou „diktaturu proletariátu“.

Sociální demokracie tím rozkolem na prahu dvacátých let minulého století utrpěla těžkou ránu. Ale její věrnost demokracii nebyla tím ani na chvíli otřesena. Rychle se zase zotavila a stala se jednou z pevných opor demokratické Československé republiky. Zůstala věrna demokracii i v odporu proti nacismu a znovu proti komunistické diktatuře.

Byla ovšem i chvíle, kdy ústřední výbor selhal: to, když se v únorové krizi nepostavil proti Gottwaldově hrozbě a optoval pro spolupráci s komunisty. Ale ani tehdy neselhali demokraté v jejích řadách.

Když v červnu 1948 uskutečnil Zdeněk Fierlinger se svými pomahači tak zvané sloučení s KSČ, přešlo s ním na manifestačním „sjednocujícím“ sjezdu do řad KSČ jen 40.000 z celkového počtu 376.000 sociálních demokratů. Jen jedna devítina! Masa členstva toto chybné rozhodnutí alespoň symbolicky korigovala.

Mnozí se nadále snažili o udržení ilegální organizace strany i po červnu 1948. V letech 1954-55 byla však většina těchto členů ilegální strany zatčena a odsouzena k drastickým trestům. Jen v ostravském kraji bylo 29 vedoucích ilegálních pracovníků odsouzeno k celkovému trestu 400 let vězení! Stejně tak tomu bylo v ostatních krajích i v Praze. Přesto strana nepřestala existovat.

Těžiště její práce se přeneslo do exilu. V Londýně se hned na jaře 1948 ustavil z uprchlých členů a poslanců ústřední výkonný výbor sociální demokracie v exilu, který se stal centrem života strany. Zastupoval členstvo zemských organizací, které se záhy vytvořily v Anglii, v USA, Kanadě, Rakousku, Německu, Švýcarsku, Francii a ve Skandinávii. Dokonce i v Austrálii vznikla zemská skupina sociální demokracie...

Ani doma nesložili sociální demokraté ruce v klín. V roce 1968 z iniciativy těch, kteří se vrátili po amnestii z kriminálů, se uskutečnil vážný pokus o obnovení strany. Autoritativně „řízená demokracie v otěžích politbyra KSČ jim nestačila. Usilovali o opravdovou pluralitní demokracii. Invaze „spřátelených armád“ tomu učinila konec.

Ta část strany, která pokračovala ve své politické práci v exilu, měla svůj třicetičlenný ústřední výkonný výbor, pořádala řádné sjezdy, volila své funkcionáře, připravovala program jak pro exilovou činnost na půdě Socialistické internacionály, tak pro obnovení sociální demokracie doma po pádu komunismu. Bylo jejím pevným přesvědčením, že přes vleklé trvání upadajícího režimu jeho konec je neodvratný.

Exilový ústřední výkonný výbor vydával po léta časopis Demokracie a socialismus a když po 21. srpnu 1968 přišli do exilu další sociální demokraté, bylo dokonce obnoveno vydávání tradičního Práva lidu, které značně přispělo k novému přílivu členů do exilových zemských organizací. Tyto časopisy nepřinášely jen závažné informace, ale především vychovávaly diskusemi na svých stránkách členstvo k sociálně demokratickému sebeporozumění: čím je a čím chce být sociální demokracie!

To vše dnes sociální demokracii chybí. Newsletter, který jednou za týden přistane na e-mailových adresách členů, mluví o plánech a úspěších strany respektive jejích ministrů. Ale o poslání a zásadách strany se tu moc nemluví.

Do jisté míry supluje tuto výchovnou roli elektronický Deník Referendum, ale ten je mimo organizační strukturu strany a je dostupný na internetu jen těm, kteří ho vědomě hledají. Chce-li se sociální demokracie stát stranou pro řešení problémů v dnešním státě a v dnešní společnosti, musí se v první řadě starat o politickou výchovu svého členstva, které se má stát aktivním nositelem a šiřitelem jejích hodnot a programu v řadách voličů

Po všechna léta to byl především ústřední výkonný výbor, který byl páteří strany, jejím tmelem. Zajišťoval funkci strany v exilu, její řádné sjezdy i konference, prováděl demokratickou volbu funkcionářů strany. Tato řádná organizační a demokraticky probíhající činnost přispěla k tomu, že Lidový dům byl po listopadu soudně vrácen do vlastnictví obnovené sociální demokracie v Československu.

A nyní chystá vedení strany tento ústřední orgán vnitřní demokracie ve svých nových Stanovách zrušit! Jeho působnost má být přenesena na předsednictvo.

Ústřední výkonný výbor české sociální demokracie, který je demokratickým zástupcem členstva a demokratickým parlamentem strany mezi sjezdy je v návrhu nových Stanov škrtnut. A aby si navrhovatelé zajistili souhlas s jeho zrušením, mají být Stanovy odsouhlaseny jako celek, diskuse k jeho jednotlivým bodům není žádoucí.

Nepřihlíží se k tomu, že jeho odstranění by narušilo demokratický charakter organizace strany a porušilo tak zásadu, že členstvo strany se podílí na důležitých rozhodnutích týkajících se politiky a uspořádání stranické práce. Případná referenda se svým „ano“ nebo „ne“ nemohou nahradit diskusi v ÚVV!

Rozhodování o stěžejních otázkách politiky strany by tak bylo přesunuto do předsednictva strany, které by mohlo rozhodovat bez průběžné konzultace a kontroly členské základny reprezentované Ústředním výkonným výborem.

Strana by tím ztratila demokratickou strukturu své organizace a přiblížila by se autokratickému útvaru ovládanému veškerou mocí vedoucího grémia. Takový autoritativní model je pro sociální demokracii, která vždy byla baštou pluralitní demokracie i v dobách, kdy naše země se octly pod diktátem moci jednoho vůdce nebo jedné strany, naprosto nepřijatelný.

Bude na delegátech sjezdu, zda tento nedemokratický krok podpoří. Navrhovatelé budou jistě zdůvodňovat chystané zrušení například tím, že doba i společnost se mění a musí se tedy měnit i politické strany, chtějí-li získat podporu voličstva. To jistě je vážný úkol. Práci strany je třeba neustále přizpůsobovat výzvě doby.

Ale nelze pochopit, že by tím měl být narušen základní charakter strany, která dlouhodobě osvědčila svůj význam pro vybojování a udržení demokracie v naší zemi. I když má demokracie mnoho nedostatků, přece jen ještě se nevynořil jiný způsob vlády, který by plněji garantoval občanské svobody, pluralitu, spravedlnost a vládu většiny, která respektuje názory a práva menšiny.

Bude se argumentovat i tím, že ÚVV v nynější podobě, kdy má na pět set členů, je nepružný, není často s to se ke svým jednáním scházet. To je jistě opodstatněné tvrzení. Je to chyba posledních let, že takové nabubření tohoto orgánu nastalo.

V době, kdy strana měla mnohonásobně víc členů než dnes (stav v roce 1947 byl 376.000) měl ÚVV méně než sto členů — počítaje v to i předsednictvo. Redukce ÚVV pod sto členů by byla smysluplná i dnes a bylo by dobře ji uskutečnit.

Ale likvidace demokratického parlamentu strany, jejího Ústředního výkonného výboru je vykročením na cestu autoritativního vládnutí, jak se projevuje už v tendencích Zemana a Babiše ve státě a jak, bohužel, se šíří i v jiných oblastech světa (Trump, Putin, Erdogan, Orbán a podobně). Je trvalým úkolem sociální demokracie bránit demokracii, starat se o její vylepšení zejména po stránce sociální.

Bez demokratického parlamentu není možná žádná demokracie. Ani v sociální demokracii. Nastoupení organizační cesty, která je vlastní autoritativním útvarům, je vážným nabouráním demokratického charakteru této strany, na jejímž štítě je hodnota demokracie vyjádřením jejího historického politického i sociálního určení.

Doufejme, že v řadách sociální demokracie je dost odpovědných demokratů, kteří to nepřipustí.